O trpělivosti, naději a tulipánech


Pro postižené dítě není ani tak důležité kolik lékařů jej vyšetří a jak přesně se stanoví jeho diagnóza. Není důležité kolik navštíví léčitelů a terapií. Nejpřínosnější pro jeho vývoj a rozvoje je to, zda se mu někdo denně věnuje a pracuje s ním. Taková každodenní práce leží na bedrech rodičů a je to asi to nejtěžší břemeno, které rodič postiženého dítěte nese. Pro mne JE nejtěžší. Není lehké vyrovnat se s tím, že dítě není zdravé a nedosáhne v některých oblastech dovedností zdravých dětí. Že třeba nebude nikdy vidět, slyšet, chodit nebo chápat lidskou řeč. Ale ještě těžší je vyrovnat se s každodenní, nikdy nekončící, prací. Rehabilitujte, masírujte, procvičujte slovní zásobu a porozumění, protahujte svaly, zlepšujte hybnost jazyka a úst, dělejte dechová cvičení, dělejte grafomotorická cvičení, zlepšujte jemnou motoriku. Dělejte to denně, Vaše dítě to potřebuje! Tak nějak vypadají doporučení všech specialistů, ke kterým chodíme. Ano jistě, řeknete si asi, když to dítěti pomůže, dělala bych to. Takový zápřah se však dá vydržet pár měsíců, ne několik let. Já to nedokážu. Nedávno jsem svou únavu z neustálého cvičení a procvičování probírala s jinou maminkou postiženého dítěte. Ona mi na to řekla: Pořád jsem čekala..až začne lézt, až se postaví, až udělá první krok. Pořád jsem si myslela, že až ..., tak ta všechna práce skončí. Že si odpočinu. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že to je už na celý život. Když jsem cvičila se synem čtyřikrát denně Vojtovku bylo to těžké. Přinutit se několikrát denně cvičit, každý den, den za dnem, bez přestávky. Světlé chvilky v těch dlouhých měsících byly jen doby očkování. Po očkování se několik dní nesmí cvičit. Hurá! Radost z takové přestávky byla srovnatelná s radostí z vytouženého vánočního dárku. Kde neustále brát motivaci s dítětem pracovat? A co když se dítě nezlepšuje nebo jen opravdu mizivě? Kde brát motivaci, když není vidět výsledek? Chci, aby má práce měla smysl. Jsem netrpělivá. Mám se prý učit trpělivosti. Mé děti mne učí trpělivosti. Tak, jako mé tulipány. Máme tu těžkou a neúrodnou půdu, že je téměř nemožné ji porýt rýčem, i když je nasáklá několikadenním deštěm. Když je sucho, je tvrdá jak kámen. Na podzim jsem vysázela cibule tulipánů. Nevěřila jsem ale, že by mohly skutečně na jaře vyrůst. Začalo jaro. Tráva zatím nerostla, ale tulipány, kupodivu, vyrašily. Při procházce vesnicí jsem zjistila, že všechny zahrady mají krásné zelené trávníky a jsou poseté vzrostlými tulipány a narcisy. Mé tulipány, jen o pár metrů dál, však byly dva lístky kousíček nad zemí. „Nevykvetou“, řekla jsem si. „Půda je špatná.“ Ale za pár dnů, ty maličké rostlinky, začaly kvést. Tulipány jsou rozkvetlé jako ostatní, jen o něco menší. Ale stále rostou, pomalu, ale rostou. Vypadá to, v našich podmínkách, jako zázrak. Každý den se na ně dívám, abych tomu uvěřila. Mé děti jistě dokáží to, co ty hloupé tulipány. Bude jim to trvat trochu déle, ale vykvetou. Vždycky, až si budu zase zoufat, vzpomenu si na letošní tulipány. Abych uvěřila. A můžeme pak tomu říkat třeba ...zázrak. P>

 

Autorka: Jana Makovcová, www.postizenedeti.cz

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz