Mentální retardace a duševní nemoc - dvě větve jednoho stromu?

Ostatní diagnozy

Tak jako běžný občan nerozlišuje rozdílné diagnózy u tělesného postižení,např. u paraplegiků, podobně se laická veřejnost nezabývá rozdíly stavů mysli. A tak se zdálky zdá, že mentálně postižení a duševně nemocní patří do jakési jednotné přihrádky.

Není pro takový názor lepší důkaz, než že se v bývalých ústavech sociální péče setkávají obě skupiny - a navíc i pacienti s demencí? Opravdu ne. Společného jmenovatele pro tyto tři různé skupiny je možné hledat až v případě, kdy je jejich stav nevratný a pomoc spočívá především v ošetřovatelské péči. Klienty těchto zařízení zbavil jejich stav možnosti samostatného života, ať byla jeho původní příčina (diagnóza) jakákoliv. To, že senioři postižení demencí prožili svůj předchozí život jako zdraví dospělí lidé,není asi nutné obsáhleji vysvětlovat. Naproti tomu je třeba upozornit na skutečnost, že handicap mladého a dospělého člověka s mentální retardací a duševní nemocí je ve stejných životních obdobích něco zcela rozdílného. Mentální retardace je skutečné postižení,většinou vrozené. Podstatu poruchy učení a sníženého intelektu nelze medicínsky ovlivnit, „léčba“ spočívá pouze v sociální pomoci. Duševní onemocnění je naopak nemoc, tedy záležitost především medicínská, která je někdy vyléčitelná, někdy nevyléčitelná, ale vždy léčitelná. Podobně jako u některých tělesných chorob není odstranitelná příčina, ale je možné kompenzovat nebo minimalizovat příznaky. Proto je nutné přistupovat ke skupině duševně nemocných (především psychotiků) zcela odlišně než ke skupině mentálně postižených.

U těžších duševních onemocnění, zejména psychóz, vychází terapie z bio-psycho-sociálního modelu nemoci. Pomoc nemocným je v optimálním případě poskytována ve třech rovinách - medikamenty,psychologickými prostředky a sociální rehabilitací. Stejně jako v jiných medicínských oborech záleží při léčbě duševních nemocí na co nejčasnějším rozpoznání a zaléčení onemocnění, komplexní léčbě, sekundární a terciární prevenci, na směřování spolupráce lékaře a pacienta k úplné nebo alespoň částečnému uzdravení a návratu do společnosti.

Ten největší rozdíl mezi mentálně postiženými a duševně nemocnými je právě v oblasti intelektu, protože rozptyl od podprůměru až k vysokému nadprůměru není u lidí s psychiatrickou diagnózou příliš odlišný od běžné populace. Neschopnost racionálního uvažování v akutní fázi nemoci, určitý úbytek kognitivních funkcí, její při dlouholeté chronifikaci nebo nedostatečně rozvinutá sociální inteligence některých psychiatrických pacientů nic nemění na širokém rozptylu obecné inteligence této skupiny.Domnívám se, že někteří mentálně postižení mohou mít za příznivých okolností mít lépe rozvinuté sociální schopnosti než duševně nemocní, ale na druhé straně i oni mohou kromě nižšího intelektu být zároveň pacienty psychiatra. Ani v moderní době není léčba nemocí duše vždy úspěšná a onemocnění pak přechází ve skutečný handicap. Čím je těžší, tím se obě skupiny k sobě přece jen přibližují – někdy např. společně pracují v chráněných dílnách některých církevních organizací.

Je ovšem otázka,jestli je to opravdu optimální. V jednom krajském městě pracoval v takové „smíšené“ dílně bývalý pekař Jaroslav. V článku regionálního deníku byl na fotografii zachycen při kreslení s popiskou „Jaroušek má svůj vlastní svět“. Jaroušek byl ovšem docela Normální Jarda, který měl o historii svého slavného rodného města daleko hlubší znalosti než měli jeho opatrovatelé. Jestli dnes pracuje, nevím, ale našel si dívku a oženil se s ní. Občanská sdružení, která se specializují na pomoc jedné nebo druhé z těchto skupin, jsou si jejich odlišnosti nepochybně velmi dobře vědoma. Není mi známo, že by spolu někdy spolupracovala v praktické rovině.

A tak na závěr opakuji, že teprve při těžkém handicapu sbližuje obě skupiny postižených potřeba obdobné sociální a ošetřovatelské péče, kterou jim pod jednou střechou mohou poskytovat zařízení k tomu určená.

 

Autorka: Martina Přibylová

Zdroj: www.muzes.cz