Citlivost barevného slunce

Zájmy

Š T Ě S T Í

Je to vánek, když zafouká poprvé, podruhé a potřetí se možná objeví pravda a třpytivé kouzlo zmizí. Proč? Asi se objeví smutek. Já nemám rád smutek. Večer, když usínám, vidím štěstí jako motýla, který letí ke sluníčku. Je křehký a musím být dobrý, abych ho nerozbil. Štěstí je, když slyším vítr, jak tichounce vane a jak zvony krásně hrají. To neslyší každý, to slyší jenom ten, kdo má štěstí. Štěstí je sníh, když padá k zemi. Když spadne na teplou ruku, rozpustí se a objeví se slza. Není to slza smutku, ale štěstí. Takovou slzu mám v očích, když držím svoji Denisku za ruku. Nebo když se podívám na maminku, a ta se právě na mě směje. Štěstí je všude tam, kde není samota. Kde je mnoho lidí, které mám rád. Tam svítí slunce a není to slunce obyčejné. To slunce hřeje a ukazuje mi cestu. Na té cestě nikdy nejsem sám. Ta cesta vede k tvému srdci, človíčku, a ty uvěříš, že i já jsem ČLOVĚK. Podávám ti ruku, a i ty poznáš štěstí. Třeba se ti bude zdát, že to je hvězda, která září ve tmě, chce dosáhnout až na měsíc, protože také nechce být sama. Já nikdy nechci zůstat sám. Chci poznat lásku, která nestudí, ale hladí. Lásku, která mi sedá na ruku a na první dotek poznám Denisku, maminku, tatínka, Leonku a milou Milušku. Poznám každého, kdo mne má rád. Z jeho očí září teplo a já pocituji štěstí. Pomalu zvedám ruku a prstíčkem držím svoje štěstí. Držím ho opatrně a mám ho pro všechny hodné lidi na světě. Natáhni ke mně ruku, usměj se na mne, pohlaď mne svým teplem a já ti kousek štěstí dám. Ale musíš ho opatrovat. Je ode mne.

 

N E Š T Ě S T Í

Neštěstí je tma a chlad. Z nebe prší černé kapky deště. Tyto kapky se netřpytí na slunci. To slunce někam zmizelo, po zemi chodí jenom černá samota, která všechno mění na černou barvu. Nevidím nic. Nevidím nikoho. Nikdo na mě nemluví, nikdo mě nehladí a je mi zima. Nikdo mě ani nezahřeje. Všude je prázdnota, v očích mám místo slz písek. V srdci mám žal a ubohost. Nikdo mi nevěří, jsem postižený. Nikdo nevidí, že i já něco umím. Že jsem krásný. Že mám rád. Nikdo nechce vidět moji duši. Bere mi všechna práva, všechno, co mám rád. VĚŘTE MI!!! Neštěstí je pláč. Takový pláč, po kterém ti není lépe. Cítíš, že vnitřně někdo zhasnul tvoji poslední hvězdu, která svítila na černé obloze. Je to země, v které vládne strach. Nekvetou tam květinky, nejsou tam zvířata, nejsou tam lidé. Není tam ani maminka. Fouká tam studený, mrazivý vítr, který roznáší jen lež, závist a zlobu. Nechtěj tam bydlet, člověče! Nechtěj, aby zloba a závist bydlela v tvém srdci. Do tvého srdce patří láska, štestí, radost, víra a teplo. Neštěstí je kámen a pustina. Bloudíš v labyrintu zapomnění, chceš se napít vody, ve které je plno duhy a dobroty, a taková voda tady není. Nejsou tady ani ruce, které by vodu podaly. Jseš sám. A to je největší neštěstí. Necítíš ani trochu radosti. Zmizely všechny představy o štěstí a lásce. Nemůže tam být láska, když tam jseš sám. Neštěstí je být sám bez kamarádů, bez přátel. Nevím, co bych dělal, kdybych nikoho neměl. Nemohl bych přece žít jenom sám kvůli sobě. Komu bych řekl, že ho mám rád? Koho bych pohladil, na koho se usmál? Komu bych se podíval do očí, koho bych vzal za ruku? Neštěstí je ticho. Neslyšíš větřík, neslyšíš, když sluníčko šeptá ranní rose sluneční pohádku. Neslyšíš, když motýl svým křidélkem pohladí květinku. Neslyšíš, jak měsíc počítá hvězdičky. Neslyšíš, jak mamince bije srdíčko. Neslyšíš ani, jak ti padají slzy. Nechci žít v nešťastném světě. Nechci být nešťastný. Mám rád lidi. Rád žiji. Mám rád teplo, štěstí, radost. Nechci, aby byli nešťastní lidi. Nechci, aby byli nešťastní lidé postižení nebo nemocní. Nechci, aby je ostatní zdraví posí1ali do nešťastného světa, kde bydlí samota, závist, zloba, lež a chlad. Budu se o to snažit celým svým srdcem. POMŮŽEŠ MI, ČLOVĚČE....?

Autor: Jiří Šedý

Zdroj: Citlivost barevného slunce, vydalo SPMP ČR - SDRUŽENÍ PRO POMOC LIDEM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM A KOMBINOVANÝMI VADAMI, celé znění na www.trisomie21.cz

 

Dále doporučujeme:

Nejspíš bych se sám se sebou zrovna moc nechtěl sejít

Tři léta ústawním činitelem…

Vesnice




Související články

Český myšlení I.
Předmluva a první kapitola knihy autora, který odmítl skončit ve škatulce s nápisem: "VYCHOVATELNÝ, NEVZDĚLATELNÝ". celý článek

Babiččiny pohádky
Knížku jsem psal tři roky. Vlastně napsané jsem to měl za jeden rok, ale protože jsem chtěl, aby moji malí čtenáři věděli, jak která květinka vypadá, tak jsem květinky fotografoval. celý článek

Moje prázdniny na Yucatanu
Mexičani jsou malí a tím mi byli blízcí, protože i já jsem malý. Ale co bylo zajímavé, když jsme někoho potkali, na mne se usmál a maminku pohladil po ruce. celý článek

Vím, že jsem postižený
Ale kdo není? Spíš si myslím, že jsem jinačí. Když jsem chodil do školy, nikdo přede mnou nemluvil, že jsem postižený. Ani rodiče. Nepřipadal jsem si, že jsem jinačí. celý článek