Obětavost rodičů

Rodina

Tak konečně jsem se rozhoupala a strávila celý víkend sama! Tedy sama s kamarádkou, ale bez nich. Dovolila jsem si totiž ten luxus, přenechat svoje dítě s mentální retardací na tak „dlouhou“ dobu taky někomu jinému. A světe div se, tatínek se postaral stejně dobře, ne-li lépe, než já! Rozhodně to bylo ku prospěchu. Dcerka byla na sebe pyšná a jakoby vyrostla? No, to asi ne, ale větší míra samostatnosti a také přístup někoho jiného, bez neustálého dohledu maminky, jí velmi prospěl. Je zkrátka třeba si přiznat, že neděláme, my mámy, všechno nejlépe, ani není třeba náš neustálý dohled někde v pozadí. Ba naopak více různých přístupů je pro dítě obohacující.

Uvědomila jsem si totiž, že i když má člověk dítě s jakýmkoliv handicapem, nesmí se mu obětovat. I když to k tomu velmi svádí. Tím mu totiž prokážete medvědí službu. Dáte mu sice maximum ze sebe, naučíte ho spoustu věcí. Ale nabude dojmu, že jste tu jen kvůli němu. Jak dlouho ve 24hodinovém zápřahu vydržíte být v pohodě a necítit vyčerpání? Kde budete stále brát?

Říká se, že vše, co se nám v životě děje, nás má něčemu naučit a má svůj důvod. Ale handicapované dítě nevstoupilo do života jen mámě. Také je tu táta, sourozenci, babičky a dědové, i další. I pro všechny tyto ostatní má nějaký důvod.

Nechme je, ať ho poznají. Ať se mohou učit.

Pokud žijete život svého dítěte, a že je to velmi náročné a vysilující, o tom není pochyb, přijde časem frustrace z vlastního nenaplnění. Dnes už vím, že je třeba najít si i svůj vlastní, soukromý, životní cíl a žít svůj vlastní životní příběh. Je jedno, zda to bude pracovní uplatnění, byť jen na částečný úvazek, či aktivní účast v různých spolcích, charitě apod. Pravděpodobně se pak také zlepší partnerský vztah či se podaří vybudovat nějaký nový. Také velmi důležitá věc, nebo ne?

Teprve pak, když budete spokojeni sami se sebou, budete vyzařovat tu spokojenost i ven a tudíž i budete schopni předat ji vašemu dítěti, které ji z vás bude čerpat. Uvidí šťastnou a spokojenou mámu a to působí jako injekce pro psychickou pohodu. S tou jde všechno lépe.

Není právě tohle ta správná cesta? Žít svůj příběh vedle příběhu svého dítěte a vzájemně se tak od sebe učit a obohacovat se?

Vždyť to, že dítě vidí, že máma tu není jen pro něj , ho zároveň učí přijímat i další lidi, často velmi různých přístupů k němu. To mu přece dává také určitou vnitřní svobodu.

A pokud se jedná jen o lehké postižení, není lepší cesta, než cesta k maximální samostatnosti. Přiznejme si, že pokud jim necháme prostor a vlastní zodpovědnost, často se nestačíme divit, jak velké samostatnosti jsou tyto děti schopné.

Tak směle na cestu vlastního života, paralerně vedle života našich dětí, ne splynutím s nimi.

Za pokus to přece stojí!

I.K.




Související články

Od mezníku k mezníku
Jirka se narodil s diagnózou lehká mozková disfunkce s hyperaktivitou, což je v podstatě prkotina.... Jenže Tomáš, jakožto velmi ješitný chlap, se s tím nikdy nesmířil.. celý článek