Co znamená pracovat se zaměřením na osobu?

Terapie

Abychom hned na začátku odstranili obecně rozšířené nedorozumění, je třeba říci, že „pracovat se zaměřením na osobu“ neznamená hledět na člověka bez ohledu na jeho prostředí a veškeré vznikající potíže svádět výlučně na něho samotného. Pokušení, či spíše nebezpečí, že to budeme dělat, je velké, jakmile jde o lidi s mentálním postižením nebo duševními poruchami. Jsou někdy obtížní, jsou s nimi problémy – a problém se udělá z nich. Tak to nesmí být. U takzvaného problémového chování hraje svou roli vždy mnoho dalších faktorů, které nesmíme opomíjet, když uvažujeme o příčinách a možnostech řešení problémů. „Mapa“ těchto faktorů3 může sloužit jako orientační pomůcka. Vždycky to samozřejmě není tak jednoduché, ale někdy stačí přesunout lůžko nebo něco maličko změnit ve vlastním chování a dosáhneme podstatně lepšího účinku, než jaký zmohou sebechytřeji promyšlená pedagogická opatření.

Co tedy znamená být ve své práci zaměřený na osobu?

Pracovat se zaměřením na osobu znamená nevycházet z představ o tom, jací by lidé měli být, nýbrž z toho, jací jsou, a z toho, jaké jsou jejich možnosti. Pracovat se zaměřením na osobu znamená brát lidi vážně v jejich osobité jedinečnosti, snažit se porozumět jejich způsobu vyjadřování a podporovat je v tom, aby nalézali své vlastní cesty k přiměřenému zacházení s realitou, samozřejmě v rámci jejich omezených možností.

Takový má být přístup nejen k jednotlivcům. Může být účinný i v zacházení se skupinou, s týmem, se společenstvím. Pracovat se zaměřením na osobu znamená řešit problémy, rozvíjet projekty, rozhodovat s lidmi s postižením – ne za ně a ne místo nich. Znamená to brát zřetel na jejich rozdílné schopnosti, potřeby a názory a v rámci jejich možností jim svěřovat odpovědnost. Pracovat se zaměřením na osobu znamená vnímat vlastní vnitřní zdroje organismu – ať už je to jedinec, nebo společenství –, brát na ně zřetel a podporovat je.

Přístup zaměřený na osobu se týká i samotné pečovatelky. Ta se má učit využívat v práci svou zcela jedinečnou osobnost a své specifi cké vnitřní zdroje, má se jim učit důvěřovat. Pracovat se zaměřením na osobu znamená být přístupný jako osoba. K tomu náleží ochota postavit se tváří v tvář vlastnímu podílu na situaci.

Pracovat se zaměřením na osobu znamená také jasně rozeznávat obecný rámec situace. Na jedné straně je vždy rámec daný institucí, fi nančními prostředky, kompetencemi atd. Na ten je třeba brát ohled a musí být transparentní pro všechny účastníky. Na druhou stranu je v určitých oblastech práce a v určitých situacích přímo nezbytné stanovit takový rámec, aby se mohly uvolňovat vnitřní zdroje a rozvíjet schopnosti účastníků. Jak má tento rámec vypadat, aby neomezoval, nýbrž poskytoval ochranu a vymezoval prostor pro rozhodování, to je různé podle profesní oblasti, úkolů a individuálních daností. Rozpoznat vhodný rámec a dát ho k dispozici, to je ústřední aspekt zaměření na osobu v práci s lidmi, kteří potřebují podporu nebo průvodce v takové či onaké formě.

Koncepce, kterou zde představujeme, má pečovatelům a pečovatelkám poskytnout orientaci a oporu, aby se dokázali vypořádat se svou každodenní prací.

K čemu koncepce?

Nestačí snad vzdělání a kompetence sociálních pracovníků, sociálních pedagožek, ošetřovatelů, vychovatelek a pečovatelů? Nebude je další koncepce – a koncepce vůbec – omezovat v jejich individuálním způsobu práce? Nebude jim zabraňovat ve spontánních reakcích? Nebude je „koncepce“ svádět k utváření práce do podoby daného schématu? Nebude jim bránit v otevřenosti pro okamžitou situaci?

To není smyslem této koncepce. Jestliže koncepce takto působí, pak je buď nevhodná, nebo se jí lidé špatně chopili.

Pracovat s koncepcí neznamená mít ji před očima jako pevně danou cestu a s každým krůčkem uvažovat, jestli je, nebo není v souladu s koncepcí. Reakce jsou obvykle spontánní a smyslem koncepce nemůže být zabraňování ve spontaneitě. Mít koncepci na mysli však znamená mít větší prostor pro spontaneitu a zároveň moci jasněji vidět její rámec, její meze. Koncepce je orientační pomůcka.

Formuluje cíle, základy a priority způsobu práce. Stanovuje pro pracovníky závazný rámec a vymezuje prostor pro jejich vlastní iniciativu a individuální charakter. Poskytuje schéma, na jehož základě lze refl ektovat jednání. Je vodítkem v pochybnostech a těžkých situacích. Nabízí kritéria, jimiž se dají poměřovat různá pojetí a na jejichž základě je možné řešit názorové spory.

Jasná koncepce navíc usnadňuje smysluplnou personální politiku. Při zařazování nových pracovníků umožňuje konkrétnější vzájemné vyjasnění očekávání a představ, rychlejší rozpoznání různosti pojetí, předcházení nesprávným rozhodnutím a zklamáním na obou stranách.

Nadto může do jisté míry zabránit zneužívání lidí s postižením jako experimentálních objektů pro další a další pedagogické nápady a světonázorové představy střídajících se referenčních osob.

Koncepce zajišťuje kontinuitu, nikoli ve smyslu zažité rutiny, nýbrž kontinui tu základního postoje a základních podmínek. Taková kontinuita ponechává prostor pro individuální rysy a zároveň je vstřícná vůči dalšímu vývoji a nutným změnám. Takto pochopená kontinuita může podstatně přispět ke zlepšení atmosféry soužití v ústavech. Pracovníci prožívají méně frustrací. Jejich práce je napínavější a zároveň klidnější, když se mohou orientovat podle koncepce, která jim jednak poskytuje jasné směrnice, jednak vyžaduje vlastní iniciativu, nápaditost a bdělou pozornost vůči osobnosti druhého člověka. Obyvatelé se cítí lépe a jistěji, když se mohou spolehnout na kontinuitu určitých základních podmínek.

Zdroj: Marlis Pörtner - Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči

O autorce:

Autorka ve své knize předkládá koncept PCA (Person Centered Approach) – na osobu zaměřený přístup. Tento přístup aplikuje pro všechny, kteří ve své profesi přichází do kontaktu s lidmi v sociálních službách poskytovaných klientům s mentálním postižením (a seniorům), zejména pro lidi v přímé péči, ale i pro opatrovníky, klíčové pracovníky atd. Jedná se o styl každodenní nemanipulativní práce, o podporu „zaměřenou na člověka“. Kniha je vhodná jako studijní text v rámci akreditovaných výcvikových kurzů pro klíčové pracovníky v souladu s novým zákonem o sociální péči.

Knihu ocení lidé pracující v rámci poskytovaných sociálních služeb s klienty s mentálním postižením, se seniory, s klienty vyžadujícími trvalou péči.

Marlis Pörtner je curyšská psycholožka a psychoterapeutka, má mnohaletou zkušenost v práci s klienty s mentálním postižením. Je spoluautorkou knihy Preterapie (Portál, 2005).

Knihu vydalo nakladatelství Portál