Neříkej, že mi rozumíš…


Neříkej, že mi rozumíš.

Neříkej mi, že víš.

Neříkej, že přežiju a že víš jak.

Neříkej mi, že to je jenom zkouška a požehnání,

že vybrána jsem pro tento úkol,

že nehledět mám na vše, co mi brání…

 

To jsou první dva odstavce básně, kterou jsem objevila při pátrání po básničkách, jimiž jsem chtěla podpořit kamarádku, která nedávno ztratila syna. I já svého syna postupně ztrácím. Přečetla jsem mnoho básní, které mi pomohly, avšak tyto řádky mi utkvěly v hlavě, protože nepomáhají pouze matkám vyrovnat se se ztrátou, ale oslovily mě i tím, jak těžké musí být vypořádat se s reakcí okolí, jste-li rodičem dítěte s postižením.

Jak často se přátelé a příbuzní domnívají, že „vědí“ čím procházíme? Někdy nás dokonce odsuzují − ačkoli to s námi obyčejně myslí dobře − za rozhodnutí, jež činíme; za věci, které děláme nebo říkáme v zoufalství či v pocitu osamění. V posledních deseti letech jsem se s touto tendencí setkala mnohokrát. Nedomnívám se však, že právě oni by měli posuzovat přístup k našim dětem, protože nemají nejmenší ponětí, jak vypadá den matky dítěte se speciálními potřebami. Nemohou porozumět tomu, co prožívá, co všechno ji zlobí, s čím vším se musí vypořádat.

Včera mě velice rozzlobila firma dodávající obvazový materiál, protože po týdnu snažení a po třech zprávách, které jsem nechala na záznamníku, aby mi zástupce firmy zavolal zpátky, abych mohla synovi objednat další zásilku obvazů, se nikdo neobtěžoval zavolat mi, takže jsem nemohla nic objednat! Když jsem nakonec zvedla telefon, abych jim ještě jednou zavolala, a znovu se mi ozval záznamník, nechala jsem na něm hrubý vzkaz.

Netřeba říkat, že člověk, který nerozumí, jak naléhavě můj syn potřebuje obvazy; někdo, kdo se nikdy nemusel dívat, jak jeho dítě už deset let den co den trpí bolestí, nemusel poslouchat jeho pláč, nemůže ani vzdáleně pochopit můj vztek. Spíše by mě za něj odsoudil. Takovým lidem, kteří mají tendenci kritizovat rodiče nacházející se v náročné životní situaci, bych chtěla vzkázat: Vyměňte si to se mnou na jeden den. Na jediný den. Jeden den, kdy budete muset vyměňovat mému synovi obvazy, dívat se na jeho rány, poslouchat jej, jak bolestí pláče, měnit mu pleny, podávat mu léky a pečovat o každou jeho potřebu. Nezvládne se sám obléct ani si vzít pití z ledničky. Jeho potřeb je mnoho a jsou trvalé.

Ptáte se, k čemu by byla taková zkušenost dobrá? Pochopili byste, že se matky dětí se speciálními potřebami nedomáhají soucitu. Chtějí a potřebují být pochopeny. V Bibli je výstižně uvedeno:„Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (L 6,36-37)

 

Autorka: Silvia Lawniczak

Zdroj: Special Mommy Chronicles, http://www.sleepingangel.com /smc.htm, publikováno s laskavým svolením autorky, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Marie Nováková, redakce Dagmar Brejlová

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz