Jak učíme děti a dospělé pomocí Son-rise programu mluvit


Tyto principy jsou využitelné hlavně v plně fungujícím Son-rise programu. (Tj. program v domácím prostředí, v herně, s dítětem pracují rodiče a vyškolení dobrovolníci, všichni co pracují s dítětem dostávají jednou týdně zpětnou vazbu na svoji práci v herně od jednoho z rodičů, všichni se zúčastňují skupinových setkání, kde se určí další směr terapie). Následující řádky slouží jako názorná ukázka metodiky Son-rise programu. Přestože využívání těchto principů má největší efekt při využívání v domácím Son-rise programu, mohou jej zkusit použít i rodiče a odborníci, jenž se Son-rise programem nepracují.

1) Jak učíme

V Son-rise programu nemáme stanovené věkové hranice pro učení řeči. Též neklademe hranice na děti, které mají k diagnóze autismu připojenou diagnózu mentální retardace, disfázie, naměřené nízké IQ atd. To jsou pro nás pouze informace. Jednoduše začneme s každým klientem tam kde je v kterémkoliv věku. (tj. když klient nevydává ani zvuky, učíme ho nejdříve používat hlasivky/ pokud klient zvuky již vydává, učíme jej vytvořit ze zvuků srozumitelné slabiky, které můžou být součástí nějakého slova/ když má klient malou slovní zásobu, pracujeme na jejím rozšíření atd.) Věříme, že klient je schopný udělat další krok. Zároveň pracujeme na tom, abychom nebyli zklamaní, když klient v danou chvíli slovo či zvuk neřekne. Toto je nejzásadnější princip při učení řeči a čehokoliv dalšího, i když nevypadá moc metodicky. Děti lehce vycítí, jestli v ně věříme či na ně klademe omezení. Nemusíme ani nic říkat.

Dále pak nepředvídáme, čemu vlastně dítě rozumí a čemu ne. Mluvíme na dítě pouze na úrovni jeho věku. Nikdo nemůže spolehlivě určit, jak moc dítě rozumí. Nechceme děti podceňovat. Vždy se mi to při práci s dětmi vyplatilo. Jestliže budou na děti všichni mluvit v jednoduchých příkazech, jak se pak můžou naučit mluvit.?! Miminka se také učí jenom tím, že poslouchají jak hovoří dospělí. U miminek se nezamýšlíme když říkáme „Tak a teď´ti dám čistou plínku“. Rozumí miminko slovu plínka?? Každopádně až ho uslyší tisíckrát zopakované ve stejném kontextu, možná slovu začne rozumět. Pokud ho ale vůbec neuslyší, těžko se ho naučí.


2) Co učíme (Smysluplnost)

Zkuste rozeznat zásadní rozdíl mezi následujícími situacemi:

A) Jsem v herně s pětiletým Honzíkem, který komunikuje zatím pomocí zvuků.

Honzík drží v ruce auto.

Já mu říkám: Honzíku, to je auto. Řekni „auto“.

B) Jsem v herně s pětiletým Honzíkem, který komunikuje zatím pomocí zvuků.

Na poličce je viditelně umístěné jeho oblíbené auto. Honzík se na auto začíná natahovat a ukazovat, že ho chce.

Já mu říkám: Honzíku, jestli chceš auto, řekni „Auto“

Další příklad:

A) Maminka sedí s Honzíkem v pokoji a říká mu: „Honzíku, já jsem tvoje máma, řekni „máma“.

B) Maminka hraje s Honzíkem hru. Drží ho za obě ruce a točí s ním. Honzík se směje a zřejmě ho hra baví. Maminka po chvilce zastaví, postaví Honzíka na zem a říká. Honzíku, jestli chceš točit, řekni mi „Toč“

Všimli jste si něčeho zásadního? Kdy myslíte, že má dítě větší šanci slovo říci, nebo se o něj alespoň nějakým způsobem pokusit? Která situace by se dítěti mohla zdát srozumitelnější.?

