Příběh Tomáše

Aspergerův syndrom

Pokaždé, když si na Aspergerův syndrom u Tomáše vzpomenu, cítím lítost a rozhořčení, že nám nikdo neřekl dříve, co je příčinou Tomášova tak odlišného chování. Vzpomínám na různé situace v minulosti, svou bezmoc a vztek. Na kolotoč výchovných pokusů počínající nekonečným trpělivým vysvětlováním a končící řevem a fyzickým napadením Tomáše. Na nekonečné sebeobviňování ze špatné výchovy, nedostatku vlastní trpělivosti a selhání v rodičovské roli. Na závist až nenávist k matkám, které se chlubily svými výchovnými úspěchy. Jejich zjevná láska mne vracela zpátky do bludného kruhu sebeobviňování, protože jsem mnohokrát pocítila, že své dítě nejen že nemiluji, ale přímo nesnáším.

Tomáš byl první dítě, čekali jsme na něj přes dva roky. Musím říct, že takhle jsme si mateřství nepředstavovala. První tři roky jsme se moc nevyspali. Každou chvíli křičel, nedal se utěšit. Mnohokrát mě napadlo, že chápu matky, které udusí své dítě polštářem. Tomáš rozhodně nebyl vstřícné batole. Téměř neustále se vztekal a válel po zemi, tahal za šňůry, nenechal se nikým ovlivnit, na pokyny téměř nereagoval. Představa vyhození dítěte do popelnice u mne vyvolávala pocit efektivního ukončení mého chronického trápení. Postupně odpadly návštěvy přítelkyň s dětmi, hraní si na hřišti, pokusy nabízet mu činnosti, o kterých jsem se domnívala, že mu udělají radost. Nakonec jsme rezignovali i na návštěvy přátel u nás doma. Tomáš návštěvy vyhazoval, nadával jim, častoval je nechutnými výroky. Někteří přátelé odpadli sami, jiní nás znechutili moralistickými úvahami o nutnosti přísné výchovy a ty nejskalnější jsme přestali zvát sami, protože i přes jejich chápající přístup jsme se v době návštěvy necítili uvolněně, ale ve stresu. Plánování „pěkného dne“ u nás obvykle skončilo naprostým fiaskem a hlubokou frustrací všech zúčastněných. Tomáš byl před jakoukoliv rodinnou akcí nervózní, nadával sobě i okolí. Rozzlobily a popudily ho i věci, které jsou zcela běžné, například když se někdo na něj podíval nebo mu lehce zavadil o rameno. Začal nadávat bezdomovcům, že smrdí, kuřákům, že kouří, mně, že jsem odporná a idiotská matka,vyhrožoval na celou ulici, že mě zabije a najde si jiné rodiče. Technice a přístrojům věnoval veškerý svůj čas a energii. Na nás rodiče nezbylo nic. Nikdy se neomluvil, nepolitoval, nenabídl pomoc, ani nepohovořil o svých citech a pocitech. Často jsme si kladli otázku jak tak chytré dítě může být takové monstrum bez schopnosti porozumět a chápat alespoň trochu ostatní, proč nereaguje na naše vysvětlování, proč tak často a pořád dokola musíme řešit konflikty a faux pas na veřejnosti, s učiteli, spolužáky. Proč je tak necitlivý k ostatním a naopak přecitlivělý k událostem, které se týkají jeho samotného, proč se sakra nedokáže alespoň trošku přizpůsobit on nám. Sobec, parchant, bezcitný hajzlík. Slova, která jsme přisuzovali našemu synovi dnes a denně. Snažili jsme se mu věnovat, omlouvat ho, podbízet se mu, vysvětlovali, trestali ho, bili, řvali na něj. Vystříleli jsme veškerý svůj výchovný arzenál, abychom zjistili, že jsme prakticky ničeho nedosáhli. Není divu, že všichni odborníci, které jsme vyhledali, považovali synovo chování za důsledek výchovy šílené matky. Skončila jsem v péči psychiatra, protože už jsem skutečně šílená byla. Diagnózu Aspergerova syndromu jsme dostali před několika měsíci. Tomášovo chování se příliš nezměnilo, změnil se ale můj přístup k němu. Leccos jsme si přečetla a mnohé jeho chování a výstřelky již lépe chápu, i když mi pořád lezou na nervy a v okolí způsobují nežádoucí rozruch. Přestala jsem ve výchově tolik tlačit na pilu, zmírnil se vztek na syna, když jsem si uvědomila, že mnohé jeho chování pramení z nejistoty nebo nějaké neschopnosti a ne z touhy mi ublížit. Dívám se na Tomáše a přemýšlím jaké by to bylo, kdybych znala diagnózu odmalička. Pokud bych rozuměla jeho chování, mohla jsem jeho i sebe ušetřit různých zraňujících scén a sama se vymanit z kruhu ubíjející nejistoty a sebeobviňování. Za tři roky bude Tomáš papírově dospělý, z Aspergerova syndromu zjevně nevyroste, ale já pořád doufám, že si víc porozumíme. Pocit bezmoci je pryč, nevím sice, zda je to možné, ale napnu síly. Je to můj syn.

Zdroj: ukázka z publikace Výjimečné děti, Thorova, APLA 2008, www.apla.cz