O táborové integraci

Zájmy

 Je to už několik let, co naše dcera (diagnosa mentální retardace) má to obrovské štěstí, že může každý rok vyrážet na letní tábor se sdružením Kvítek z Plzně (http://www.kvitekplzen.cz/). A já si rok co rok kladu otázku: „Nebude to letos naposledy?“ Při každém nástupu předávám „návod k použití“ s pokyny „co a jak“. A pokaždé mám ten týden mobilní telefon přilepený k tělu „kdyby cokoliv“.

Letošní léto jsem trnula o to více, že závěr školního roku byl více než dramatický a já jsem již v živých barvách viděla, jak druhý den tábora dostávám sms ve znění: „OKAMŽITĚ SI PŘIJEĎTE PRO MARTINU!“ Žádný horor se nekonal, ba naopak. Při vyzvednutí jsme viděli jen samé úsměvy a spokojenost. Takže mi to nedalo a vyzpovídala jsem Martinčinu oddílovou vedoucí Gábinu.

 

Jak dlouho znáš naši Martinu?

Z vyprávění asi 4 až 5 let. Osobně 3 roky.

Vzpomínáš si na první setkání?

Ano, přijela na 14ti denní tábor pouze na 1 týden, kde na ni čekala osobní asistentka. Věděla jsem z předchozích táborů, že jde o hendikepované dítko. Věděla jsem, že vypadá starší než ve skutečnosti je. Protože jsem pro Martinku byla cizí osoba, nesblížily jsme se. Byla jsem tam jako zdravotnice a bylo tam přes 80 dětí, takže na vytvoření vazby nebylo tolik prostoru.

Máš jiné zkušenosti s dětmi s mentálním nebo jiným postižením?

Moje zkušenost s dětmi je obecně asi 15 let. Mám trochu zkušenost s dětmi sociálně a psychicky deprimovanými. Např. jsme chodili v týmu s dobrovolným programem 1xtýdně do Diagnostického ústavu v Plzni, kde je široké spektrum dětí. Mentálně retardované děti znám z táborů, když nějaké jede. Do školky s mými dětmi chodil chlapeček s diagnózou autista – Jonášek. S jeho maminkou jsem se postupně přes děti spřátelila. Někdy máme Jonáška na víkend s našimi dětmi doma, či na výlety. Toto sblížení trvá asi 2 roky. Blízká přítelkyně učí ve škole pro nedoslýchavé, tak někdy sdílíme obtíže týkající se péče s postiženými dětmi.

Mluvily jsme spolu před odjezdem – a já se letošního tábora (po dramatickém závěru školního roku) opravdu děsila. Vyděsila jsem i tebe?

Ne. Nevěřila jsem, že by to mělo být tak katastrofické. Jsem nezdolný optimista. Marťa je v Kvítku známá, nejela poprvé, a my si o dětech povídáme a společně přemýšlíme, co by bylo pro každé dítko nejlepší, pokud o jeho problému víme. Každé dítě si nese „něco“ s čím se musí vypořádat. Někdo toho má malý žok, někdo naloženo velkou nůší a každý potřebuje najít něco, co mu to pomůže nést.

Jak probíhal letošní tábor? Vím, že jsi první dny měla pocit, že jsem „přeháněla“, když jsem varovala, upozorňovala atd.

Z letošního I.běhu letního tábora v Bělicích jsem fakt nadšená. Moc se mi tam líbilo a kladné ohlasy jsou i od ostatních. Podle mého názoru probíhal nadstandardně klidně. Martinku jsem měla v oddíle, protože to při skládání oddílů tak vyšlo, a protože jsem byla jedna ze zkušenějších vedoucích. K Marťe jsem přistupovala od začátku jako k předškolákovi. Dala jsem jasně najevo pravidla, která chci, aby platila a snažila jsem se jí dát najevo, že beru vážně, co říká. V tomto duchu jsem se o ní bavila i s ostatními dětmi v oddíle. Byla v něm děcka od 11 do 12 let. Musím přiznat, že oddíl byl k Marťe úžasný, brali ji takovou jaká je. Myslím, že ta parta se opravdu povedla. Někdy bylo těžké najít rovnováhu, nakolik Marťu zapojit. Chtěla jsem, aby se Marťa účastnila všeho a snažila jsem se nejen já , ale i děcka ji povzbudit ( Marťa někdy prostě bojkotuje všechno ), ale zase, aby „svým“ pomalým tempem neubírala oddílu body v celotáborovém soutěžení. První dny byla Marťa opravdu bez vážných konfliktů mezi dětmi, mě a ostatní vedoucí poslouchala. V druhé polovině bylo potřeba volný čas, kterého je na našich táborech beztak málo – polední klid a chvíli po večeři, vyplnit asistentem, který byl s Marťou, aby konfliktům předcházel. U nás se povedlo, že to byla 18ti letá holčina - Karolína, která se s Marťou skamarádila a Marťa ji nebrala, ani jiné děti z tábora, jako dohlížitele. Vyplynulo to přirozeně a to bylo moc dobré. Marťa se často ptala: „Co budeš říkat mámě? Jsem hodná?“ A já ji mohla popravdě říkat, že ano, že je, nebo říct, co se mi líbilo a co ne. To mělo pozitivní dopad v tom, že se snažila chovat se hezky. Druhý moment v motivaci pro Marťu vidím v tom, že kolektiv ji přijímal, ostatní táborníci od malých po velké ji nedávali najevo, že je „jiná“. Když vyvolávala konflikty, tak si ji prostě nevšímali. Tím ji dávali dobrou zpětnou vazbu.