V obou příkladech číslo jedna učíme dítě pouze papouškování (tohle je auto, řekni auto)

V příkladech číslo 2 už názorně ukážeme, co plyne z toho, když se dítě pokusí slovo říci. Dítěti názorně demonstrujeme smysl slov. Každý člověk (lidi s autismem nevyjímaje) bude dělat spíše to, co mu dává nějaký smysl. V případě, kdy chci, aby mi Honzík řekl „auto“ v době, kdy ho on už drží v ruce, nebude v tom Honzík vidět žádný smysl. Proč by měl slovo říkat, proč by se měl např. pokoušet říci Máma, když máma sedí vedle něj. Nepotřebuje ji volat. Nepotřebuje slovo říkat (i když naprosto chápu maminky, které touží toto slovo od svých dětí slyšet).

Tento neefektivní způsob výuky řeči je velice častý. Může plynout ze zkušenosti se zdravými dětmi. Všimla jsem si totiž, že moje děti rády po mě slova opakovali, i když vlastně nemuseli vidět v opakování žádný smysl. Jestliže řekneme dítěti bez autismu, že to drží v ruce je auto a ono zopakuje „auto“, je dost pravděpodobné, že když dítě uvidí auto na jemu nedosažitelném místě, bude schopné o něj slovem „auto“ požádat. Dítě pochopilo, že když chce auto, může použít slovo, které se nedávno naučilo.

Toto je jedna ze zásadních věcí, která může chybět lidem s autismem a je potřeba je to naučit.

Člověk s autismem si nemusí uvědomit, že jestliže zná slovo „auto“ a ví, že auto je auto, může si o tento předmět slovem „auto“ říci. Dítě s artismem nechápe lehce, že slova nejsou zvuky k zapamatování, ale používají se ke komunikaci, když něco chceme. Toto je potřeba dítěti polopatě demonstrovat.

Co se nám neosvědčilo:

Básničky, říkadla (při nich učíme dítě jen papouškování, doříkávání vět, ne komunikaci)

Komentování (např. „Ted´skáčeš. Ted´si maluješ“) Dítěti to nic nedává. Spíše ho rušíme neustálým komentováním. Komentování není komunikace. Komentování nedává dítěti smysl. Zbytečně dítěti ukazujeme, že si myslíme, že moc nerozumí.

Odměny:

Jestliže dítěti dáme za pokus o slovo, nebo za vyslovené slovo odměnu, učíme ho jen, že za slovo se dostane bonbon. Neučíme ho, proč slovo používat. Děti pak budou na požádání schopné říci slovo nebo dokonce celou větu. Nebudou ale schopné použít toto slovo v kontextu, smysluplným způsobem.

V Itálii jsem pracovala se sedmiletým Samuelem. Měl slovní zásobu asi 300 slov. Měl oblíbené postavičky Walta Disneyho . Uměl vyprávět celé příběhy např. o kačeru Donaldovi. Dokázal za odměnu říci i dlouhou větu. Když však měl hlad nebo žízeň lehl si na zem a začal plakat a ječet. Až po delším zkoumání jsme přišli na to, že chce jídlo. Přestože měl jídlo v herně na jemu viditelném místě, nedokázal o něj slovem požádat. Nechápal význam slov. Slova pro něj byla nejspíše jen nějaká zábavná hra.

Odměnou by pro dítě měla být smysluplná reakce na to, když slovo řekne, nebo se něj pokusí.

Např. když chce Honzík z poličky Auto. My ho požádáme, ať´to slovo řekne a on se o něj pokusí. Je odměna i smysluplná reakce, když mu auto nadšeně podáme a oceníme to, že se pokusil slovo vyslovit.

Mluvení na dítě v krátkých příkazech, mluvení zbytečně nahlas

Děti tím velice podceňujeme. Když zrovna pracujeme na řeči a zrovna třeba žádáme dítě aby řeklo slovo „bublina“ mluvíme sice méně a jasněji, ale jen z toho důvodu, abychom dali dítěti čas na odezvu a nezahlcovali ho v době když se snaží říci slovo.

Mnohokrát se mi podařilo navázat kontakt s autistickými dětmi právě tím, že jsem na ně začala úplně normálně mluvit (nehledě na stupeň jejich postižení). Byly to často děti, které měli problém s navazováním kontaktu. Ke každému z nich jsem přišla, představila se a vysvětlila mu, že si s ním budu hrát. Děti se ke mně chovali velice vstřícně. Myslím, že jim je milejší, když na ně mluvíme normálně a nepoužíváme miminkovské výrazy (papat, haf, hají atd.).

