Naši kantoři III.

Škola

Bleskový přestup z normální základní školy na zvláštní proběhl vcelku bez problémů. Martince jsme vysvětlili, že tahle škola je blíž, takže odpadne to dlouhé dojíždění (přeci jenom ráno autem do samotného centra Prahy = 30km + kvantum nervů a po poledni zpět tramvají a vlakem). A zároveň, že už nebude mít tolik domácích úkolů, což samozřejmě byl pro ni ten nejdůležitější argument.

Paní učitelka byla opět zkušený speciální pedagog, ve třídě myslím šest dětí. Závěr první třídy proběhl vcelku bez problémů. Horší byl nástup a průběh třídy druhé. Nevím, zda máte podobnou zkušenost jako já, ale většina dětí z mého okolí, kterým „pán Bůh někde trošku ubral“, na oplátku „někde dost přidal“. Mám na mysli takový ten šestý smysl – česky řečeno vyčůranost. Naše Martina jí má na rozdávání! Velice rychle vyhmátne slabou stránku dítěte i dospělého a využije ji ve svůj prospěch. Tady se to konkrétně projevilo tak, že odhadla velice rychle, že paní učitelka je „měkká“. Konflikty řešila „domluvou“ a poznámkou. Což na naši Martinu opravdu neplatí!

Nedokázala jsem paní učitelce vysvětlit, že konflikt/průšvih, který se stal ve druhé vyučovací hodině, nemohu já jako matka trestat v poledne! V té době naše Martina měla za sebou další dvě hodiny „zážitků a události“ a bylo velice těžké ji vracet k něčemu, co už proběhlo! Na ten druhý rok nevzpomínám ráda, protože jsem si opět začala dost zoufat „co dál“. Nefungovaly moje rady „jak na to“, ani doporučení psychologů….V závěru už to vypadalo tak, že jsem se stala pro dceru „strašákem“: „Když nebudeš poslouchat, zavolám maminku!!!“ A nechybělo moc a bývala bych sedávala ve třídě jako dozor, jen abychom všichni měli konečně klid! K tomuto roku se nerada vracím, protože vím přesně, kde byla chyba, ale nebylo v mých silách cokoliv změnit!

Prázdniny před třetí třídou byly pro mě opravdu náročné! Budila jsem se v noci hrůzou, co za šílenosti nás čekají! První/druhý ročník je od zbytku školy oddělen. Mají mini-třídu v budově vedle a tudíž jsou odděleni od větších dětí. Což právě u těch nejmenších považuji za velikou výhodu. Kromě toho vím, že dcera snáší jakoukoliv změnu dost těžce (a patřičně to dává najevo svému okolí různými průšvihy!). Nepamatuji si přesně, jaké byly ty první dny a týdny. Ale pokud to shrnu, opět (jako v mateřské školce Studánka) jsme narazili na báječnou učitelku, která má DAR. Dar získat si děti i jejich respekt. Dar se dětem věnovat zcela beze zbytku. Dar být „splašená“ (= Martiny výraz pro někoho, kdo se dokáže odvázat). Paní učitelka Seemannová patří k těm učitelům, kteří nepotřebují „speciální“ vzdělání k tomu, aby učili! Zažili jsme toho za ty tři roky, kdy byla třídní učitelkou naší Martiny, mnoho. Ale já vždy věděla, že KONEČNĚ se škola pro nás stala PARTNEREM a ne PROTIVNÍKEM!

Střípky:

Při každé možné příležitosti vyrazila s dětmi na výlet. Navštívili jsme společně (někdy jsem jezdila jako pomocný „dozor“) zoologickou zahradu, botanickou, Trojský zámek, skanzen v Přerově nad Labem, Národní muzeum a mnoho dalších míst.

Vzhledem k pozitivní atmosféře ve třídě jsme se rozhodli oslavit Martinčiny narozeniny společně s celou třídou v kavárně Vesmírna (http://www.vesmirna.cz/). Což mělo samozřejmě nejen „stmelující efekt“ na třídu, ale zároveň výchovný, kdy jsme je učili, jak se chovat v restauraci. Stala se z toho taková menší tradice.

Největším oceněním pro nás s paní učitelkou bylo, když Martina opakovaně prohlašovala: „Mami, ty jsi stejná jako paní učitelka.“ A naopak: „Paní učitelko, vy jste stejná jako mamka!“ Zjistily jsme, že v konkrétních situacích máme téměř shodné reakce, používáme shodné fráze, shodná vysvětlení, proč se něco smí či nesmí! A to je vlastně to nejlepší, co vás jako rodiče může potkat. Protože vaše dítko dostane zcela JASNÝ SIGNÁL = toto pravidlo platí i kdyby trakaře padaly!

Za ty tři roky jsme ve srovnání s druhou třídou viděli poznámku jen když šlo opravdu „o život“! Ani takové průšvihy jako roztrhání sešitu, schování úkolníčku v družině mezi hračky atd. se neřešily poznámkou. Paní učitelka mě při vyzvedávání pouze zastavila, před Martinou jsme daly obě jasně najevo „TUDY CESTA NEVEDE“! Žádné litanie, co všechno máme dceři vysvětlit a vlastně ten potrestaný je rodič!

Velice jsme ocenili způsob řešení konfliktů. Ale nejen konfliktů. Kdykoliv bylo potřeba ve třídě něco „řešit“, tak žáci s paní učitelkou zasedli do kruhu a ten, kdo mluvil, měl v ruce „kámen“ (opracovaný dřevěný ovál). Děti se učily říkat si věci nepříjemné, ale i ty příjemné. Ten, kdo měl kámen, mohl říci (téměř) cokoliv!

Moc se nám líbilo, že paní učitelka učila děti „chválit toho druhého za to, co se mu povedlo“. Vědělo se, že Filipovi nejde čtení, Jiřinka se zadrhávala, Martině nešla matematika….Ale ve chvíli, kdy se dotyčnému něco z toho povedlo, pochválila ho nejen paní učitelka, ale snažila, se aby se chválily i děti mezi sebou.

Tři roky je poměrně dlouhá doba. Prožili jsme toho společně (cítíme se s manželem nedílnou součástí i toho školního života naší dcery) s paní učitelkou Seemannovou opravdu dost! Ne vždy to bylo snadné. Byly chvíle, kdy jsme si dost zoufali. Ale byly chvíle, kdy jsme se nad tím, co dokázala Martina vymyslet, jen aby se nemusela učit nebo psát domácí úkol, od srdce zasmáli. Netvrdím, že jsme se vždy názorově shodli. Stalo se několikrát, kdy jsme hodně protestovali proti některým rozhodnutím paní učitelky. Ale velice oceňujeme to, že to byly tři roky PARTNERSTVÍ. A to partnerství na vysoké úrovni. Takže ještě jednou děkujeme paní učitelce Seemannové za to, že jsme při zachování duševního zdraví přežili další tři roky školní docházky naší dcery!

 

Autorka: BJ, B.Jungerova@seznam.cz




Související články

Naši kantoři IV.
Popisovat události čerstvě odehrané, které ještě nyní zvedají hladinu adrenalinu tak, abyste se alespoň částečně hlavně od těch negativních emocí oprostili, to je docela fuška.. celý článek

Naši kantoři II.
Hledání základní školy pro naší Martinu bylo opravdu dlouhé, intenzivní a téměř beznadějné. První zápis jsme absolvovali v místě bydliště.. celý článek