Neříkej, že mi rozumíš…

Vaše příběhy

Neříkej, že mi rozumíš.

Neříkej mi, že víš.

Neříkej, že přežiju a že víš jak.

Neříkej mi, že to je jenom zkouška a požehnání,

že vybrána jsem pro tento úkol,

že nehledět mám na vše, co mi brání…

 

To jsou první dva odstavce básně, kterou jsem objevila při pátrání po básničkách, jimiž jsem chtěla podpořit kamarádku, která nedávno ztratila syna. I já svého syna postupně ztrácím. Přečetla jsem mnoho básní, které mi pomohly, avšak tyto řádky mi utkvěly v hlavě, protože nepomáhají pouze matkám vyrovnat se se ztrátou, ale oslovily mě i tím, jak těžké musí být vypořádat se s reakcí okolí, jste-li rodičem dítěte s postižením.

Jak často se přátelé a příbuzní domnívají, že „vědí“ čím procházíme? Někdy nás dokonce odsuzují − ačkoli to s námi obyčejně myslí dobře − za rozhodnutí, jež činíme; za věci, které děláme nebo říkáme v zoufalství či v pocitu osamění. V posledních deseti letech jsem se s touto tendencí setkala mnohokrát. Nedomnívám se však, že právě oni by měli posuzovat přístup k našim dětem, protože nemají nejmenší ponětí, jak vypadá den matky dítěte se speciálními potřebami. Nemohou porozumět tomu, co prožívá, co všechno ji zlobí, s čím vším se musí vypořádat.

Včera mě velice rozzlobila firma dodávající obvazový materiál, protože po týdnu snažení a po třech zprávách, které jsem nechala na záznamníku, aby mi zástupce firmy zavolal zpátky, abych mohla synovi objednat další zásilku obvazů, se nikdo neobtěžoval zavolat mi, takže jsem nemohla nic objednat! Když jsem nakonec zvedla telefon, abych jim ještě jednou zavolala, a znovu se mi ozval záznamník, nechala jsem na něm hrubý vzkaz.

Netřeba říkat, že člověk, který nerozumí, jak naléhavě můj syn potřebuje obvazy; někdo, kdo se nikdy nemusel dívat, jak jeho dítě už deset let den co den trpí bolestí, nemusel poslouchat jeho pláč, nemůže ani vzdáleně pochopit můj vztek. Spíše by mě za něj odsoudil. Takovým lidem, kteří mají tendenci kritizovat rodiče nacházející se v náročné životní situaci, bych chtěla vzkázat: Vyměňte si to se mnou na jeden den. Na jediný den. Jeden den, kdy budete muset vyměňovat mému synovi obvazy, dívat se na jeho rány, poslouchat jej, jak bolestí pláče, měnit mu pleny, podávat mu léky a pečovat o každou jeho potřebu. Nezvládne se sám obléct ani si vzít pití z ledničky. Jeho potřeb je mnoho a jsou trvalé.

Ptáte se, k čemu by byla taková zkušenost dobrá? Pochopili byste, že se matky dětí se speciálními potřebami nedomáhají soucitu. Chtějí a potřebují být pochopeny. V Bibli je výstižně uvedeno:„Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (L 6,36-37)

 

Autorka: Silvia Lawniczak

Zdroj: Special Mommy Chronicles, http://www.sleepingangel.com /smc.htm, publikováno s laskavým svolením autorky, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Marie Nováková, redakce Dagmar Brejlová




Související články

Dopřejte si šťastné chvíle
Nevzdávejte se. Možná to bude nějakou chvilku trvat, než najdete to, co budete opravdu rádi dělat a co můžete dělat doma. Ale odměna za to stojí. celý článek

Deset nejdelších let mého života
Mému synovi bylo před několika týdny deset let. Prožívala jsem to jako obrovský a důležitý milník. Poprvé od jeho narození mě začala pronásledovat vidina syna ležícího v inkubátoru, dokonce se mi o tom i zdávalo. Proč? celý článek

Sklíčenost
Trpí-li naše dítě chorobou, která může kdykoliv ukončit jeho život, nutně přicházejí období, kdy v nás jeho stav vyvolá sklíčenost. Co to znamená? Jak se s tím vyrovnáme? Můžeme něco udělat? celý článek

Žárlivost
Samotná skutečnost, že máme nějakým způsobem postižené dítě, nás zcela samozřejmě vrhá do světa, kde panuje mnohem větší žárlivost, než je obvyklé. celý článek