Co se nám osvědčilo:

Soustředění se na učení těch slov, které vycházejí z motivací dítěte.

Dělíme je na předměty zájmu dítěte, které pak ukládáme viditelně do herny na poličku/balonky, plyšáky, autíčka….nebo neobvyklejší: Brčka, vidličky, pokličky, víčka od sklenic atd./: Hračka by měla být vhodná do herny a bezpečná. Do herny bychom třeba nedali pytlík s čočkou.

Slovo pak vyžadujeme od dítěte v případě, že o věc nějakým způsobem žádá. „Jestli chceš míč, řekni „míč“.

Dále slova dělíme na akční:

Akční slova se učí nejlépe. Dítě vidí jasně co se stane, když slovo vysloví. Příčina-následek.

„Řeknu lechtej=maminka mě pak zlechtá“ versus „Řeknu kolo a dostanu za to bonbon“ (takhle komunikace nefunguje)

Akční slova jsou např. běž, lechtej, foukej, mačkej, toč, foukej

Ocenění každého kroku vedoucího ke slovu. Nikdy nepoužívám princip NEŘEKNEŠ-NEDOSTANEŠ. Chci dítěti demonstrovat, že pokud slovo řekne, nebo se o něj pokusí, dostane to co chce vskutku RYCHLE. Reaguji na každý pokus o vyslovení slova. Sama pak přinesu požadovanou věc z poličky trochu přehnaně rychle . Jestliže se dítě o slovo ani nepokusí, dám dítěti najevo, že mu zas tolik nerozumím, jako když by mluvilo. Dítě požadovanou aktivitu či věc dostane ale s mírným ZPOŽDĚNÍM. Zde zase reaguji přehnaně natvrdle a demonstruji dítěti, že více rozumím slovům.

Legrace:

Velká část rodičů a pedagogů si učení představuje jako vážnou věc odehrávající se nejlépe někde u stolu. Nám se naopak osvědčili nejvíce „blbiny“ při kterých se s dítětem nejvíce nasmějeme. Dává nám to logiku. Dítě je tak moc motivované, že je ochotné pro věc udělat více. Velká spousta rodičů si užívá se svým dítětem tuto legraci a neví, že právě to je nejvhodnější čas k učení. Každá taková hra (honička, lechtání, vyhazování do vzduchu atd.) se dá nazvat jedním slovem a to pak můžeme dítě učit. Můžeme vyžadovat „Běž“. „lechtej“ „nahoru“ atd.


3) Kdy učíme (Načasování)

Dítě nebude reagovat, nebo bude reagovat jen málo a apaticky, pokud ho právě rušíme v jeho aktivitě. Pokud je uzavřeno samo do sebe. Pokud o nás nejeví zájem. Nám by se taky nelíbilo, kdyby po nás někdo chtěl něco učit v momentě kdy posloucháme svoji oblíbenou píseň nebo odpočíváme.

Oční kontakt je pro učení řeči stěžejní. Učíme dítě vždy, když už se na nás dívá. Např. pokud dítě lechtám a ono chce, abych lechtala dál, ale nedívá se na mě, požádám ho nejprve o oční kontakt. „Jestli chceš další lechtání, tak se na mě podívej“. Nejprve demonstrujeme to, že pokud bude dítě něco od někoho chtít, pak je potřeba, aby s ním navázalo oční kontakt.

Dítě polechtám v momentě, kdy se na mě podívá. Pokud se stále nedívá, pracuji předně na očním kontaktu. Řeč žádám, až když vidím, že se dítě dívá na mě.

Dítě nebude chtít slova říkat, pokud není pro danou věc nebo aktivitu dostatečně motivováno. Logicky neuvidí smysl.

Od dítěte žádáme vyslovení slov jen ve chvilce, kdy vidíme, že danou věc/aktivitu skutečně chce. Poznáme to tak, že na věc na poličce třeba ukazuje nebo se na ni dívá.

Akční slova učíme následujícím způsobem:

Namotivujeme dítě k nějaké akční, legrační hře (lechtání, honění, mačkání nožiček, točení za ruce, foukání bublin) pokud se nám dítě nepodaří nemotivovat na naši hru, nepokračujeme a připojíme se k jeho aktivitám.

Jestliže je dítě namotivováno (dává nám nějak najevo, že chce hru dál, (např. směje se, dívá se na nás atd.) můžeme po nějaké době aktivitu přerušit a říci: jestli chceš znovu lechtat řekni mi“ lechtej“!

Jestli chceš, abych dál foukala bubliny, řekni„foukej"

Jestli chceš, abych dál mačkala tvoji ruku řekni „mačkej“


4) Kde učíme řeč (Herna)

V Son-rise herně je minimum věcí, které budou rozptylovat dítě i člověka, který s ním pracuje.V herně nejsou předměty zájmu dítěte volně dostupné, ale na poličkách. Poličky slouží k modelu komunikace. Motivují dítě ke komunikace s lidmi.


5) Jak dlouho učíme řeč

V danou chvíli učíme dítě slovo tak dlouho, jak ho daná aktivita baví. Tak dlouho jak dlouho je s námi dítě v kontaktu to může být několik sekund i hodina, záleží na dítěti.

Z dlouhodobého hlediska je potřeba k učení řeči velké trpělivosti. Nemáme limity, kdy si řekneme, tak a teď´už řeč učit nebudeme. Pouze u velice postižených dětí zvažujeme další podpůrnou metodu jako např. piktogramy.


6) Týmová práce

Velice žádoucí je týmová práce. Pomocí skupinových setkání, se dobrovolníci s rodinou domluví, na jakých slovech se bude právě pracovat a jak. Zhodnotí se konkrétní motivace dítěte. Dítěti velice pomáhá, když mu předchozí principy demonstruje více lidí. Principy jsou stejné, každý je ovšem prezentuje svým osobitým způsobem. Terapie je tak velice intenzivní.


7) Dieta, handle program, cranio sakrální terapie atd.

Ostatní terapie (dietní intervence, podávání vitaminů, handle program, cranio sakrální terapie, smyslová stimulace atd.) mohou pomoci s rozvojem řeči u dětí. Čím méně rušivých vlivů v těle, tím lepší soustředěnost a šance na to, že se dítě naučí vyjadřovat verbálně.


8) Kousátka

Některé děti (mluvící ,ale zvláště nemluvící) mají velkou potřebu strkat vše do pusy.

Většina dospělých se jim v tom snaží zabránit. V Son-rise programu dopřejeme dítěti objevování věcí ústy bezpečnou formou. Dítě si prochází fází, kterou si prochází každé malé dítě ve svém vývoji. To že se to děje třeba již několik let a dítěti je už 10 neznamená, že bychom mu v tom měli bránit. Dítě si stimuluje ústa, jazyk, svaly v obličeji a to mu do budoucna pomáhá při jeho rozvoji řeči.

Pokud dítě nadměrně strká věci do pusy Nakoupíme do herny několik kousátek (úplně obyčejných, bez chrastítek, bez vody) pro miminka popř. dáme do herny bavlněnou plenku či kapesník na žužlání má-li dítě v oblibě strkat do pusy textil. Dále pak můžeme použít např. dřevěný neobarvený špalíček či kostku. Kdykoliv strčí dítě něco do pusy, co nemá, přiskočíme k němu s kousátkem a vybídneme ho k výměně nežádoucí věci za kousátko „Ná , tohle je nakousání, lego je na hraní.“ . V herně je jednoduché toto pravidlo aplikovat, dítě nemá přístup k tolika věcem, které mohou být nebezbečné. Je důležité stanovit hranice pevně a dohodnout se i s dobrovolníky na stejné reakci. Chceme dítě podpořit v kousání, pokud má tu potřebu, ale samozřejmě nedovolíme kousat nic kromě toho co schválíme a určíme jako bezpečné.

Na některých logopedických pracovištích si dokonce můžeme zakoupit speciální kousátka pro podporu rozvoje řeči.



Autorka: Linda Cecavová - Neubauerová, www.srp-terapeut.cz

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz