Úspěch je důležitější než výplata

Práce

V péči o občany s vývojovým postižením stále více usilujeme o jejich integraci v běžné společnosti. V minulosti profesionálně pomáhající pracovníci své „pacienty“, později „klienty“ spíše ochraňovali. Nyní, když se tyto delikátní termíny mění na „uživatel“, je jedním z hlavních cílů zvýšená úroveň jejich samostatnosti uvnitř společnosti. Platným a měřitelným cílem nás všech by měla být integrace. Každému, i lidem bez funkčního postižení by měla být dána možnost stát se aktivním členem společnosti. Ovšem, jak profesionální pracovníci, tak uživatelé si musí uvědomovat, že s integrací přichází i riziko. Toto riziko musí být váženo individuálně, protože všichni pracujeme na různé funkční úrovni.

Mnoho uživatelů strávilo svůj život v chráněném prostředí. Tito „zvláštní jedinci“ mají „zvláštní přátele“ a chodí do „zvláštních škol“ až do dospělosti. Přitom mnoho těchto lidí se naučí dovednostem, se kterými by mohli úspěšně a aktivně pracovat. Trénink je často zaměřen pouze na pracovní místa, která jsou k dispozici, a bývá omezen na práci v potravinářství a údržbě. Po absolvování speciální školy je riziko nejaktuálnější, protože včerejší studenti (žáci, učni) se pojednou stávají uživateli. S nedokonalým, někdy žádným výcvikem se tito jedinci ocitnou v konkurenčním pracovním prostředí, které je jim cizí. V čase, který se jim zdá okamžikem, se chráněný vzdělávací program nahradí továrnou nebo supermarketem bez jakéhokoli dohledu. Uživatelovi spolupracovníci v tomto novém prostředí často nejsou připraveni pracovat se zaměstnancem, který má speciální potřeby.

S tím je spojený příběh muže jménem Richard (jméno bylo změněno na žádost jeho a jeho rodiny). Richard dokončil speciální školu ve věku 22 let. Jeho diagnóza byla v té době „mírná mentální retardace“. Hledal zaměstnání, nejlépe „kancelářskou práci“. Takovouto práci hledají mnozí v podobné situaci, ale protože příležitostí je málo, musí často přijmout práci v jiných oborech. Nakonec Richardův otec našel pro svého syna práci „baliče potravin“ na zkrácený úvazek v místním supermarketu. Prvních 6 měsíců Richard pilně pracoval a byl úspěšný. Potom se něco stalo. Poprvé ve svém životě se Richard začal hádat, a dokonce začal lhát a doma kradl. I když ne nutně tak velké, ale jisté změny v chování se daly očekávat. Je vlastně překvapivé, že se to nestává více lidem, jako je Richard.

Opustil chráněné prostředí a vstoupil do prostředí bez dohledu. Někde v tomto procesu, tedy alespoň v tomto případě, filozofie integrace dovolila příliš velké riziko. Takováto úroveň nezávislosti možná způsobila změnu v Richardově chování. Úplně poprvé se Richard ocitl v prostředí, kde jeho kolegové nebyli vývojově postižení. Jeho spolupracovníci byli lidé bez postižení, kteří možná potřebovali pomoci s něčím úplně jiným. Tím byla špatná sociální situace, nízká úroveň vzdělání a časté nevyrovnané chování. Bohužel, když se Richard chystal vstoupit do tohoto nového a lákavého světa, podpora, které se mu dostávalo, byla při nejlepším minimální. Byl mu přidělen job coach (pracovní konzultant) z místního podpůrného pracovního programu. Konzultant poučil Richarda o konkrétních pracovních povinnostech, ale nezmínil se o mnohem důležitějších záležitostech jako „co dělat o pracovní přestávce“. Richardův úspěch byl měřen pouze podle jeho schopnosti balit, ale ne podle jeho celkových pracovních potřeb, které měly zahrnovat hlavně integraci na pracovišti. A tak Richard dělal, co se mu zdálo přirozené. Integroval se do světa supermarketových baličů.

Richardovo problematické chování se rychle zhoršovalo. Byl zatčen pro krádeže v obchodě a také ve dvou případech uhodil svoji matku. Rodiče ho nemohli zvládnout a začali hledat záchranu v umístění v nějakém zařízení. Doufají, že najde ubytování mimo svou obec. Věří, že tím oslabí jeho možnosti udržovat styk s jeho spolupracovníky. Je jasné, že integrace, tak jak jsme poznali, se Richardovi a jeho rodině nepovedla. Jeho školní praktické vzdělání, které sice možná zahrnovalo výlety do místního centra, a možná dokonce informaci o „balení potravin“, ho ve skutečnosti nepřipravilo na svět mimo speciální školu.

Integrace by neměla být považována za alternativu k přiměřené péči. Dlouhodobé náklady, spojené s Richardovým příkladem, budou astronomické. Bude potřebovat vysoký stupeň asistence ve svém novém domově. Nebude schopen soutěže v práci a bude potřebovat klinickou pomoc. Richard začal pracovat v supermarketu jako neagresivní spolupracující jedinec, kterému byl dán klíč od světa, aniž by věděl jak číst návod k jeho použití. Richard byl neúspěšný, protože nedostal přiměřenou přípravu a následnou podporu a dohled. Pokud nebude těmto dvěma složkám dána priorita, lidé jako Richard jsou předurčeni k novým a novým neúspěchům. Nejvíce znepokojující je, že toto selhání bude nejpravděpodobněji přisuzováno vývojovému postižení uživatele spíše než sytému, který nefunguje.

Uživatelé a členové jejich rodin se musí dívat na „zaměstnání“ jako terapeutické umístění. Funkční deficity, na které byla zaměřena výchova během školních let uživatele, mohou pokračovat během jeho zařazení na pracoviště. Primární povinností job coache je zajistit zvládnutí základních pracovních úkonů. Je ale třeba zaměřovat se i na další aspekty. Zatímco obdržení první výplaty je možná největší zážitek v životě uživatele a jeho rodiny, způsob vydělávání peněz a přístup k těmto prostředkům by mohl být velmi nebezpečný.

Otázky k uvážení:

· Jaký výcvik nebo jeho úpravy se zavádějí, aby byl zajištěn úspěch uživatele. Zaměstnanec se zvláštními potřebami může někdy pracovat jiným způsobem než běžný zaměstnanec. To neznamená, že by nemohl (nemohla) určitou práci vykonávat, ale možná ji dělá trochu jinak. Spolupracovníci a vedoucí pracovníci musí mít dostatek informací a podpory, aby bylo pracovní umístění úspěšné.

· Jak často navštíví job coach uživatele? Zpočátku je třeba, aby job coach byl běžně dosažitelný. Pozorování a výcvik musí být zaměřen na celkové potřeby v zaměstnání, ne pouze na požadované pracovní úkoly.

· Budou služby job coache časem redukovány nebo zrušeny? Někdy tyto služby jsou jen krátkodobé. Je důležité, aby je-li potřeba, byla tato pomoc nadále dosažitelná.

· Bude výcvik uživatele v zacházení s penězi a sociálních dovednostech prováděn job coachem anebo někým jiným, tím pověřeným? Je třeba si uvědomit, že je to možná poprvé, kdy má uživatel k dispozici peníze a čas. Potřebuje tyto možnosti rozumně využívat.

· Jaký plán se aplikuje, když uživatel na pracovišti selže? Nikdo nechce jít do nového postavení s předsudkem. Nicméně, vhodná volba pracoviště se někdy nepodaří při prvním pokusu. Jak má job coach pokračovat v takovém případě?

Integrace na pracovišti bude stále více aktuální, jakmile se možnosti soutěživého zaměstnání otevřou pro lidi se zvláštními potřebami. Jistota přiměřeného dohledu a výcviku může pomoci zajistit, aby uživatelé a jejich pracoviště mohli sklízet výhody tohoto nového a nadějného partnerství.

Zdroj: Errol Seltzer - Worksite Integration: Success beyond a paycheck, 1997-2000, The Resource Foundation for Children with Challenges, překlad Ivan Pergler, redakčně upraveno, Dobromysl.cz, 2003




Související články

Mýty a realita...
Mýtus: …člověk s postižením není schopen pracovat samostatně… Realita: …člověk s postižením je s přiměřenou podporou schopen samostatně pracovat… celý článek

Najít si nějakou práci
Máma dělá chlebíčky. Brácha to má jasný, bude dělat automechanika. Táta to má teď taky jasný, dělá maséra. Takže zbývám já… celý článek