Naši kantoři I.

Škola

Je opět pondělní ráno. Počasí, že by psa do té nepohody nevyhnal a já se za bušení provazů deště do kapoty auta snažím srovnat si myšlenky. Mluvila jsem s třídní učitelkou naší Martiny. Nic katastrofického. Resp. hrůzy to byly, ale pro nás bohužel standardní situace, které spolu probíráme víceméně při každém rozhovoru. Poslední poznámka = Plive na podlahu v tělocvičně! Jenže ona bohužel neplive jen v tělocvičně, ale všude, kde se jí zachce a také nejen na podlahu, ale i po lidech! Co s tím? Můj návrh, okamžitě jí vrazit kýbl s vodou a hadr do ruky, aby věděla, co to obnáší, ty její hnusy vytírat, zatím škola nezrealizovala. Ale asi už k tomu není daleko.   

Další téma: pracovní sešit z matematiky. Na vysvětlenou – naše Martinka má už i v rámci výukového programu zvláštní školy individuální výukový plán na matematiku, neboť jí v rámci jejího mentálního postižení chybí jakékoliv (ale opravdu jakékoliv) logické myšlení. A matematika je bohužel jen o logice (a věřte, že vím, o čem mluvím. Vždyť jsem maturovala dobrovolně s čistě humanitních předmětů!). Takže naše paní učitelka, aby to Martině usnadnila a zjednodušila, nalezla relativně „šikovný“ pracovní sešit matematiky pro 3.ročník praktické školy. Matematiky v řádech do stovek, což je to maximum, kam se s velikou dopomocí okolí Martinka je schopná dostat. Ale protože naše slečna má úžasnou schopnost „jak se vyhnout čemukoliv, co jen zavání prací nebo učením“, tak se snaží sešit pravidelně ZAPOMÍNAT, NENACHÁZET apod. Paní učitelka z toho opět nedělá žádnou vědu a když sešit zapomene, nadiktuje jí příklady a zbytek dokončí „po škole“ nebo příště.

Opět jsem si na zpáteční cestě domů uvědomila, jaké máme štěstí na učitele a jak asi málokdy dáváme těm našim učitelům najevo, že si jejich přístupu k Martince vážíme. A jak velikou pomocí a útěchou nám v rámci péče o tu naší pubertální příšeru jsou!

To mě dovedlo k tomu, abych zavzpomínala na všechny kantory, kteří prošli životem naší dcery, ale samozřejmě i naším. Jako rodiče se snažíme být už od dob mateřské školky nedílnou součástí výchovy a života naší dcery. Spolupracujeme s učiteli jak nejvíce můžeme, dokážeme, umíme. A já jen doufám, že oni vědí, že i naše možnosti jsou mnohdy omezené.

Vrátím se na úplný začátek. Martinku jsme adoptovali coby tříletou. Tehdy byla s bídou na úrovni batolete (dnes mám srovnání s naším 20měsíčním synem a troufám si říci, že je mnohem dál, než byla tehdy ona!). Po roce, tedy v jejích čtyřech letech, jsme došli k závěru, že je akorát čas zařadit se do nějakého dětského kolektivu. Naše malé město nám tehdy moc možností nenabízelo. Mateřská školka tam byla jedna, jen s výhodou jednoho speciálního logopedického oddělení. Tam měli bohužel plno, takže Martinka skončila v „obyčejném“ oddělení. V rámci dne se tam střídaly dvě paní učitelky. Jedna starší a hodně „akurátní“. Kdyby Martinka docházela do školky o chvíli déle, určitě by mezi námi došlo k vyhrocení vztahů. Nikdy jsme od ní neslyšeli na Martinku nic pozitivního. Neustále nějaké stížnosti. Druhá paní učitelka (shodou okolností maminka jednoho ze skautíků v našem oddíle – tím se jí omlouvám, že si nepamatuji jméno) byla pravý opak. Každý den nám sdělila o Martince něco hezkého. Co se povedlo, co bylo hezké. A jen když jsme se v důsledků hororových zpráv od její kolegyně přímo zeptali, zda se nedělo i něco „jiného“, nám s úsměvem sdělila například: „Ale ano. Martince se podařilo vysypat krabici s korálky. Tak jsme si s dětmi zahrály na mravenečky, kteří Zlatovlásce hledají rozsypané korále a všem se to moc líbilo. To nebylo nic mimořádného.“ Jak je zřejmé – mimořádnost událostí a situací záleží také na úhlu pohledu. Dnes říkám naštěstí, jsme se z městečka odstěhovali a Martinka tedy změnila i školku. I když na mladou paní učitelku rádi vzpomínáme dodnes.

Přestěhovali jsme se do Prahy a Martinku jsme zapsali do nejbližší školky od bydliště na Praze 4. Samozřejmě nejen z důvodu „provozních“, ale proto, že jsme tehdy ještě ani netušili, že má nějakou DIAGNOSU! Bohužel zde se problémy vyvrbily hodně brzy! Stížnosti nebraly konce! Ale to, že Martinka přišla jeden den s úplně modrými palečky u nohou, nedokázal nikdo vysvětlit. Měla pohmožděné obě nožky. Bylo zřejmé, že jí na nohu muselo spadnout něco hodně těžkého (postupně jí slezly oba nehty na palcích!). Nepomohla ani stížnost u paní ředitelky! Narychlo jsme v okolí hledali jinou školku.

Obrovské štěstí stálo při nás i Martince, když byla i přes velký počet zájemců (který je mimochodem každoroční a stále stejně vysoký, možná dokonce rok od roku vyšší) přijata do Křesťanské mateřské školky Studánka (www.cmc-studanka.cz). Nastali nám báječné tři roky. Nemyslím tím, že byly snadné. To bohužel s naší Martinkou není asi žádné období! Ale byla to doba, kdy jsme na to nebyli sami. Je pravda, že i od té doby se datuje naše „honba za diagnosou“. Což je ale vcelku pochopitelné, neboť problémy, které se ve školce vyskytovaly prostě byly a přesahovaly „běžný rámec“. Všechny učitelky, které se za ty roky ve školce vystřídaly byly úžasné. Každá dala Martince něco jiného. Starší paní učitelky (Liduška, Tonička – tak je děti také oslovovaly) takový ten klid, rozvahu, svatou trpělivost. Mladší paní učitelky (např. Markétka) zase do Martinky vložily své mládí, nadšení a chuť změnit „cokoliv“. Kvůli Martince také dobrovolně absolvovaly (a věřte, že to zase není taková samozřejmost) VTI. Jedná se o metodu videotrénink interakcí (provozuje například http://www.spin-vti.cz/) . Princip spočívá v tom, že například v našem případě natáčela psycholožka Martinku při běžném provozu ve školce a následně záznam rozebírala s učitelkami. Snažila se poukázat na to, co se stalo, na to která reakce byla správná a na to, která mohla být jiná. Moc jsem této metodě nedůvěřovala. Ale když jsem se na konci seznámila s výsledkem, musela jsem uznat, že může mnohým nešťastným dětem, rodičům, vychovatelům, učitelům atd. být hodně užitečná. Sama jsem musela uznat, že z prvních záznamů bylo i bez upozornění zřejmé, které dítě je „předmětem bádání“. U posledního už bych jako cizí člověk měla problém rozlišit Martinku od ostatních dětí.

Ale to je jen jeden příklad z mnoha, kdy se paní učitelky osobně angažovaly ve prospěch naší Martinky. Dnes a denně jí dávaly najevo, že i přes to všechno, co vyvádí a provádí, ji mají z celé srdce rády nejen ony, ale i děti ve školce. Výsledkem této dle mého názoru zcela odborné, ale hlavně láskyplné, péče bylo to, že Martinka byla po odkladu školní docházky schopná nastoupit do běžné základní školy.

Poslední školkový rok také Martinka odjela do své první (a zároveň poslední) školky v přírodě (se školou jsme ještě neměli odvahu za 6 let školní docházky ji pustit). Jen rodiče nestandardních dětí pochopí, co to znamená, pustit takové dítě na pobyt v dětském kolektivu „jen“ pod dohledem učitelek.

Chápu, že integrace jakkoliv nestandardního dítěte do běžného dětského kolektivu v předškolním věku není nic snadného. Všechny děti v tu dobu potřebují zvýšenou péči. Je to mnoho, co ještě nezvládnou samy. Přesto je to jedno z nejsnazších období, kdy takové dítě můžete integrovat mezi zdravé děti. Většinou stačí opravdu JEN TA DOBRÁ VŮLE. Protože kde je dobrá vůle, i cesta se najde.

Vyzývám tedy vás, rodiče děti s různým postižením, problémy, napište nám svůj příběh o tom, jak jste uspěli se zařazením svých dětí do mateřské školky. Každá zkušenost může přispět těm, co se s podobným problémem budou potýkat po nás.

Autorka: B. Jungerová




Související články

Naši kantoři II.
Hledání základní školy pro naší Martinu bylo opravdu dlouhé, intenzivní a téměř beznadějné. První zápis jsme absolvovali v místě bydliště.. celý článek