Od strukturovaného učení k cingrlatům


 

 Když jsem se dozvěděla, že náš syn je autista, tak jak psycholožkou, tak speciálním pedagogem mi bylo doporučeno pracovat se synem právě v duchu strukturovaného učení. Je to zřejmě hlavní oficiální trend, se kterým se v naší republice s autistickými dětmi pracuje.

Najednou jako bych zapomněla, že jsem matkou svého tříletého syna já a vím o něm mnohem víc než mi i ten nejlepší psycholog dokáže říct po několikahodinové diagnóze.

Napsala jsem trochu zoufalý článek o tom, jak hledám odbornou pomoc pro své autistické dítě a ona je nedostupná. Přečetla jsem horu knih o autismu, seskládala si střípky informací z knih, od známých, od různých lidí, co napsali reakci na můj článek, radila jsem se speciální pedagožkou i psycholožkou z rané péče. Na onoho vysněného prince - specialistu na práci s autistickými dětmi jsem nečekala a zavedla denní režim a obrázkový komunikační systém hned.

Z části díky mé urputné snaze, ale hlavně díky štěstí se mi podařilo zůčastnit se kurzu Autismus I pro speciální pedagogy pořádaný SPC v našem městě. Bylo to ale už dlouhé 4 měsíce po obdržení synovy diagnózy dětský autismus a já jsem za tu dobu ve svých názorech ušla velký kus cesty. Na kurz jsem šla už s přesvědčením, že takto se svým synem pracovat nechci.

Byl to třídenní velmi praktický a přínosný kurz. Pracovalo se přímo s autistickými dětmi, viděli jsme jak jsou řešené denní režimy, komunikační knihy, zkusili jsme si, co to v praxi znamená strukurované učení. Pro mne, jako matku autistického dítěte, to mělo navíc ten zvláštní nádech, že jsem si mohla představovat, kterému z autistických dětí se bude asi nejvíc podobat můj syn za 5 let. Jak asi bude vypadat? Také se sám nají, obleče, zajde si na záchod? A dokáže to i přesto, že jsem se rozhodla mu tento strukturovaný, od reality odtržený svět nevystavět?

V autistické škole je všechno tak perfektní. Každé dítě má svůj denní režim, který dokáže sledovat a dodržovat. Každé dítě má svůj pracovní stůl, kde plní úkoly nachystané ve speciálně rozčleněných krabicích. Děti mají rozkreslené do obrázků jak se mají obléct, vysvléct, jak si mají umýt ruce. Celý den plní úkoly, sbírají žetony, za které pak dostávají odměny. Ale neviděla jsem žádné společné hry, rozvíjení sociálních dovedností, rozvoj emoční inteligence.

Nenechám ho chodit do speciální autistické školky. Nechci ho uzavřít do zvláštního světa obrázkových systémů, barevných žetonů a úkolů v krabicích, aby se po skončení docházky ocitl v normálním světě, který mu nic z toho nenabídne a byl z toho naprosto v šoku. Chci, aby zvládl žít mezi námi bez nutnosti brát na uklidnění utišující prostředky. Chci mu pomoct najít vlastní cesty, jak překonat stres, který ho čeká.

Chci raději, aby můj syn pochopil rozdíl mezi smíchem a pláčem, než aby piloval stavění věže z několika kostek. Není-li můj syn vzdělavatelný, chci především, aby byl spokojený a vyrovnaný. Proto jsem se znovu vrátila k tomu, jak jsem se svým synem trávila čas, než jsem se dozvěděla diagnózu autismu.

Znovu si s ním hraju hry, které baví jeho. Má sice jen 3,5 roku, ale místo kreslení mu píšu písmenka, čtu mu jeho nejoblíbenější knihu, obrázkovou abecedu. Nechávám ho dívat se stále dokola na stejné pohádky, protože vím, že mu to pomáhá rozvíjet řeč. Nechávám ho třepat rukama, protože vím, že ho to uklidňuje. A rozhodně ho nenechávám pracovat jen za čokoládu. Stačí mu pochvala. Nemůže být jen tak obyčejná. Nestačí říct: "Ríšo, seš šikulka". Musí to být hodně hlasitě a s tleskáním: "Výborněěěě, Ríšóóó, šikulkááá". A pak i on to slyší, chápe a má radost.

Kupuju mu leské a zvonivé věci. Autisté milují cingrlata. I když nejsou k ničemu. Jsou přeci tak krásné, třpití se ve slunci a vydávají nádherné zvuky. Nechávám ho skákat po gauči a nosit doma pláštěnku.

Už vím, jak se svým synem pracovat, jak ho rozvíjet. Nemám doma mimozemšťana, na kterého potřebuju příručku. Je to mé dítě. Pochopila jsem, že já, máma, jsem pro svého syna tím nejlepším terapeutem na světě.

 

Autorka: Jana Makovcová - Žlababa, jana.zlababa@centrum.cz, http://dmo.blog.cz

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz