Povzbuzení

Rodina

Tentokrát bych vás ráda seznámila s rodinou, kterou znám dlouhá léta. A dlouhá léta se marně maminky Jany ptám „jak to všechno zvládáš?“. Je pro mě nepochopitelné, že při tom všem, čím si museli v rámci péče o kupu svých dětí projít (procházejí a ještě jistě projdou), je stále usměvavá a navíc ochotná kdykoliv pomoci těm, kdo to potřebují (věřte, že patřím k těm, kteří se čas od času hlásí o pomoc). I z odpovědí na mé otázky čiší optimismus a víra v to, že přeci jenom bude líp…Posuďte sami.

Známe se už pár let a vlastně pořádně nevím, kolikanásobnou maminkou jsi. Musím hned v úvodu rozlišit to, že jsi nejen biologickou maminkou, ale také maminkou pěstounkou. Byť to samozřejmě my samy „náhradní“ mámy nijak nerozlišujeme.

Jsem maminkou 11 dětí. Ale není to pochopitelně 11 předškoláků. Některé z dětí mají už svoje domácnosti. V současnosti pečuji o šest dětí. Kromě pěti dětí, které se nám narodily a šesti dětí, které jsme přijaly do pěstounské péče, mám už také čtyři vnoučata.

 

Možná by také bylo zajímavé říci nebo zodpovědět otázku – proč jste se s manželem na dráhu náhradního rodičovství dali? Co bylo impulsem, důvodem?

To je zajímavá otázka proto, že na ni není snadná odpověď. Možná taková rychlá odpověď by zněla:“Máme rádi děti, umíme to s nimi a máme kapacitu postarat se o odmítnuté dítě, protože víme, že děti potřebují rodiče a život v ústavních zařízeních rodinu nenahradí.“ Je to pravda, ale možná trochu frázovitá. Ke skutečnému rozhodnutí předcházela životní cesta, která vede po malých krůčcích, jednotlivými impulsy. Už v dětství jsem měla ráda malé děti (stejně tak jako většina holčiček) a těžce jsem snášela jakoukoliv nespravedlnost. To, že dítě nemá mámu a tátu vnímám jako nespravedlnost dodneška. V dospívání jsem chtěla jít za maminku do vesničky SOS. Ale pak jsem se vdala, měla jedno dítě, druhé, třetí.... ale pořád jsem měla v sobě nastavené, že až přijde ten správný čas, chtěla bych si vzít nějaké opuštěné dítě za vlastní. Také se mě dotýkalo slovo z Bible, kde Bůh říká, že starat se o sirotky je ta pravá Bohoslužba. Vím, že to není výzva pro každého, ale pro mě to bylo potvrzení, že moje touha po přijatém dítěti je správná.

 

Seznámila bys nás prosím stručně s tím, jak k vám děti přicházely? Samozřejmě nejen děti přijaté, ale i ty biologické = z vlastních zdrojů?

První dítě jsem porodila hned po maturitě. Brali jsme se s manželem hned v osmnácti, ještě na střední škole. No a potom jsme studovali a měli jedno dítě za druhým, až už byly čtyři. To nám stačilo. Tak jsme se rozhodli, že je čas, přijmout dítě do náhradky a to jaké dítě???...No přeci zdravé, bílé miminko, které by bylo, jako by se nám narodilo. A díky této touze přibyl do naší rodiny Ondra. Úplně nenaplnil naši původní představu o dítěti, protože mu bylo už 14let, navštěvoval zvláštní školu a byl naprosto nevidomý. Dozvěděli jsme se o něm náhodou. Reagovali jsme na výzvu Hledáme rodiče pro... a přehodnotili jsme svá přání. Naši prioritou bylo pomoci někomu, kdo tu pomoc skutečně potřeboval. Pak jsem neplánovaně otěhotněla a protože to bylo takové Bohem dané dítě, narozenou holčičku jsme pojmenovali Bohdanka. Když bylo Ondrovi skoro 20 let, po konfliktu s naší rodiny odešel. (Teď je Ondrovi víc než třicet let, vztahy jsme dávno dali do pořádku. Bydlí sám, ale navštěvujeme se a máme se pořád rádi.) Najednou bylo doma prázdno, a tak jsme si podali žádost o další dítě, tentokrát to malé, zdravé, bílé....no , ne tak úplně. Dostali jsme roční romskou holčičku Terezku, u které se časem zjistila těžká sluchová vada (a také nosí silné brejličky). Dodneška jsme z naší milované holčičky nadšeni. Naučila se naprosto srozumitelně mluvit a co je na ní nejpříjemnějšího – má vždycky dobrou náladu. S Bohdankou hned vytvořily sourozeneckou dvojku. Když Terezka začala chodit do školky, seznámili jsme se tam s její kamarádkou Monikou a následně s její sestrou Žaklinkou. Obě holčičky vyrůstaly v dětském domově a tak po poměrně složité cestě mohly najít u nás novou rodinu. Pro Bohdanku to nebylo úplně jednoduché, protože měla zpočátku dojem, že ty nové holky ji sebraly nejen maminku, ale také ukradly sestru. S Terezkou hned totiž utvořily silnou trojku a to je tak dodnes, přestože teď je všem třem holkám kolem třinácti let. Všechny jsou romské a přestože jsou naprosto úžasné, je každá zároveň úplně jiná. Monča má praktickou hluchotu a když k nám přišla, tak se vůbec nedomluvila. Nyní si povídá i s cizími lidmi a ti jí rozumí. Se svou tmavou pletí a agramatickým mluvením vypadá jako zajímavá cizinka. Aby Bohdanka nebyla tak úplně vyšachovaná ze sourozenecké konstelace, pořídili jsme ji sestru, která by se k ní věkem hodila. No dobře, bylo to trochu jinak. Patnáctiletou Magdu jsme znali už dříve. A když nastaly v její rodině problémy, bylo třeba, aby ze dne na den změnila prostředí. Nastěhovala se k nám a zpětně jsme žádali soud o pěstounskou péči. Sedmnáctiletý Marek, který byl tehdy na horách od nás obdržel smsku, že až přijede domů, najde tam novou sestru. Vzal to statečně a s Magdou se normálně skamarádil. Ale nejbližší si byla s Bohdankou. A teď máme doma ještě předškoláčka Pavlíčka. Chlapečka, který má hluboké vazby ke své biologické mamince a tatínkovi. Ti se o něj nikdy nebudou moci starat, ale chodí ho pravidelně navštěvovat. Pavlík nutně potřeboval stálé výchovné prostředí....hledali se pěstouni, kteří umožní kontakt s biologickou rodinou. Ale dlouho se takoví lidé nenašli. A teď je Pája u nás. Má nejen stabilní výchovné prostředí, ale má domov, místo kam patří, kde ho máme všichni rádi a kde mluvíme hezky i o jeho biorodičích. Spolupráce s nimi je nečekaně snadná, přestože někdy Pavlík čeká na jejich návštěvu marně. Ale už kvůli tomu není tak smutný. Vždyť přijdou zase jindy a zatím....má si pořád s kým hrát. A když je kolem málo sourozenců, pořád je okolo něho dost zvířat. A ty Pája také miluje. Také si moc rád maluje. Obrázky kreslí pro obě své maminky i tatínky a nemá s tím problém.

 

Ráda bych se trošku podrobněji zaměřila hlavně na děti s nějakým zdravotním problémem. Jaké byly první týdny s Ondrou? Ve 14letech hotový člověk, navíc se zdravotním handicapem. Měli jste do té doby nějaké zkušenosti s nevidomými? Přišlo se ještě na nějaká zdravotní omezení?

S Ondrou přišla do naší rodiny velká změna. Bylo to naše první přijaté dítě . Nebyli jsme odborně připravení vůbec na nic. Nikdo se o nás nezajímal a my jsme se museli sami orientovat ve všem. A to se nám dařilo se střídavým úspěchem (nebo střídavým neúspěchem, chcete-li). Protože trvalo poměrně dlouho, než proběhl soud a my jsme tím pádem byli právně určeni za Ondrovy pěstouny, chybělo nám spousta informací o Ondrovi, které nám nikdo nesměl sdělit, „dokud nebudeme mít na Ondru papíry“ . Byla jiná doba než teď a my jsme neměli přístup k jeho zdravotním materiálům. Takže jsme půl roku nevěděli, že Ondra má diagnostikovanou také epilepsii a má dodržovat protiepileptický režim.

S nevidomými lidmi jsem žádné zkušenosti neměla, ale to nebyl takový problém. Prostě jsem je rychle získala. Něco jsem si načetla, do něčeho mě uvedl Ondra, něco mě naučili v Ondrově škole.... Doma jsem si zavázala oči a zkoušela jsem, co dokážu udělat, když na to nevidím. Většina věcí mi šla dobře a některé vůbec.Třeba jsem nedokázala namazat chleba máslem. Pořád jsem tlačila máslo doprostřed krajíce. Škrábat brambory mi ale šlo normálně a dokonce dočista (možná, že jsem zúročila dlouholetou praxi).

S Ondrou také přibylo spousta práce, všechno se mu muselo chystat, všude ho vodit....i když Ondra byl vážně na spoustu věcí hodně šikovný. A také naše děti se hodně rychle zaučily v tom, jak Ondrovi pomoci a díky tomu mají až dodneška praktický přístup k postiženým lidem.

 

Mohla bys zavzpomínat také na Terezku? Přišla k vám v jednom roce. Jak se postupně zjistila sluchová vada a později i zraková? Jak na její původ reagovali odborníci? Myslím tím např. diagnosu „od stolu“ – jakmile zjistili, že je naše Martinka adoptovaná a k tomu tmavá, tak okamžitá diagnosa byla „to je to etnikum“ + „ústavní deprivace“.

Na zrakovou vadu jsme přišly dřív. Už v kojeneckém ústavu nás upozornili na to, že Terka šilhá. Jenže v době, kdy se z naší apatické Terezky stalo nekontrolovatelné tornádko, tak brejličky byly to poslední, co jsme řešily. Chodili jsme sice na pravidelné kontroly na oční ale brýle dostala až později. I tak jsme je mnohokrát vyhrabávali z pískoviště.

Se sluchovou vadou to bylo horší. O naší Terezce jsme říkali, že nefunguje na dálkové ovládání. Když byla nablízku, tak poslechla. Zavolat se na ní nedalo. Na prvním vyšetření u psycholožky, zařadila tato odbornice do romské menšiny mě a pravila mi, že dítě je sociálně zanedbané a že na něj musím také někdy mluvit. Další odborník mi řekl, že je moje dítě mentálně postižené a nevychované k tomu. Teprve když jsem se zkontaktovala se svoji kamarádkou, ušní lékařkou, která změřila Terezky sluch na počítači, ukázalo se, že Terka má středně těžkou sluchovou vadu. Pak už dostala sluchátka a konečně začala zvolna mluvit a reagovat na naši řeč. To ji bylo už 5 let. Teď ale mluví naprosto skvěle.

 

Stejná otázka mě samozřejmě napadá v souvislosti s Mončou (netuším, zda má Žaklinka také nějaké zdravotní problémy).

U Monči to bylo jiné. Že má praktickou hluchotu se vědělo. Ve speciální mateřské školce s ní intenzivně pracovali. Paní učitelky byly opravdu skvělé. Jenže Monča měla těžkou deprivaci, střídala školku, internát a dětský domov a neměla chuť komunikovat s nikým. Stáhla se do sebe a pro vychovatele bylo velmi těžké se k ní nějak přiblížit. Někdy se chovala jako zvířátko. Pamatuji si, že když u nás byla půl roku, tak jsem se radovala, že v sedmi letech, dokáže už říct větu o třech slovech. Dneska je už slečna a domluví se tak, že ji rozumí i cizí lidé. To považuji za úžasné. Zná spoustu slov a používá i synonyma. Např. „Holky honem, dělejte“. Může si poklábosit s kamarádkami. To je strašně důležité. Některé věci nedokáže, ale to vůbec nevadí. Těší nás, že je šikovná na spoustu dalších věcí.

Žaklinka má pouze začínající pubertu. Ale předpokládám, že z toho se časem uzdraví. Omluvenka do školy se na tuto chorobu nedává. (I když učitelé by někdy nebyli asi zásadně proti. Předpokládám.)

 

Jakou školu holky navštěvují a jakou zkušenost se školstvím máš?

Všechny tři holky navštěvují školu pro sluchově postižené děti v Ječné ulici. Já jsem za tuto školu pro své děti nesmírně vděčná. Monča má individuální plán a díky němu celkem zvládá. V této škole jsou třídy s malým počtem žáků, všichni sedí do půlkruhu, učitelé jsou laskaví, moudří a dobří profesionálové. To je všechno pro moje holky velkým přínosem. A také je to škola, kde být Romem není pro trápení. Ke každému dítěti se přistupuje jednotlivě, nikdo nemá žádnou nálepku....to je skvělé.

 

A na závěr. Máš pro rodiče – ať už biologické nebo náhradní – nějakou radu, vzkaz? Mnozí z nich „bojují“ nejen s postižením svých dětí, ale i s okolím, s tzv. odborníky, se školou atd. A mnozí z nich jistě mají pocit, že jsou na vše sami.

Jedno moudro na závěr? Možná, že je spousta těžkých věcí k řešení, časově i energeticky vyčerpávajících. A nejste jenom mámy a tátové. Jste i manželé a každý má také zodpovědnost sám za sebe. Děti a to zejména ty postižené potřebují šťastné, spokojené a vyrovnané rodiče. Nejsem žádná chytrolínka, která má laciné rady. Taky se s tím vším peru a hledám, kde brát abych mohla dávat.... Někdy se těžko hledá. Tlaky jsou ze všech stran. Ale..... Hlavní povinností matky ( a také otce) je nezhroutit se.

 

Děkuji mamince Janě za rozhovor a přeji celé mega-rodině hodně štěstí.

 

Autorka: BJ




Související články

Sourozenci dětí s postižením aneb Mít či nemít další dítě? VII.
Ač mám sama za sebou různé „hororové“ situace v rámci péče o naši dceru a domnívám se, že mě jen tak něco nepřekvapí, tak z některých povídání maminky Jany mě mrazí. celý článek