Kam kráčí sociální politika velkých měst

Sociální služby

Patří k charakteristikám velkých měst všude na světě – a metropolí zvláště - že se do nich stahují lidé, kteří byli jinde neúspěšní: lidé, kteří hledají svoji příležitost, šanci pro změnu svého života k lepšímu. Také lidé, kteří se v metropoli narodili, ale nedosáhli potřebného vzdělání a uspokojivého zdroje obživy, město neradi opouštějí, neboť všude okolo sebe vidí možnosti k uplatnění, jaké jinde nenajdou. Velká města jsou odjakživa metou lidí v obtížných sociálních situacích.

Předchozí komunistický režim je věznil jako příživníky. Na počátku devadesátých let se tito vězňové totality objevují na ulicích měst, obyvatelé prvně hledí na bezdomovce přespávající na nádražích a lavičkách v parcích, na žebráky, prostitutky a podivíny.

„Sociální práce s bezdomovci patří k nejnákladnějším a nejméně rentabilním aktivitám komunální politiky v každém větším městě. Jakmile však tato iniciativa chybí, obyvatelé měst se ve veřejném prostoru cítí stísněně a lidé na ulici zůstávají bez pomoci. Svůj těžký osud totiž nemohou vlastními silami zvládnout“. Tak a podobně hovořil major van Harst, první důstojník Armády spásy, který v roce 1992 přijel se svým týmem do České republiky, aby komunálním politikům nabídl program pomoci lidem vyloučeným ze společnosti nebo sociálním vyloučením ohrožených. Nebyl přijat s otevřenou náručí.

Mezi prvními nápady, jak si vzpomínám, bylo vystěhovat bezdomovce do uvolněných kasáren daleko za městem. To se brzy ukázalo jako iluze. Ukázalo se také, že represivní opatření, ke kterým ve svém populismu tak rádi sahají komunální politikové ve snaze učinit město „čistým a bezpečným“, se dlouhodobě nevyplácejí. Akce budí reakci, většinou navozující nelegální činnost v nižších etážích, zamezující sociální kontrolu. Zkušenost učí, že kriminalizace lidí bez domova má nedozírné socioekonomické důsledky. Doporučuje se vyvážený poměr represe a podpory či pomoci formou krizových, preventivních a intervenčních programů.

Podíváme-li se na jiná evropská velkoměsta, napadne nás, že ve srovnání s nimi se Praha nestará o nej- nižší příjmové vrstvy po stránce bydlení. Nechci dávat za příklad Londýn, Vídeň nebo Mnichov, kde se v současné době realizují rozsáhlé projekty sociálního bydlení. Stačí ohlédnout se po jiných městech v České republice, která pamatují na programy pro rodiny s nízkými příjmy, aniž se mohou měřit s hlavním městem po stránce finančních možností. Ostrava, Brno, Pardubice a další.

Zákon o sociálních službách nabídl sociální služby jako nástroj pomoci a podpory lidí v obtížných sociálních situacích, nástroj, který má reálnou sílu uschopnit ty neúspěšné a méně úspěšné, aby překonali rozmanité bariéry, které jim život ve světě tvrdých protikladů přináší. Týž zákon nabízí komunitní plánování jako účinnou metodu k vyhledání slabých míst v současné sociální politice a posílení sociálních služeb, kterých se nedostává. Je pravda, že sociální služby bez nabídky bytů a zaměstnání pro sociálně slabé dojdou jen na půl cesty, ale nikoliv k cíli, jímž je sociální začleňování.

Zdá se až neuvěřitelné, že někteří komunální politikové hlásají sociální politiku pštrosí hlavy v písku. Ta spočívá v tom, že čím méně sociálních služeb pro sociálně slabé občany město nabídne, tím méně sociálně slabých bude v městě žít. Je to politika vytlačování méně úspěšných z městské scény – těch, kdo svou jinakostí „kazí“ tvář města. Nevracejme se zpátky. Na evropské úrovni nejde o nic menšího, než o kredit našich měst, Prahu nevyjímaje.

Autorka: Milena Černá, předsedkyně o. s. SKOK

Zdroj: e-INFORMAČNÍ BULLETIN SKOK pro organizace působící v sociální a zdravotně sociální oblasti, květen 2008