Jaký je tvůj názor na integraci jakkoliv „nestandardních“ dětí mezi zdravé?

Můj názor na integraci je, že děti patří mezi děti. Ale ne vždy to jde jednoduše. Pro „nestandardní“ děti je třeba nestandardních podmínek. Myslím si, že na ně mají nárok a zasloužily by si je.

Na táboře byl podle informací od Macka ještě jeden klučina – s diagnosou autistického spektra. Byl s vámi poprvé? V čem je jeho integrace jiná než například u Martinky?

Ano, na táboře byl poprvé již zmíněný Jonášek. Je mu 8 let, právě skončil 1.třídu. Je to nejlepší kamarád mé nejmladší dcery Barborky, které je 6 let, a zná ho ze školky. Jonášek chodí k nám domů na návštěvy. Maminka ho vlastně pustila s námi na tábor, protože mě zná a důvěřuje mi, že o něj bude dobře postaráno. Řekla bych, že vlastní integrace je velmi podobná. Je potřeba vytvořit prostředí, v kterém Jonášek nebo Marťa s námi mohou být. V druhé polovině tábora, kdy u Jonáše velmi vystoupala únava, i u něj nastoupila kamarádka – asistentka, která zamezila, aby Jonáš neubližoval dětem a mohl mít aspoň trochu svůj klid, který potřeboval.

Co všechno (a jak) jsi musela vysvětlovat dětem, když si stěžovaly na Martiny (často) negativní chování?

S dětmi se snažím mluvit tak, že je považuji za partnery a snažím se jim věci vysvětlit a pak je otázkami dovést k odpovědi. O Martě jsem jim řekla, že je jiná, že vypadá na velkou, ale „v hlavě“ je jí na 5 let. Hodilo se mi, že s námi na táboře byl 5ti letý chlapeček, který děti občas provokoval a zlobil a oni ho prostě takového brali. Byli k němu shovívaví a rozhodně se s ním nepouštěli do konfliktu. Na moji otázku: „Co uděláš, když tě Péťa bouchne?“ Tak odpovídali, no nic, vždyť je přece malý, to dá rozum ne. Řekla jsem jim, že stejně je třeba vycházet s Marťou. A pokud budou mít problém, tak přijít za vedoucím, že to není žalování. To samé jsem říkala Marťe: „Bude-li tě někdo zlobit, přijď za mnou. Není hezké, když ti někdo ubližuje, ale je také nehezké, když ty na něho za to ošklivě mluvíš nebo mu ubližuješ také. Hloupý kdo to dělá, hloupější, kdo to opakuje. To platí oboustranně.“ Myslím si, že více si na děti, že jí ubližují, stěžovala Marťa než ostatní děti. Marťa to prožívá emotivněji. Někdy bylo nutné si aktéry určité neshody vzít stranou a rozebrat to. Nemyslím, že by si děti na Martinku stěžovaly často.

Proč se Kvítek do integrace dětí vůbec pouští? Je v tom (jen) víra? Většinová společnost se domnívá, že je to vlastně povinnost věřících - „miluj bližního svého“ = obětuj se a pomáhej.

Sdružení občanů Kvítek je skupina věřících lidí z různých církví, které spojuje zájem o děti. Je to zájem o všechny děti bez výjimky, takže o integraci nijak zvlášť neuvažujeme. Ty děti prostě jsou kolem nás, tak s námi jezdí. Přece někoho nevyloučíme proto, že je jiný ( mentálně retardovaný, autistický, sociálně neadaptovaný, chudý, fyzicky hendikepovaný či z menšiny ). Jak jsem již napsala, pokud o problémech dítěte víme, tak se snažíme vytvořit podmínky tak, aby mohlo jet. Jednou jsme řešili případ chlapečka, který byl velmi agresivní a neposlušný, ohrožoval sebe, děti i vedoucí. Velmi jsme zvažovali, zda jej vzít na další tábor. Maminka jej však již nepřihlásila. Nevím, jak by to dopadlo, byli jsme rozhodnuti s maminkou se setkat a mluvit o tom, pokud by jej přihlásila. Jsme za děti zodpovědní a toto je jediná věc, kdy je potřeba zvážit, zda táborem neohrozíme dítě samotné či někoho dalšího.

Víra v tom hraje jen částečnou roli. Věříme, že lidé jsou si před Bohem rovni. Pro Boha máme všichni stejnou hodnotu. Jak bych tedy já mohla říct – ty ano, ty ne. Miluj bližního svého nechápu jako obětuj se, ale jako milosrdenství. Ani jsem nevěděla, že většinová společnost má takovýto „zvláštní“ názor.

Máš odvahu vzít Martinku s sebou i příští rok:o)

Ano, mám. Moje zkušenost s Martinkou je pozitivní. Těším se na ni!

Letní tábor je jediný čas za celý dlouhý rok, kdy my s manželem máme trošku „volno“. Netuším, jak Kvítku za ten čas oddychu poděkovat. Ale snad vědí, jak moc si jejich pomoci vážíme.

Autorka: BJ, B.Jungerova@seznam.cz

 




Související články

Vzpomínky na tábor
Léto je již nenávratně za námi, zůstaly jen matné vzpomínky. Po každém návratu z tábora se právě vzpomínky staly na nějaký čas nedílnou součástí naší přítomnosti.... celý článek