Nikdo nikde


Ukázka z bestselleru australské skladatelky, zpěvačky a spisovatelky Donny Williams. Autobiografický román Nikdo nikde, který je strhujícím příběhem dívky s autismem vydalo nakladatelství Portál.

 Pamatuji si svůj první sen – nebo alespoň první, který mi zůstal v paměti. Pohybovala jsem se bílým prostorem bez jakýchkoli předmětů, prostě všude bylo bílo, ačkoli mě kolem dokola obklopovaly jasné šmouhy nadýchaných barev. Procházela jsem jimi a ony procházely mnou. Bylo to něco, co mě rozesmálo. Tenhle sen předcházel ostatním snům plným nesmyslů, lidí i oblud, a zdál se mi určitě dříve, než jsem v tom začala dělat rozdíly. Nemohly mi být ani tři roky. Sen zobrazoval povahu mého tehdejšího světa. Houževnatě jsem se ho držela, i když jsem byla vzhůru. Dívala jsem se do světla, které pronikalo oknem vedle mé postýlky, a divoce jsem si mnula oči. Byly tam. Jasné nadýchané barvy pohybující se tou bělostí. „Nech toho!“ ozvalo se dotěrné mumlání. Vesele jsem pokračovala dál. Plesk!

Objevila jsem, že vzduch je plný skvrn. Člověk se zadíval do prázdna a byly tam skvrny. Lidé chodili sem tam a překáželi mému okouzlenému pohledu do té prázdnoty. Nedbala jsem na ně. Něco mumlali. Moje pozornost se upínala k touze rozplynout se v těch skvrnách, a tomu mumlání jsem nevěnovala pozornost. Dívala jsem se skrz tuto překážku s klidným výrazem, upokojena tím, jak se ztrácím ve skvrnách. Plesk. Učila jsem se znát „svět“.

Nakonec jsem se naučila ztrácet se v čemkoli podle svého přání – ve vzorech na tapetách nebo na koberci, v ustavičně se ozývajícím zvuku, v opakujícím se dutém tónu, když jsem si klepala na bradu. I lidé přestali být problémem. Jejich slova splývala v jakýsi zmatený hukot, jejich hlasy v soubor zvuků. Dovedla jsem se skrze ně dívat, až jsem tam nebyla, a později jsem cítila, že se ztrácím v nich.

***

Ustavičně se mluvilo o tom, že nemám žádné kamarády. Ve skutečnosti jich byl můj svět plný. Byli mnohem úžasnější, spolehlivější, mnohem méně záludní a více opravdoví než jiné děti, a navíc se zárukou. Ten svět jsem si vytvořila sama, tam jsem nepotřebovala kontrolovat ani sebe, ani ty předměty, zvířata a přírodu, které prostě v mé blízkosti existovaly.

***

Zhruba v té době mě znovu vyšetřovali, zda nejsem nedoslýchavá, protože jsem sice uměla mluvit, ale mnohdy jsem mluvila jinak než ostatní a často jsem nepochytila žádný význam z toho, co mi bylo řečeno. Ačkoli jsou slova symboly, bylo by zavádějící prohlašovat, že jsem symbolům nerozuměla. Měla jsem celý systém objevování souvislostí, který jsem považovala za „svůj jazyk“. To jiní lidé nechápali symboliku, které jsem užívala, a netušila jsem, jak bych jim mohla či dokázala povědět, co míním. Vytvořila jsem si svůj vlastní jazyk. Všechno, co jsem dělala, když jsem držela u sebe dva prsty nebo zatínala prsty u nohou, všechno to mělo význam. Obvykle jsem se tím ujišťovala, že všechno ovládám a nikdo se ke mně nedostane, ať jsem byla, kde jsem byla. Někdy to souviselo s tím, že jsem chtěla ostatním sdělit, jak se cítím, ale bylo to tak jemné, že si toho často nevšimli anebo to brali jako nějakou novou manýru, co si ta „bláznivá Donna“ vymyslela.

***

Vždycky jsem měla ráda úsloví „Zastavte svět, chci vystoupit“. Nejspíš jsem uvázla v těch tečkách a hvězdičkách v době, kdy se ostatní děti dále vyvíjely, a tak jsem zůstala pozadu. Napětí vzniklé ze snahy dohonit ostatní a držet s nimi krok bývalo často nad mé síly a já si uvědomovala, že se snažím všechno zpomalit a na chvíli vysadit. Něco mě vždycky přivolalo zpátky.

Patrně mi nechyběl pocit hladu, anebo potřeba jít na toaletu či potřeba spát. Možná že moje utkvělá představa, že zůstávám stále na krok od plného vědomí, nutně vedla k tomu, že moje mysl popírala vědomí těchto potřeb. Určitě jsem si těchto známek nevšímala, i když jsem se cítila slabá, plná úzkosti či podrážděná, a přesto vždycky příliš zaměstnaná, abych kvůli takovým věcem všeho nechala.

Třebaže se pocit, který uspíšil, že jsem se „ztrácela“, objevoval velice často a nekontrolovatelně, zjistila jsem, že se tomu mohu buď poddat, anebo s tím bojovat. Byl hypnotický a já často zjišťovala, že se mu poddávám, a občas jsem ten pocit hledala, když tam nebyl. Bylo to, jako bych

tomu stavu propadla.

Jedním ze způsobů, které vyvolávaly dojem zpomalování, bylo mrkat, anebo rychle rozsvěcet a zhášet světlo. Když jste rychle mrkali, lidé se chovali jako na obrázcích starých filmů. Stejně působí přerušovaná blesková světla, aniž nad nimi ztrácíte kontrolu.

Moje mrkání bývalo občas reakcí na zvuk. Jestliže mě tón něčího hlasu znervózňoval, začala jsem mrkat. Podobně jsem zesilovala a zeslabovala zvuk v televizi, přerušovala jsem hlasy, ale přitom se ráda dívala na obraz, anebo jsem si přerývaně zakrývala uši. To zřejmě napodobovalo občasnou situaci, kdy mi dělalo potíž pozorně lidem naslouchat.

Když jsem byla nervózní, musela jsem mluvit. Někdy jsem si také povídala sama pro sebe. Jedním z důvodů bylo, že jsem si připadala tak hluchá, když jsem nic neříkala. Jako by moje smysly pracovaly odpovídajícím způsobem, jen když jsem se pohybovala ve svém vlastním světě, a to znamenalo

ostatní do něho nepřipustit. Matka s otcem si mysleli, že jsem hluchá. Stáli za mnou a střídavě vydávali hlasité zvuky, aniž jsem sebemíň reagovala. Vzali mě na vyšetření sluchu. Test prokázal, že hluchá nejsem, a tím to skončilo. Později po létech mi sluch vyšetřovali znovu. Tehdy se zjistilo, že mám sluch nadprůměrně dobrý a že jsem schopna slyšet některé frekvence, které normálně slyší jen zvířata. Problém mého sluchu spočíval zřejmě ve výkyvech uvědomování si zvuku. V tomto případě jako by vědomí bylo loutkou, jejíž vodicí drátky pevně svíraly ruce emocionálního stresu.

Jeden zvuk jsem však slýchala ráda, zvuk čehokoli kovového. Naneštěstí pro mou matku spadal do této kategorie zvuk zvonku u dveří a já jsem na něj věčně a s posedlostí zvonívala. Nejdřív jsem za to pár slízla a pak vyndali baterie. Jenže posedlost je posedlost. Sundala jsem zadní kryt ze zvonku a spouštěla ho ručně zevnitř z bytu.

 

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz