Rozhovor s Marií Černou


Paní docentko, kolik je u nás vlastně lidí s mentálním postižením? Přibývá jich?

Jednoduchá otázka, velmi složitá odpověď. Přesné číslo neznáme, není známo ani ve světové populaci. Důvodů je mnoho – především neexistuje evidence těchto osob, jistou roli hraje nejednotnost v samotném pojímání mentálního postižení, rozdílné je i zastoupení v jednotlivých věkových skupinách, a to též vzhledem k hloubce a kombinaci postižení, vzhledem k pohlaví (uvádí se vyšší výskyt u mužů), a jsou tu i další aspekty, především z hlediska sociálního. Nicméně v odborné literatuře se nejčastěji hovoří o přibližně 3 % z celkové populace, a to s nerovnoměrným rozložením podle hloubky tohoto postižení – nejvíce, asi 2,5%, se přisuzuje osobám s lehkou mentální retardací. Z tohoto základního údaje můžeme usuzovat, že v naší republice žije přibližně 300 tisíc osob s mentálním postižením. Podobně nejistě lze odpovědět na otázku, zda postižených přibývá či nikoli. Jediný ověřený fakt je ten, že v průběhu vývoje společnosti některé příčiny vzniku mentální retardace zanikly, byly potlačeny, jiné naopak vznikly. Ono shora zmíněné přibližné procento výskytu je však zásadně neměnné.

Každé postižení zasáhne i rodinu a okolí. Jaké by měly být správné reakce rodičů a ostatních příbuzných?

Nejdříve je třeba, aby rodiče přijali fakt, že budou vychovávat dítě s tímto druhem postižení. Pokud se jim to podaří, jsou na nejlepší cestě chovat se k dítěti adekvátně, tzn. co nejpřirozeněji, a právě tak reagovat na jeho projevy. Naučit se vidět především pokroky dítěte (ideálně s pomocí odborníků), které často přicházejí velmi pomalu, nebývají dostatečně nápadné, ale existují. Velmi důležité je, aby rodiče brzy poznali, co jejich dítě dokáže, v čem je mohou ovlivňovat, jak mu mohou pomáhat, v čem je podporovat. Mohou se poučit i v odborné literatuře, kde jsou popisovány modely reakcí rodičů na samotné sdělení diagnózy, na rozmanité zvláštnosti v pozdějším vývoji dítěte a na celkové soužití s člověkem s mentálním postižením. Vždycky jde o záležitosti zcela individuální, a to jak na straně dítěte, tak i členů jeho rodiny. Jedním z vhodných postojů je tzv. zdravá náklonnost, což znamená mít dítě rád takové, jaké je, pomáhat mu v celkovém rozvoji, a to jen v takové míře, která je třeba, nepřetěžovat je ani nesnižovat nároky tam, kde jsme přesvědčeni, že je může splnit. Velkou roli hraje pohoda v rodině, stimulující domácí prostředí, dobré vztahy mezi členy rodiny, do které dítě patří jako její plnoprávný člen. Není nadbytečně ochraňováno ani vylučováno, cítí lásku a oporu v lidech kolem sebe.

Nabízí moderní věda lidem s mentálním postižením lepší život?

To bychom museli nejprve definovat, co to je lepší život. Jistě, jsou zde mnohé pokroky, a to jak na poli medicínském, tak v oblasti věd humanitních. Zkvalitňuje se lékařská péče, zpřesňuje se diagnostika, dětem i dospělým jsou k dispozici mnohé programy osobnostního rozvoje, včetně tzv. integrace/inkluze, která se stala v posledních letech významným heslem naplňujícím se v různých podobách. V oblasti speciální pedagogiky se objevují výzkumy zaměřené na tyto osoby a na jejich rodiny, vyvíjejí se nové terapeutické a metodické programy, nové techniky práce s jedinci i se skupinami lidí s mentálním postižením. Toto všechno a jistě i mnohé další přispívá ke zkvalitňování jejich života.

A nabízí lepší život společnost? V čem by její nabídka mohla být lepší?

Společnost může udělat mnoho dobrého ve prospěch všech osob se zdravotním postižením, tj. i osob s postižením mentálním. Na jednom z předních míst je antidiskriminace, zrovnoprávnění těchto lidí a jejich rodin, podpora v nejrůznějších ohledech. Důležitá je legislativa, sama však nestačí. Je třeba lidem nabídnout rozmanité programy, z nichž si mohou vybírat a mít možnost celoživotního vzdělávání, jako ji mají všichni ostatní občané. V tomto smyslu můžeme mluvit o zpřístupnění vzdělávání všem, zapojování dětí do běžných škol, v pozdějším životě je důležité podporované zaměstnávání, chráněné bydlení atd., což jsou všechno opatření k neodlučování od běžné populace. Není tedy pochyb o tom, že život lidí s mentálním postižením v naší společnosti se zlepšuje, přestože problémy přetrvávají.

Co mohou budoucí rodiče udělat pro to, aby se mentálnímu postižení svých dětí vyhnuli?

Odpověď na tuto otázku je velmi stručná: nemohou udělat nic. Prevence mentální retardace, tj. nějaké opatření, aby se takový člověk nenarodil, v podstatě neexistuje. Na druhé straně však rodiče mohou udělat hodně, aby se každé dítě s mentálním postižením rozvinulo do maxima kapacity své osobnosti. Na tom není nic mimořádného, to platí o všech dětech právě tak jako o všech rodičích. V jistém smyslu slova můžeme za preventivní opatření považovat zdravý způsob života, vytvoření podnětného domácího prostředí, pochopení dítěte a jeho všestrannou podporu.

 

Doc. PhDr. Marie Černá, CSc.
Po absolvování studia speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1961 nastoupila na místo učitelky zvláštní školy. Po osmi letech praxe byla přijata na katedru speciální pedagogiky, kde později habilitovala. Ve vedení fakulty zastávala funkci proděkanky pro zahraniční styky. Svou odbornou, edukační, publikační, ediční i výzkumnou činnost zaměřovala na problematiku života lidí s mentálním postižením. (V současné době je poslední prací publikace autorů Černá, ed., Kainová, Strnadová, Šiška, Titzl, která vyšla pod názvem Česká psychopedie Karolinum, Praha 2008.) Za svoji činnost obdržela různá uznání, z nichž nejvýznamnější je Kennedy Award 2000 – The Leadership in Education Award a nejnovější Výroční cena ministra zdravotnictví za mimořádné zásluhy v oblasti péče o osoby s mentálním postižením v České republice (udělena 3. 12. 2008).

Zdroj: časopis Můžeš

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz