S rodiči o školní integraci

Škola

 Každý rodič, který se snaží zapojit do našeho školského systému jakkoliv nestandardní dítě, se potýká s menšími či většími problémy. Ráda bych vám postupně představila příběhy rodin, které započaly mnohdy nesmírně náročný běh na dlouhou trať, bez vidiny blízkého a hlavně snadného cíle. Možná právě vám pomohou jejich konkrétní zkušenosti.

 

Oslovila jsem maminku Janu, jejíž syn nastoupil do nekonečného příběhu zvaný škola s diagnosou smíšená dysfázie.

 

Jsi nejen máma, ale také učitelka. Ne vždy je tato kombinace ku prospěchu dítěte. Ale u Tebe mám pocit, že vzhledem k tomu, že se věnuješ z obecného hlediska „alternativním“ metodám výuky, že naopak je to kombinace přímo úžasná. Jak Ty sama cítíš spojení máma-učitelka?

Skoro se obávám, že to tak úžasné není, neb ševcova žena a kovářova kobyla… Poté, co strávím celý den učením se s dětmi, potřebuju odpoledne nějakou změnu.

Ale je fakt, že mám přehled o různých přístupech k dětem a to je spousta inspirace. Nemusím jen kopírovat nebo negovat to, co jsem sama zažila se svými rodiči. Můžu si vybírat, co mi sedí, a můžu se učit od jiných dětí. A mám štěstí, že můj muž se zase inspiruje u mě a dál to rozvíjí.

 

Začneme od Bojka. Jakou má diagnosu a jaké byly začátky s naším školským systémem. Docházel do školky? Bylo snadné ho jen tak přihlásit? Byla v té době již jasná diagnosa?

Bojek nastoupil do školky v průběhu školního roku na 3 dny v týdnu jako tříapůlleté dítě, které nemluvilo a příliš nespolupracovalo a u nějž nikdo nedokázal rozpoznat příčinu. Byl to tak trochu pokus na popud logopedky – jestli se mezi ostatními dětmi nerozmluví. Od září potom šel do Montessori třídy k učitelkám, které ho znaly z mého vyprávění, protože jsme společně absolvovaly roční vzdělávací kurz. Už tehdy bylo jasné, že Bojek je typ, který rád někam zaleze a něco zkoumá – práce s Montessori pomůckami i celá filosofie byly přesně pro něj. Teprve o rok později se mnou absolvoval diagnostiku u klinické psycholožky Dany Krejčířové a ukázalo se, že má receptivní i expresivní dysfázii (porucha porozumění mluvenému slovu a porucha řeči). Dostali jsme tip, že máme mluvit v jednoduchých větách a využívat znakování a komunikační tabulky. Učitelky ve školce byly ochotné spolupracovat, ale při 25 dětech to je samozřejmě těžké.

Ihned jsem začala shánět asistentku, ale bohužel jsem nebyla moc úspěšná. Nakonec za Bojkem chodila studentka, která sice byla empatická a šikovná, ale měla čas jen dva dny v týdnu. Bojkovi se leckdy do školky nechtělo.

Asistentku jsme si hradili sami, protože názor města byl, že dítě s handicapem patří do speciální třídy – smysl integrace jim unikal. A já speciální třídu nechtěla, protože jsem názoru, že dítě, které špatně rozumí mluvené řeči, potřebuje naposlouchávat děti, které mluví správně. Navíc konkrétně Bojek podle mého názoru potřeboval i správné vzory chování – dokázal ve čtyřech letech běhat po ulici po čtyřech a štěkat a bylo složité řešit to s ním slovně – potřeboval vše odkoukávat.

 

Jakou roli sehrál v docházce do školky mladší bráška Kilián?

Žádnou. Nastoupil až později.

Svou roli sehrál doma, protože Bojek se od něj učil jednoduchá slova. Na Kildovi také odpozoroval, jak mají vypadat reakce na naše pokyny. Spolu vedli první skutečné rozhovory.

 

Mohla bys nějak stručně sesumírovat Tvé úvahy ohledně Bojkova nástupu do školy? Co všechno jsi musela brát v úvahu (jeho možnosti, možnosti školy, asistentka, Tvé možnosti se aktivně podílet na jeho výuce….)?

Zamítli jsme speciální školu, protože Bojkův problém je vývojový a podle paní psycholožky Krejčířové se na konci prvního stupně dobereme toho, že Bojek ani nebude potřebovat asistentku. Navíc na speciálku se dá přejít kdykoli, zatímco opačně to je mnohem těžší.

Pokud mělo jít o základní školu, bylo jasné, že Bojek půjde do školy, ve které už jsem sama pracovala. Protože do školky chodil jen na 4 hodiny denně, nemohla jsem tehdy ještě učit a dělala jsem sama asistentku jiným integrovaným dětem. Měly jiné problémy, ale vždy, když jsem pro ně něco prosazovala, dělala jsem to s vědomím, že prošlapávám cestu i svému dítěti. A to z mnohem lepší pozice, protože jako matka bych mohla být považována za přecitlivělou, kdežto u asistentky se spíš předpokládá, že má rozumové důvody.

Svému dítěti jsem asistentku dělat nechtěla – měla jsem to jako poslední možnost, pokud bych opravdu nikoho nesehnala. Nakonec to vyšlo tak, že jsem jako asistentku doslova uhnala kamarádku, která Bojka znala od malička, má vystudovanou speciální pedagogiku a sama má dítě s DMO, takže pobírá příspěvek na péči a asistování má jako přivýdělek, zatímco její syn je na 4 hodiny ve speciální MŠ. (Podobně jako jsem to předtím měla já.) Měla i jinou nabídku na práci, a kdybychom se neznaly, asi by jí dala přednost.

Nakonec to stejně vyšlo tak, že Bojek nastoupil do třídy, kde jsem učila už jako učitelka, ale díky tomu, že v Montessori výuce dělá každé dítě jinou práci a učitel nevykládá pro celou třídu, nýbrž obchází jednotlivce, pracuje Bojek s asistentkou a já pro něj ve třídě prakticky nejsem.

 

Jsi s asistentkou spokojená?

Jsem. Myslím, že díky odborným znalostem ví, kam sáhnout pro informace, které jí chybí a díky zkušenostem s vlastním handicapovaným dítětem umí poznat tu hranici, co už není v silách dítěte a co je ještě lenost nebo hra. Sama pracně sháněla na internetu a v SPC informace o globální výuce, se kterou já nemám žádnou zkušenost. Nakonec ale i druhá asistentka, kterou se nám podařilo sehnat až v říjnu a žádné děti nemá, je skvělá – empatická, vlídná, ale umí nastavit hranice. Případnou agresi ze strany dětí si nebere osobně a hledá spouštěče, aby se jim příště mohla vyhnout. Obě se snaží dětem pomáhat hledat někoho do dvojice a učit se vycházet s ostatními a čím dál víc se angažují i v přípravě společných aktivit – návštěvy někdy tápou, kdo je vlastně asistentka a kdo učitelka – pozná se to až po chvíli podle toho, kdo obchází víc dětí :-).

 

Kdo asistentku hradí?

Bojek nastoupil do věkově smíšené třídy s dalšími dvěma integrovanými dětmi a ač tyto děti měly z SPC doporučení na dva a půl asistenta, dostala škola peníze jen na jednoho. Dohodli jsme se s ostatními rodiči, že jeden asistent by vše nezvládal – že potřebujeme alespoň dva a na toho druhého se budeme skládat. Tady se ukázalo jako nešťastné, že jsem nejen máma, ale i učitelka - kdybych nebyla učitelka, asi by se mi nestalo, že když se ředitele zeptám, zda bychom si do třídy mohli zajistit druhou asistentku, dozvím se, že nám přeci povolil mít na chodbě skříň a my už zase něco chceme. V současné době ale zakládáme vlastní školu, takže tyhle věci do budoucna odpadnou.

 

Díky mamince Janě za čas, který věnovala mým otázkám a Bojkovi samozřejmě do budoucna vstřícné a chápající učitele. Více o projektu nové základní školy se dozvíte na http://www.narovine.cz/.

Autorka: BJ,  B.Jungerova@seznam.cz