A. Goldflam: Pohádka o Honzovi

Společnost

 

Byla jedna paní a ta měla jediného syna jménem Honza.

Honza byl velmi silný, skály mohl lámat, dříví rukama drtit,

ale byl také tak trošku hloupý. Možná ani nebyl tak hloupý

jako naivní. Když mu někdo něco řekl, Honza tomu uvěřil bez

výhrad. Jednou, to už byl opravdu velký a dospělý, mu matka

svěřila jednoduchý úkol. Nic velkého to opravdu nebylo. Honza

měl jít do města. Bydleli totiž na předměstí, vlastně to už

byla skoro vesnice, oddělená malou říčkou, přes kterou vedl

most, a ve městě měl na trhu prodat pár vajíček, které matce

zbyly. Ona totiž, i s Honzou, bydlela v malém domku, chovala

pár slepic, králíky a měla malou zahrádku, kde pěstovala zeleninu.

Tak se totiž jakž takž uživili, protože Honzova matka

byla vdova. Pobírala malou penzi po zemřelém manželovi a to

bylo všechno. Ušetřit se jí nepodařilo nic, asi to ani nebylo

možné.

Honza sám do práce nechodil. Jednak by ho asi nikde

nevzali, protože všechno popletl, nebo si to vyložil po svém

a to bylo vždycky jinak, než jak uvažuje takzvaný normální

člověk, jednak si na tento způsob života zvykli a ni je nenapadlo,

že by se měl Honza někde o nějakou práci ucházet. Ale

nemyslete si, že byl Honza úplný blbec, to vůbec ne. Dokonce

chodil do školy, když byl v tom správném věku. Ve škole nezlobil,

seděl a díval se po spolužácích a spolužačkách, snědl

svačinu, co s sebou dostal, pozoroval učitelku procházejí se

po třídě, díval se i na tabuli a tak jakž takž naučil číst, psát

a počítat. Ne sice nějak moc dobře, ale přece jenom.

Když potom škola skončila, na další studium by to už

asi nebylo. Tak zůstal doma. Pomáhal a dělal, co mu matka

řekla. Nosil trávu pro králíky, sypal slepicím, sem tam nějakému

sousedovi pomohl za pár korun něco naložit nebo složit,

odnést nebo přinést, a to bylo tak asi všechno. A tak ten

den matka povídá: „Honzo, běž do města, mám tady těch pár

vajec. A teď dobře poslouchej! Půjdeš s nima na trh, otevřeš

tašku, aby bylo vidět, co v ní je, vedle tašky položíš cedulku,

co jsem ti napsala, a budeš ty vejce prodávat. Vezmeš, co ti

dají, ale míň než korunu padesát neber! A kdyby se ptali, co

za ně chceš, řekne dvě koruny. Ale za jedno, ne za všechny,

rozumíš?“

„No jo…“ řekl Honza, sebral tašku a šel. Přišel na trh,

udělal, co mu matka řekla, ani na cedulku, na které bylo napsáno

„Čerstvý vajíčka s tmavýma žloutkama“ nezapomněl. Žeje to napsáno s chybami si ani nevšiml. Nebyl taky zvyklý po

své matce něco kontrolovat.

Když tam stál už tak asi půl hodiny, přišla nějaká paní.

„Zač jsou ty vajíčka?“

„Co byste dala?“ povídá Honza.

„Korunu osmdesát?“ nabídla ta paní a to bylo pořád ještě

míň, než za kolik se vejce na trhu prodávala, ale zase víc,

než měl Honza stanovenou hranici.

„Tak jo,“ povídá Honza.

„A jsou ty žloutky opravdu tmavý?“ ptala se paní a zkoumavě

se na Honzu dívala. Honza ten pohled nevydržel a odpověděl

podle pravdy: „Já nevím, asi jo. Většinou bývají. Máma

to povídala a ona taky psala tu cedulku…“

Paní, i když to byla jinak obyčejná a možná ani ne tak

zlá osoba, dostala ďábelský nápad. V tu chvíli se jí zdálo, že

je velice vtipná.

„No jo, milý mladý muži, to se nepíše, co se chce, ale

jestli to tak taky je, že ano!?“

Na to neměl Honza co říct, tak mlčel.

„A co kdybychom se, mladý muži, podívali dovnitř?“ navrhla

paní a dusila se utajeným smíchem. Kolem už se shromáždilo

několik bab a taky si začaly myslet, že se účastní

mimořádné legrace, i když se tvářily vážně, aspoň se o to

snažily. On by to ale Honza stejně nepoznal, kdyby se mu

smály, protože na nějakou ironii nebo podobný druh humoru

nebyl zvyklý. A proto, netuše nic zlého, nabídl, že se „teda

podíváme dovnitř“. A rozbil vajíčko. Uvnitř byl žloutek pěkný,

ne úplně světlý, ani úplně tmavý.

„Vidíte?“ povídá paní, „zas tak tmavý ty žloutky nejsou.

Že jo?“

Jeden škodolibý důchodce to potvrdil, jiná babka zase

popřela, zkrátka, vypadalo to, že se o tom rozpředla docela

zajímavá rozprava.

„Tak ukažte ty další,“ uzavřela hovor vtipná paní.

Honza rozbil další vajíčko, pak další a další, až nakonec,

stržen hovorem a znejistěn poznámkami hloučku, rozbil vajíčka

všechny.

„Tak vezmete si je?“ zeptal se nakonec, když už mu nezbylo

ani jedno vejce celé.

„Co jako?“ udiveně, nebo vlastně jakoby udiveně, se zatvářila

vtipná paní.

„No, ty vejce.“

„Nejste blázen? Přece nebudu brát rozkřáplý vejce. No řekněte?!“

obrátila se vtipná paní k ostatním.

„No jistě, paní, to byste byla blbá!“ tak a podobně se ozývali

lidé z hloučku.

„No, tak vidíte!“ řekla vtipná paní, nechala Honzu stát

a odešla, prohýbajíc se smíchy, kterému teď naplno otevřela stavidla,

sama si připadala tak vtipná a neodolatelná jako humor

v televizním pořadu, který, vedle jiných, rozhodně sledovala pokaždé,

když ho dávali. Myslela si pro sebe a taky si to tak polohlasně

říkala: „Toto měli točit! No… škoda…“

Honza zůstal stát, nevěděl, co si o tom celém má myslet.

Vlastně ho ani nenapadlo, že by si o tom něco myslet měl. Po

chvíli se rozhlédl, kolem něj už nikdo nestál. Vzal tašku a šel

zase domů. Kousek za ním kráčel ten důchodce, co předtím škodolibě

podpořil vtipnou paní, byl to jistý inženýr Kašík. Byl už

pár let v důchodu, i když nebyl ještě tak starý. Ve svém čtyřiapadesátém

roce věku se rozhodl podlehnout svému celoživotnímu

pocitu, totiž tomu, že jeho schopnosti a inteligence nejsou do statečně oceněny a to ani v práci ani doma. Proto došel k závěru,

že se na všechno vykašle a bude se starat už nadále jenom

o sebe. Protože nebyl hloupý, domohl se invalidního důchodu,

sem tam si k tomu sehnal nějaký drobný kšeftík, takže se mu

nežilo tak úplně špatně vzhledem k tomu, že manželce nedával

nic, naopak se nechal život, s tím, že mu ten invalidní důchod

stačí jen na osobní útratu. Žena byla dobrosrdečná a věřila mu.

A tak Kašík si žil docela dobře, jenom neměl někdy celý den

co dělat. Proto se například teď rozhodl inženýr Kašík sledovat

našeho Honzu, prostě jenom tak, z rozmaru. Šel za ním a byl

zvědav, co se bude dít. Honza došel až k můstku, co vedl přes

říčku. Najednou pocítil jakousi nejistotu a rozpaky. Přece jenom…

vrací se domů bez koruny i bez vajíček, co mu na to

řekne matka?

„Asi mě nebude chválit… no asi ne…“

Rozhodl se proto návrat domů nějak oddálit. Sedl si na

svažitý a travnatý břeh, zul si boty a svlékl ponožky a ponořil

nohy do vody. Voda plynula, kolem jeho nohou dělala takový

půlkruh, jak se musela s novou překážkou vypořádat. Inženýr

Kašík se zastavil na mostě a pokusil se navázat hovor.

„Je studená“

Honza sice napřed neposlouchal a možná ho ani opravdu

neslyšel, ale když se Kašík zeptal podruhé na to samé, zazdálo

se mu, že je v té otázce jakási účast, něco, co mu pomáhalo

překlenout trapnou příhodu s vajíčky a nabrat sílu k návratu

domů.

„Ani ne,“ odpověděl proto Kašíkovi a ještě dokonce přidal.

„Však je docela totok…teplo.“

Dali se pomalu do hovoru. Honza získal ke Kašíkovi důvěru

a vlastně si ani neuvědomil, kdy a kde toho člověka viděl,

i když mu připadal nějaký známý. Přičítal to ale tomu, že byl

inženýr Kašík teď k němu laskavý a sdílný. A tak došlo k tomu,

že Honza celou historku s vajíčky Kašíkovi vylíčil a dokonce naznačil,

že by mu dobrá rada docela pomohla.

„Kolik jste na tom tratil?“ zeptal se celkem případně Kašík

a tím ještě zvýšil pocit důvěry, jako člověk, který vystihl jádro

problému.

„Nevím,“ povídá Honza, „vajíček bylo dvacet, tak kdybych

měl štěstí a prodal jedno za dvě kačky… měl bych… mělbych… čtyrycet.

Ale třicet by taky šlo, to bych se klidně mohl

vrátit domů.“

„No to je těžký!“ Kašík se zamyslel s účastí. Kýval hlavou.

„To jo,“ pokyvoval Honza taky hlavou.

„Já bych vám rád ty peníze nějak… ale nemůžu, to víte, jsem

penzista, peněz není nazbyt, člověk žije tak tak...“

Slova ing. Kašíka naplnila Honzu citem, k hlavě přidal též

vzdechy.

„My to taky flikujeme, jak to jenom jde.“

Kašík se taky zhluboka nadechl a zadíval se do plynoucí třpytivé

vody. Na dně řeky, vlastně říčky, zahlédl v ostrém slunci odraz

několika mincí.

„Tamhle jsou peníze,“ povídá, „ale to bude jenom pár šupů,“

a ukázal do vody. Honza vyskočil a doběhl ke kašíkovi, zahleděl se

z můstku a uzřel těch pár penízků na dně.

„Pane,“ vyvstala v něm naděje, „pane, kdyby to tak byly

dvou- nebo dokonce pětikoruny… to by možná… tři kačky doma

mám…“ a už se svlékal do trenýrek, vlezl do vody a nechal si

ukazovat od ing. Kašíka, kde jsou ty mince, které odrážely sluneční

světlo právě jenom směrem ke Kašíkovi. Vylovil asi tak korunu

a pak dvoukorunu, několik desetníků a těšil se z toho. Mince podal

Kašíkovi, vlastně mu je položil na můstek k nohám.

„Hlídejte, pane,“ požádal ho a Kašík se vší vážností opět zakýval

hlavou a nahlas pronesl částku: „Tři osmdesát.“

Honza se zhluboka nadechl a znovu ponořil. Oči měl otevřené

a zdálo se mui, že vidí nějakou cennější minci, snad dvacetikorunu,

protože zářila zlatě a byla taková větší. Natahoval ruku, ale

voda ho nadnášela a nemohl se k níd nějak dostat. Cítil však, že t

je jeho kořist; když dostane tuhle minci, bude po starostech. Matka

by se sice nijak zvlášť nehněvala, ale přece jenom, bylo mu to

samotnému nemilé, přijít domů bez peněz i bez vajec.

Už byla mince na dosah, prsty cítil, že je to opravdu něco

většího. Nechtěl ztrácet čas, ale potřeboval se nadechnout. Shora

inženýr Kašík volal: „Tam, tam to je… no! No!“ A to ho ještě víc

povzbuzovalo. V zápalu se přece jen nadechl, ale ještě pod vodou.

To byla chyba, ztratil nad sebou vládu a zatmělo se mu před očima.

Oháněl se rukama a ničeho se nějak nemohl zachytit. Po chvíli se

mu najednou opět vyjasnilo. Díval se do jasného světla a proti

němu padaly a ve vodě se vznášely mince, které mu klouzaly do

nastavených rukou samy. Pomyslel si: „To je víc než potřebuju,“

a to byla zároveň poslední myšlenka.

Inženýr Kašík ještě chvíli stál na mostě. Pak mu to

začalo být divné. Zavolal: „Haló!“ ale nikdo se neozýval.

Čekal ještě asi pět nebo šest minut, říčka ztemněla, když

slunce zmizela za nějakým mráčkem. Kašík se sehnul pro

mince, desetníky po chvíli váhání hodil po jednom znovu

do vody, kam spadly, už teď nebylo vidět. Korunu a dvoukorunu

vstrčil do kapsy. Už jenom tak pro sebe řekl ještě

jednou „Haló?“ a pak se vydal zase zpět do města. Ještě

jednou neohlédl, jestli se Honza neobjeví. Honzu neviděl

a byl taky už dost daleko. A to je konec pohádky o Honzovi.

Mně je taky líto, že to špatně skončilo, tak to někdy bývá.

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s. 2008

 

Autor : Arnošt Goldflam (1946)

Píšící režisér a režírující dramatik. V roce 1977 přijal angažmá

herce a režiséra v tehdy prostějovském Hanáckém divadle.

Od roku 2003 působí v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Spolupracuje s filmem a s televizí. Je autorem několika knih.