Náhražky pro osamělé lidi

Společnost

Již několik let se týden co týden na pultech novinových stánků a trafik objevuje několik nových DVD se „starými dobrými“ filmy, pohádkami a písničkami. Starší lidé si rádi zavzpomínají na své dětství či mládí a proto velice ochotně tato DVD nakupují. Z psychologického hlediska je to „dobrá“ náhražka pro osamělé a sociálně vyloučené lidi. Dříve si opuštění lidé pořídili kočku či psa a sledovali celé dny televizi. Dneska si osamělý člověk může vybrat, jaký film mu nejlépe sedne a může si ho pustit okamžitě na svém přehrávači. Vzniká otázka, jestli to člověka spíše neponoří do ještě větší samoty. Znám osobně lidi, kteří byli celkem společenští, ale od té doby, co si pořídili DVD přehrávač a nakupují týdně několik DVD, jsou doma v izolaci. Také si rád zavzpomínám na tu „úžasnou dobu“. Když vidím v pohádce Vladimíra Menšíka, hned se mi vybaví pořad Bakaláři, ve kterém tento herec dojemným vyprávěním společně s Libuškou Pospíšilovou hladil po duši citově vyprahlé televizní diváky. Když vidím Miloše Kopeckého, Stellu Zázvorkovou, Jiřího Sováka a další, okamžitě se mi hlavou honí staré seriály a komedie ze sedmdesátých a z první půlky osmdesátých let. Třeba takové Televarieté s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Dvořákem, to se člověk zasmál zcela spontánně. Současné zábavné televizní pořady diváka rozesmívají uměle. Pořady jsou předtáčeny a smích s potleskem obecenstva je naaranžován do dokonalého efektu. Jelikož je smích nakažlivý, televizní diváci se smějí i tomu, čemu by se jinak vůbec nesmáli. Dnešní člověk si zvykl na sledování televize, ať vysílají co vysílají, lidé spolu nekomunikují a odcizují se sobě navzájem. Velice účinná citová náhražka pro osamělé a citově strádající lidi je pořad České televize, „Pošta pro tebe“. Dle mého názoru má tento pořad vysokou sledovanost a to z jednoho prostého důvodu. Jsou v něm zachyceny spontánní citové reakce při shledání lidí po letech, někdy snad i ve zpomaleném přehrávání v úvodu či na konci pořadu a vše je podbarveno nádhernou hudbou, která vzbuzuje krásné emoce. Jelikož většině dnešních lidí chybí dobré rodinné vztahy, mnozí si naordinují právě tuto citovou náhražku.

Přibývá psychických poruch, psychicky nemocní jsou umísťováni do léčeben a ústavů, staří lidé s demencí končí v takzvaných LDN či na gerontopsychiatrii. Vyčerpaný personál není schopen ohlídat a postarat se o třicet přestárlých zmatených lidí na jednom oddělení. Vina se hází jen na personál takovýchto zařízení. Částečnou zodpovědnost však nesou rodiny. Odjakživa se umíralo v rodinném kruhu, kdežto dneska se ze světa odchází skrz velkokapacitní léčebny, nemocnice a ústavy. Nedávno jsem se dozvěděl, že prý na Slovensku jsou snad jen dvě velké psychiatrické léčebny. Proč? Odpověď je jednoduchá. Je tam více duchovního cítění, tím pádem lepší rodinné zázemí. Lidé se sklony k duševní nemoci tu byli vždy, jen s tím rozdílem, že o ně bylo dříve lépe postaráno. Zranitelný člověk potřebuje dobré rodinné zázemí. Vše zhoršuje dnešní hektické tempo, nezdravý životní styl a vymýcení duchovna z běžného života. Člověk s psychickou nemocí chodí do psychiatrické ambulance, bere léky, občas je hospitalizován a jeho stav je neměnný, nebo se zhoršuje. Relativně psychicky zdraví příbuzní takovému člověku nijak nepomáhají, žijí si svým vlastním životem. Jednou za rok si všichni mezi sebou splní takzvanou „vánoční povinnost“. Znám osobně lidi, kteří naběhnou koncem roku do marketu, nakoupí kosmetiku v balíčcích a během vánočních svátků to rozvezou všem příbuzným. Nikdo se však nikoho nezeptá, s čím by potřeboval ten či onen pomoci. Nikdo neudělá nic navíc z vlastní iniciativy. Vše se začíná řešit až ve fázi, kdy už vše překročí hranici únosnosti.

Nepíšu jen za sebe, všímám si, že podobných rodinných situací je kolem mne víc než dost. Většina lidí o tom však moc nepřemýšlí, lidé si totiž zvykli živořit a trpět. Pokud kdokoliv vnímá vánoční svátky pozitivně, nezbývá nic jiného, než takovému člověku popřát, ať si tyto dny v klidu užije. Avšak měli bychom mít všichni na paměti, že vztahy v rodině nelze budovat na základě nějakých kosmetických balíčků za tři stovky. Důležitější je osobní zájem o jednotlivce. Stačí si všimnout, že starým příbuzným se celá léta špatně chytá televizní signál, že je potřeba vyměnit kohoutek u bojleru, že je nutné zajistit odvoz starých sporáků a lednic do sběru, že je třeba nejen starého člověka odvézt na vyšetření do Prahy, ale také mu zajistit alternativní způsob léčby – čaje, doplňky stravy. Takové malé detaily jsou mnohem důležitější, než celé vánoce.

Mnozí lidé však podlehnou tlaku reklamy jako vždy a nenechají si uniknout vánoční a povánoční „slevy“ místo toho, aby budovali pevné rodinné vztahy.

Autor: Pavel Hlušička alias Mnoháček Zgublačenko