Povídání o asistování..

Sociální služby

V loňském roce v září jsme v Motýlku zahájili již šestou sezónu společné práce a spolupráce. Martinka od nástupu nejtěžší choroby světa, puberty, bojkotuje vše, co se jen náznakem podobá „práci“. Takže postupně se její odpolední aktivity minimalizovaly na tu jednu jedinou, muzikoterapii s Vladimírem. A ačkoliv i proti Vladimírovi doma značně protestovala, při společných hodinách zvládli kus té pořádné práce spáchat.

Letos v září se bojkot přesunul i do společných hodin s Vladimírem. Přiznám se, že jsem si tím hlavu moc nelámala, protože jsme s manželem trvali na svém. Hra na kytaru se Martince opravdu daří, je v ní moc šikovná a je to bohužel jediná věc, ve které je relativně dobrá. Takže i když nás to stojí hlavně spousta nervů a času při nekonečných debatách „proč musím, když ostatní nic nemusí…“, od hodin s Vladimírem neustoupíme!

Na druhou stranu je pravda, že touha „odpoutat se“ od nás rodičů s věkem narůstá. Ale jak to řešit, když sama nechodí ani „ven“. Neorientuje se v čase ani v prostoru. Neumí počítat, tudíž neumí pracovat s penězi…a takto bych mohla pokračovat.

Tehdy přišel Vladimír s návrhem, zda by Martinku nemohla ze školy do Motýlku doprovázet asistentka. V rámci společných cest by začaly pomaloučku, polehoučku nácvik orientace v jízdním řádu, zkoušet zapamatování čísla autobusu, koupě lístku…a další k samostatnému životu nezbytné „maličkosti“.

Neváhali jsme ani chviličku a návrh jsme přijali. Společné cesty s asistentkou splňovaly hned několik „super“ najednou.

- Martinka trávila také čas s někým jiným než jen s námi.

- Martinka měla najednou pocit „důležitosti, dospělosti“ a to jí moc prospělo.

- Martinka se učila naslouchat pokynům někoho cizího.

- A v neposlední řadě se i nám trošku uvolnily ruce, když jsme v rámci péče o mladšího syna nebyli tolik v časovém pressu.


 

Ráda bych vám naší asistentku Lucku představila trošku více:

Jakou školu studujete a proč jste si vybrala právě tento studijní obor?

Studuji Vyšší odbornou školu sociálně právní, obor sociální práce na Praze 10. Jelikož jsem tento obor studovala i na střední škole, tak je to takové pokračování. Jsem člověk, který hrozně rád pomáhá druhým lidem – ať zdravým nebo handicapovaným, proto jsem si tento obor vybrala již v 15 letech. Nejraději, ale pracuji s dětmi.

Jak jste se dostala na praxi do Motýlku?

Na praxi do Motýlku jsem se dostala přes školu, kde jsem si mohla vybrat z několika zařízení. Jelikož jsem tehdy měla technické potíže s připojením na internet, tak toto zařízení bylo mezi pár posledními zařízeními, tak jsem se zapsala sem, ale vůbec toho nelituji a do Motýlku bych šla klidně znovu.

S jakými dětmi (s jakou diagnosou) jste se zde konkrétně setkala?

Setkala jsem se zde s různými diagnosami jako např. Dawnův syndrom, mentální retardace, autismus, Smith-mangenis syndrom, Rettův syndrom – to byly asi nejčastější diagnózy.

Bylo něco, co Vás při kontaktu s dětmi s různým postižením zaskočilo?

Ani bych neřekla zaskočilo, ale spíše sem byla příjemně překvapená, jak mě přijaly. Přišla jsem tam nová a vůbec jim to nevadilo. Tyto děti jsou velice upřímné a je to na nich vidět. A to mě velice potěšilo.

Pokud jste byla svědkem některého z afektivních záchvatů dítěte (situace pro laickou veřejnost značně nepochopitelná), jak jste reagovala?

Byla jsem od zaměstnanců Motýlku poučena, co se může stát, tak sem se snažila upoutat pozornost dítěte něčím jiným nebo si ho nevšímala.

Co naopak Vám přišlo překvapivě snadné při přímé práci s dětmi?

To, že mě hned přijaly, jako bych tam ,,pracovala" již delší dobu.

Co konkrétního vám praxe v Motýlku dala?

Praxe v Motýlku mi hlavně dala náhled, jak jednat a pracovat s dětmi s handicapy.

Máte ještě jinou praxi s dětmi s handicapy?

Jinou osobní zkušenost nemám.

Domníváte se, že jste zužitkovala teoretické znalosti ze školy nebo jste musela začínat "od začátku", resp. se přizpůsobit dané situaci bez ohledu na to, co říkají "příručky"?

Jelikož jsem se nikdy pořádně o handicapech ve škole neučili, tak jsem se musela přizpůsobit dané situace v zařízení a zapojit se do chodu. Sama jsem měla ponětí co většina handicapů znamená pouze z literatury nebo internetu nebo televize, tak to nebylo tak těžké se přizpůsobit. Ale nevěděla jsem, jak s nimi pracovat nebo jak se k nim chovat. Snažila jsem se k nim přistupovat jako k sobě rovným, což se mi osvědčilo.

Jakou práci byste v budoucnu chtěla vykonávat?

Určitě bych chtěla pracovat v přímém kontaktu s dětmi. Je mi jedno zda by to byly děti zdravé nebo handicapované.

Bohužel Lucce skončila praxe zároveň s koncem kalendářního roku. Tímto bych jí chtěla moc poděkovat za čas a energii, kterou Martince věnovala. Pomohlo to celé rodině.

V současné době čekáme na další asistentku a doufáme, že si „holky“ padnou do oka stejně dobře, jako tomu bylo v případě první asistentky Lucky.

Autorka: BJ