Snoezelen v multismyslové místnosti


Multismyslová místnost Snoezelen

Místnost Snoezelen je specificky vytvořené prostředí pro účely senzorické

stimulace, relaxace a prožití osobní zkušenosti. Původním záměrem bylo zaměření na

lidi s hlubším mentálním či kombinovaným postižením, a to pro využití volného času,

pro stimulaci a rozvoj smyslových receptorů skrze své vlastní prožitky a zkušenosti.

V dnešní době se již Snoezelen využívá jak u dětí s postižením, tak u intaktních dětí,

dospělých i v geriatrické oblasti. Zavádí se v různých zařízeních a podle potřeby je

využíván.

Snoezelen slouží k relaxaci, zklidnění, k rozvoji verbální i neverbální

komunikace, ke stimulaci smyslů, k odbourávání rizikových projevů jedince, posílení

schopnosti adaptace, socializace, ke snížení poruch chování, pozornosti,

nesoustředěnosti, k odbourávání impulzivity, k podpoře kognitivní a emocionální složky

osobnosti, přináší nové zážitky a zkušenosti. (Vitásková, Fajmonová 2006)

Pojem Snoezelen

Podle definice Mezinárodní organizace sdružující odborníky a přátele

Snoezelenu (International Snoezelen Association - http://www.isna.de) je slovo

Snoezelen odvozeno ze slov „snuffelen“ (čichat) a „doezelen“ (dřímat). Snoezelen byl

rozpracován v Nizozemí v 70. letech 20. století v institucích, které se věnovaly vážně

postiženým lidem.

V zahraničí je možné se setkat jak s pojmem Snoezelen, tak s označením

Snoozelen, Snozolen, Snoozelum.

Pojem Snoezelen se v literatuře objevuje ve dvou dimenzích. Je takto

označována metoda (speciálněpedagogická, terapeutická) či místnost (speciálně

vytvořené prostředí). Často je metoda práce nazývána Snoezelen a prostor pak jako

Multismyslová (multisenzoriální) nebo psychorelaxační místnost. Ve své práci

používám pojem Snoezelen jako prostředí, které využívá multismyslové podněty.

Vznik Snoezelenu

Počátky Snoezelenu jsou v 70. letech 20. století v práci založené na smyslových

podnětech dvou amerických psychologů Clelanda a Clarka. Navázali na ně nizozemští

odborníky Ad Verheul a Jan Hulsegge, kteří postup aplikovali u osob s těžším

mentálním a kombinovaným postižením. Výsledkem bylo vytvoření speciálních pokojů,

kde se k práci s klienty využívala smyslová percepce a smyslové podněty. Hlavní

myšlenkou bylo nalezení komunikačního kanálu mezi jedinci intaktními a s postižením.

Následně vzniklo v Nizozemí „Centrum Snoezelen“ pod vedením Ad Verheula,

Snoezelen se stal speciální místností s možností rozvoje primárních smyslů, o kterou

vzrůstal zájem. (Vitásková, Janků 2007)

Principy Snoezelenu

Pojem Snoezelen je chápán jako záměrně vytvořené prostředí, ve kterém panuje

atmosféra bezpečí a důvěry.

Jako hlavní princip metody práce ve Snoezelenu je vytvoření prostředí, které by

nabízelo co nejširší spektrum smyslových podnět, tzn. senzorickou stimulaci. Smyslové

zážitky mají být hluboké, prožité. Není nutné nabízet příliš mnoho podnětů. Vybavení

místnosti nabízí využití hudby, světelných stimulů, matrací, manipulačních předmětů,

čichových, zrakových a hmatových stimulů, atd. Interiér může být různě doplňován.

(Truschková 2007)

„Právě ve snoezelenu je vše dovoleno, zde nikdo nikoho k ničemu nenutí,

naopak, každý si dělá právě to, co v danou chvíli chce. Zejména dobrovolnost využití

nabídky je velmi důležitá. Hlavním cílem tedy není zlepšení výkonu či naučení se

něčemu novému, ale hodnota spočívá ve využití volného času, v různých aktivitách nebo

jen příjemném uvolnění. Spojuje myšlenku dynamiky s relaxací. Smysl vidíme v příjemné

atmosféře, vyvolávání kladných emocí, zážitků a v možnosti získání skutečného

mezilidského kontaktu.“ (Truschková 2007, s. 90-91)

Mezi principy metody práce ve Snoezelenu tedy patří mj. vytvoření prostředí,

které nabízí smyslové podněty, princip přiměřenosti stimulů (senzoricky nepřetěžovat),

individuální přístup, holistický přístup (celistvý přístup ke člověku), orientace na

klienta, dítě a vytvoření vzájemného mezilidského vztahu.

Cílem Snoezelenu je celkové uvolnění člověka, ke kterému pomáhá

doprovázející osoba tím, že nechá klientovi volnost, navodí příjemnou atmosféru. Klient

má možnost vlastního rozhodování a volby činností. Tím doprovázející osoba zjistí, co

je klientovi příjemné. (Švarcová 2006)

Vztah mezi klientem a doprovázející osobou

Je třeba dbát na to, aby vztah mezi klientem a doprovázející osobou byl naplněn

vzájemnou důvěrou, respektem, tolerancí. Je třeba směřovat činnosti tak, aby byl klient

emocionálně kladně naladěn. Volit podněty přiměřeně. Vždy dbát zásady individuálního

přístupu. Ve vztahu je třeba být schopen komunikovat, ale také naslouchat. Při

návštěvách ve Snoezelenu hraje důležitou roli samo prostředí.

Klient

V roli klienta se může ocitnout prakticky každý. Snoezelen není omezen věkem,

ani jinými požadavky. V praxi se však nejvíce setkáváme s těmito klienty: děti se

zdravotním postižením či znevýhodněním, pacienti léčeben dlouhodobě nemocných,

klienti rehabilitačních stacionářů, atd.

Na klienta nemá být kladen žádný tlak ani očekávání. Klient je respektován.

Doprovázející osoba

Doprovázející osobou může být odborník z oblasti psychologie, psychiatrie,

(speciální) pedagog, zdravotnický personál, ale samozřejmě také rodič či rodinný

příslušník. Záleží na tom, v jakém zařízení je Snoezelen umístěn, jaké jsou cíle pobytu.

V případě, že dítě doprovází rodič, mají oba možnost věnovat se sobě navzájem,

budovat vzájemnou důvěru v prostředí klidu a pohody. Rodič může provádět

senzorickou stimulaci také pod vedením a doporučením odborníka.

V případě, že klienta doprovází cizí osoba, je důležité navázat důvěrný první

kontakt, dodat dítěti pocit bezpečí a jistoty. Truschková (2007) uvádí, že doprovázející

osoba se snaží o kladný emocionální prožitek klienta, neočekává výkon a neuplatňuje

žádné požadavky.

„Terapeut vstupuje do vztahu s klientem především jako člověk – ne jako

výchovná nebo odborná autorita. Prožívá spolu s ním jeden úsek života a pomáhá mu

uskutečňovat jeho optimální stav. Klient je autonomní seberegulační subjekt, který si

z připravených podnětů sám vybírá ty, které jsou pro něj aktuální. Nikdo nemůže být jen

objektem poskytované pomoci, musí být respektován a vyžaduje se jeho spolupráce.

Nikdo se nemůže něco naučit bez vlastní aktivity a vůle.“ (Horňáková 2001, s. 24)

Autorka: Bc. Michaela Plecháčková

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz