školku. Proč? Má downův syndrom a to je zároveň těžká mentální retardace,

tak se to alespoň píše v chytrých knihách.

Když se narodila, neviděli jsme na ní nic zvláštního a i potom se vyvíjela

celkem v normě, jen s řečí byl problém. Dodnes skoro nemluví, používá

jednotlivá slova, začíná skládat jednoduché věty typu: plavat? Dneska?

Autem? Stále jí chybí slovesa. Vrcholem úspěchu je: mami, prosím, pití

nalít.

Doma trváme na tom, že se musí o sebe postarat, nikdo jí neposluhujeme, to,

co dokáže, si musí obstarat sama.

Někdy se mi zdá, že ji dost trápím, když říkám, když chceš jogurt, tak si ho vyndej.

Tedy, vezmi si židli, otevři ledničku, sundej jogurt, ukliď židli, zavři

ledničku a vezmi si lžičku. Sedni si ke stolu a pak můžeš jíst. Dojedla

jsi? Tak to zase ukliď. Vylila jsi pití? Tak to utři. Rozsypaly se ti

lupínky? Vezmi lopatku, smetáček a ukliď to.

Samozřejmě by bylo jednodušší jít a všechno udělat sama, ale mělo by to

smysl? Vždyť jí bude pět.

Když jí byly tři, dal mi zaměstnavatel na výběr, buďto se vrátím do práce,

nebo podám výpověď. Tak jsem začala hledat školku. V té době jsme už

třetím rokem docházeli do SPC Dítě při spec. MŠ a já si myslela, že nebude

problém dát Míšu do školky v místě bydliště. Uměla přece přesně to, co

ostatní tříleté děti: oblékla se - ponožky potřebovaly otočit patu tam, kam

patří, a na kalhotách najít předek, obula si boty, poznala pravou od levé,

najedla se samostatně i příborem, došla na toaletu, když potřebovala. Jenom

skoro nemluvila. Ve dvou školkách v místě bydliště ji ani nechtěli vidět a

odkázali mě na síť spec. školek, oni nejsou na těžce zaostalé dítě

zařízeni. Dál už jsem neměla odvahu hledat, a tak Míša chodí do spec. MŠ. Je

tam spokojená a já také. Je to školka s integrací naruby, mezi dětmi s

nějakým problémem jsou děti zdravé. Naštěstí „problém“ dětí jsou většinou

diety nebo jiné „maličkosti“, navenek vypadají a chovají se všechny úplně

normálně. Takže je vlastně integrovaná a má péči spec. školky - logopedii,

keramiku, malý kolektiv, saunu a relaxační pokoj, grafomotoriku. Všechno

dělá s dětmi, věřím, že ji nenechají sedět v koutě jen proto, že není

rychlá a zrovna nepochopí, co se od ní chce hned napoprvé. Na všechny

výlety jede se třídou, dnes mají karneval, a tak si nesla do školky batoh s

maskou.

Za rok půjdeme k zápisu a já budu stát opět před dveřmi a doufat, že ji

budou chtít aspoň vidět a vyslechnou si, proč chci integraci, a ne

zvl. školu. Bojím se její přizpůsobivosti, naučí se rychle kopírovat model

chování, který vidí kolem sebe, a co by viděla v zvl. škole? Děti se

špatnými sociálními návyky, neupravené, které přijdou a neumí jíst

příborem, nevědí, k čemu je kapesník. A že se myjí ruce před jídlem atd. Na

druhé straně vím, že asi bude problém s družinou, a jak to udělám, když

ve škole bude třeba jen hodinu nebo dvě, když já pracuji osm hodin, to mi

zatím nikdo neporadil. Mám dát výpověď a zůstat doma, jen proto aby mohla

chodit do stejné školy jako její starší bratr? Budeme schopni udržet

rodinný rozpočet s jedním platem, jak se potom vrátím do práce, když se jí

budu věnovat třeba dalších devět let? To jsou otázky, které musely

vyřešit i další rodiny integrovaných žáků, ale proč máme my, kteří se

snažíme naše „trochu jiné“ děti vychovat tak, aby mohly žít mezi námi

„zdravými, normálními", být ve stresu, bát se o práci a žít z almužny soc.

dávek. Proč o naše děti nemůže být postaráno tak, jak bychom si to

představovali jen proto, že mají nálepku „mentálně postižené" a my se

nemůžeme věnovat své profesi? Je to řada nekonečných otázek, které stále

řeší rodiče postižených dětí, a na většinu není rozumná odpověď. Ale třeba

se nad nimi konečně zamyslí někdo tam nahoře a naše děti nebudou muset

dojíždět do škol, kam nechodí nikdo ze sousedství jen proto, že tam jsou

nakloněni k experimentu a nebojí se dělat něco, co není povinnost, ale jen

dobrá vůle, nadšení a chuť změnit zaběhnutou praxi. Odměnou je jen úspěch

dětí a vděčnost rodičů.

To je můj příspěvek do tématu integrace. Ing. Monika Melzerová, matka

Autor: Ing. Monika Melzerová, Klub rodičů a přátel dětí s Downovým

syndromem, melzerova.monika@centrum.cz