Jak autista žádal o příspěvek na bezmocnost


Byl zhruba červen 2007.

Tehdy jsem bydlel v Roudnici nad Labem v pronajatém bytě a trvalý pobyt jsem měl v Keblicích. Keblice jsou obec, která spádově patří pod městský úřad v Lovosicích. Jelikož jsem bydlel v Roudnici n/L, pochopitelně jsem šel žádat o příspěvek na bezmocnost na městský úřad v Roudnici n/L.

Proč jsem šel vůbec o takový příspěvek žádat? Trpím totiž psychickou poruchou, která se vyznačuje velkým přívalem energie. Tuto energii musím okamžitě využít fyzickou či psychickou aktivitou, ale potom se záhy dostaví stav totální vyčerpanosti. V takovém stavu nejsem schopen dělat naprosto nic, jen odpočívat. Největší únavu a vyčerpanost paradoxně cítím tehdy, když se nával energie dostaví a není možné se vybít konstruktivní činností. Pak nastává období pohotovostního režimu, kdy zoufale sháním vhodnou činnost, abych mohl svou energii použít. V takovém energetickém stavu jsem schopen uvařit desetilitrový hrnec Segedínského guláše a upéct jablkové a makové záviny ze dvou kilogramů kynutého těsta. Ovšem, není nikdo, kdo by to zkonzumoval a proto nastává období stagnace a pocitu marnosti. Jsem také člověk, který si neví rady s určitými běžnými situacemi. Například se musím vyhýbat frontám v obchodech. Když náhodou v autobuse, tramvaji či v metru nenajdu místo k sezení, jsem unášen tak, jak se dopravní prostředek rozjíždí, zatáčí a brzdí. Tvrdím sice o sobě, že mám své pevné názory, ale zřejmě si těmito pevnými názory kompenzuji tu svou vnitřní labilitu a tělesnou zvadlost, kterou trpím od dětství. Mám-li jet například do Prahy vlakem dvě hodiny na nějaké své umělecké vystoupení, připraví mě o potřebnou energii už samotná cesta (zpoždění vlaku, davy lidí v Praze). Situaci zhoršuje skutečnost, že se nedokážu dost dobře zabavit, když mám v Praze třeba hodinu čas. Vystoupení končí večer a domů se dostanu od vlaku někdy ve 23 hodin. Vždy se mi nepodaří zajistit si odvoz autem a proto je vše pro mě dost vyčerpávající. Když jsem se uměním nezabýval, tak jsem na tom byl ještě hůře, protože mi moje porucha komunikace (údajný Aspergerův syndrom) bránila vycházet mezi lidi. Stál jsem tedy před rozhodnutím „Buď anebo“.

Nezabývám se však jen uměním, začal jsem také jakožto plně invalidní důchodce pracovat jako uklízeč a v současnosti se zabývám také činností v o. s. KOLUMBUS - www.os-kolumbus.org. Musím přiznat, že jsem plně samostatný, umím si uklidit, vyprat prádlo, uvařit, upéct. Avšak zádrhel je v té krátkodobé výkonnosti. Rychle ztratím veškerou energii.

Když jsem tehdy zašel na městský úřad v Roudnici n/L, byl jsem odkázán vzhledem k trvalému bydlišti na městský úřad v Lovosicích. Pochopitelně, že jsem šel na úřad jak se patří, oholil jsem se, oblékl se jako nějaký vzdělaný člověk, abych si neudělal ostudu. Jako vždy, i na toto jsem vynaložil obrovské množství energie. Jenže, jak jsem vlezl do kanceláře, úřednice nechápaly, oč mi jde. Od samého počátku jsem sice tušil, že je to zase jeden z mých bláznivých nápadů, ale proč to nezkusit? Úřednice mi řekly, že požádat o takový příspěvek může kdokoliv, ale není zaručeno, že ho dostane. Vyplnil jsem tedy dotazník a za několik dní přišly ke mně do bytu dvě úřednice z městského úřadu v Roudnici n/L. Ptaly se mě na klasické věci, jestli si umím sám uvařit, vyprat, uklidit apodobně. Od samého počátku jsem říkal, že jsem sice plně samostatný, avšak, že občas mívám stavy totální vyčerpanosti. V takové situaci by stačilo, aby mi třeba čtyři dny někdo vypomáhal a zase bych byl v pořádku.

Asi po čtyřech měsících mi přišel dopis z Lovosického městského úřadu, že mi příspěvek nebyl přiznán.

Ani jsem jiné rozhodnutí nečekal, jen jsem to zkusil. Dějí se totiž paradoxní věci. Ti, kteří příspěvek na bezmocnost pobírají, mnohdy si za něj pečovatelské služby nenakupují a zvládají sebeobslužnost s velkými obtížemi nadále sami, jak byli zvyklí doposud. Je jim třeba líto dát za službu terénních sociálních pracovnic 3 000 Kč měsíčně, ale přitom na tyto služby berou od státu možná dvojnásobek. Pak existují lidé, kteří se stydí o příspěvek požádat. Když jsem například jedné paní řekl, že může ona, i její manžel požádat o průkazku ZTP, odpověděla mi, že by se na ně mohli na úřadě zlobit, že toho chtějí od státu moc. Nakonec jsou lidé jako jsem já, kteří jdou směle o příspěvek požádat a dopředu plánují, na co by ho využili, ale mají smůlu, protože se nevejdou do přísně ohraničených tabulek.

Jinými slovy: V konečné fázi jsou na tom všechny tři typy lidí stejně. Ti, co příspěvek dostanou, služby nenakupují, druzí se stydí o příspěvek požádat a ti třetí na něj nemají nárok.

Na závěr si položme otázku: Kolik procent příspěvků na bezmocnost je využíváno na nákup služeb???

Mnoháček Zgublačenko (Pavel Hlušička) – o. s. KOLUMBUS

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz