Autismus - moje zkušenost


Ahoj všem.

Jsem moc rád, že dnes jsou k dispozici tyto stránky a mnohé jiné na internetu. Ve věku 34 let mi byl diagnostikován jako High Functioning Autism. Rodiče neměli tušení, co se mnou je a tak mne bili, udělovali zákazy a trestali až je zvali do školy, aby mne tak nebili, že mám modřiny, a já nikdy nepochopil za co. Nikdy jsem neměl přátelé a když nějaké ano, tak jsem o ně rychle přišel. Základní škola nebyl problém kromě literatury, dějepisu a tělocviku. Střední školu jsem asi zvládl jen díky revoluci. Za to nástavbové studium zcela bez problémů, protože bylo technického směru zaměřené přímo na to, co mne celou dobu zajímalo a zajímá dodnes. Do školky jsem chodil jen pár týdnů, protože jsem si nedokázal hrát s ostatními. Nikdy jsem nezapadl do žádného kolektivu a vždy jsem byl spíše středem posměchu i šikany - Outsider. Na základní škole nám řekli, že co nás nenaučí, tak vše najdeme v knížkách v knihovně. To mne možná zachránilo. Když jsem kolem 10 let začal sám uvažovat, že něco není v pořádku, začal jsem číst knihy, kterým jsem často nerozuměl. 20 let mi trvalo, než jsem pochopil a našel sám sebe. Nikdo mi s tím nepomohl a většina lidí mne zcela zatratila, a to i přesto, že jsem nikdy nepil alkohol, nebral drogy nebo nebyl jinak závislý, nikoho nikdy nezbil, fyzicky nebo slovně nenapadl, právě naopak, jiní napadali mne. Nikdo nepomohl ani mým rodičům. Odešel (utekl) jsem sám od rodičů, prošel si pracovní problémy a nedorozumění kam jsem se jen dostal. Nakonec jsem dokonce opustil zemi a dnes žiju v zahraničí. Tady se mi dostalo asi trochu více porozumění, práci, kterou jsem si našel, jsem získal díky tomu, že je samostatná a tak nemusím pracovat v kolektivu. Problémy samozřejmě byly, pak i zdravotní, protože mám kývavou chůzi už od dětství a bolesti v rukou a nohou. Motorické drobné problémy, které byly ostatním dětem pro posměch. Odešel jsem mimo civilizaci, protože mi samému je lépe než být ve společnosti. Je spousta věcí, které nechápu dodnes a možná nikdy nepochopím. Ale dnes mám i v té pustině bez lidí, mého partnera, který je mi zároveň osobním asistentem, pomocníkem k vlastnímu poznání, mám práci, která mne baví a dělám ji rád a nejlépe ze všech zaměstnanců a šéf mnne má rád, protože ví, že se na mne může spolehnout. Taky ví, že jsem autista. Pracuji jen na částečný úvazek, ale do budoucna můžu pracovat na plný úvazek.

Dostal jsem se až sem a sám jsem udělal podle odborníků obrovský krok v mém životě jen díky tomu, že jsem sám studoval a sám chtěl vědět, kde je chyba a proč. Za posledních 10 let jsem mnohem klidnější, možná právě díky tomu, že jsem mimo civilizaci a do nedávna jen sám s mým plyšovým medvědem. V mých téměř 35 letech se mi dostává pomoci, kterou potřebovali mí rodiče a já před 30 léty. Rodiče mne sice akceptují, ale já jim nedokážu věřit a tak je náš kontakt dost omezen na prostou konverzaci syna s rodiči. Do České republiky téměř nejezdím. Nikoho tam nemám kromě rodičů a mladšího bratra, který je naštěstí bezproblémový, ale kontakt se mnou nevyhledává. Když se potkáme, tak se ke mně chová hezky.

Vím, že my, autistí, nerozumíme vám a vy nerozumíte nám, ale vždy existuje nějaká komunikace, která alespoň omezeně funguje. Jako autista nesnáším změny, hlavně, pokud ty změny jsou pro mne negativní. Můj domov je zařízen prakticky a ne esteticky. Nemám žádné estetické cítění, ale nemám žádné překážky doma, žádnou televizi nebo křesla, nic, co nepotřebuju. Vaše autistické děti mají své potřeby a vy jim máte možnost pomoct už teď, když jsou malé a nasměrovat je. Jen nám, autistům, neberte naši identitu, nebijte nás, nemučte a nekřičte po nás. Myslím si, že vás máme rádi, ale jinak. Matematicky, logicky na základě našich zákonů, kterým asi rozumíme jen my sami. Jako dítě jsem byl závislý na mém dědečkovi. Hrál si se mnou a měl úžasný dar mi rozumět. Pak jsem 20 let nikoho neměl a bylo to hrozné. Dnes mám opět někoho, na kom mi záleží a komu věřím. Pomozte vašim dětem jak nejlépe umíte. Náš autistický svět je krásný a má i své výhody. Jednu z výhod tady napíšu, snad to pochopíte. Jedna moje kamarádka nebyla pozvána na vánoční večírek od zaměstnavatele narozdíl od ostatních zaměstnanců. Ona se cítí dotčená a uražená. Já bych nad tím nikdy takhle nepřemýšlel, vůbec bych nepřemýšlel nad tím, že jiné zaměstnance firma pozvala a mne ne. Bylo by mi to jedno a tak nevím, co je to cítit se dotčený nebo uražený. Je to asi vlastnost, kterou jako autista postrádám. Snažím se na mém životě vidět hlavně to pozitivní. A tohle je přece pozitivní! Ale jak jsem četl nedávno v jedné knize o lidské psychologii, vždy je to věc \"úhlu pohledu\". Sice nevím, co to přesně znamená a co je tím myšleno, ale vy tomu rozumíte. Pokud budu zvládat, můžu se s vámi podělit o to, jak já vidím můj život, ... třeba vám to může pomoci a můžeme si pomoci vzájemně.

 

Zdroj: APLA-JM, zveřejněno se souhlasem autora, jehož jméno bylo změněno.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz