Buď a nebo

Ostatní diagnozy

Trvalo to snad půl roku. Půl roku, co jsme řešili, zda Ríšu poslat na operaci (prodloužení) achilovky.

Začalo to návštěvou u ortopeda, který řekl, že už je to na operaci a že nás napíše do pořadníku. Ptal se nás, zda s tím souhlasíme a my jsme v té chvíli kývli, protože za pár minut strávených v ordinaci se ani nic jiného vymyslet nedá.

Manžel byl odpočátku operaci spíše nakloněn, souhlasil s tím, že Ríša chodí čím dál tím hůř a že operace bude prospěšná. Já jsem se s tím však stále nedokázala smířit.

Asi každý rodič dítěte s dětskou mozkovou obrnou byl někdy postaven před dilema, zda operovat nebo ne. Bohužel i názory odborníků se v tomto rozcházejí. Tábor rehabilitačních sester a lékařů hlasuje proti operaci a ortopedi zase většinou pro operaci.

Rozhodnout se musí rodič. Ale existuje na tuhle otázku vůbec správná odpověď?

Začala jsem hledat nějaké nové možnosti rehabilitace. Něco, co by mému synovi pomohlo natolik, že bychom se mohli operaci aspoň ještě na nějaký čas vyhnout.

Ve stacionáři, kam jsme dosud chodili cvičit, mi lékařka řekla, že už tak velké děti, jako je on v evidenci nemívají a ať si najdu jinou fyzioterapeutku.

Našla jsem a je výborná. Opět s Ríšou intenzivně cvičím Vojtovu metodu. Vystrašila mne plánovaná operace. Přinutila rehabka.

„Buď doma budete cvičit, nebo sem nemusíte chodit.“

Potřebovala jsem trochu proplesknout, protože jsem cvičení poslední dobu už dost flákala.

A tak jsem cvičili a cvičili a já zároveň hledala ještě něco nového, co by synovi nějak pomohlo.

Jeli jsme do Prahy vyzkoušet Feldenkraisovu metodu. I když ta metoda je velice zajímavá a zdá, se že nabízí něco, co Vojtovka rozhodně ne a bylo by tohle cvičení dobrým doplňkem, nakonec jsme se rozhodli FM nedělat.

Není to na naučení tak jednoduché a potřebovala bych více návštěv u terapeutky, abych cvičení se synem zvládla. Několik dní jsem to sice doma zkoušela cvičit, ale bez pocitu, že by mi to nějak výrazně dobře šlo.

A když jsem při příští návštěvě říkala Ríšově rehabce, která s námi dělá Vojtovku, že jsme zkoušeli něco nového, řekla mi:

„Jistě, že můžete zkoušet nové věci, ale proč, když máte tolik problémů s dětmi k řešení, trávit čas učením se nové terapie? Je evidentní, že cvičíte-li poctivě Vojtovu metodu, Ríša se zlepšuje. Proč nezůstat u toho, co umíte a co funguje?“

Má pravdu, zase jsem ji měla, tu vrtuli u zadku, která mne žene shánět nové kontakty na nějaké lékaře, terapeuty, léčitele a kdoví co ještě. Místo toho, abych dělala jednu věc pořádně, rozpouštím energii do spousty různých aktivit, které všechny dohromady nikdy zvládnout nemůžu.

Přesto je tu ještě něco, o co moc stojíme a to je akupunktura. Ríšův děda nás vzal k jednomu zkušenému čínskému lékaři, který v Praze za dost velké peníze léčí akupunkturou hlavně sportovce. Chtěli jsme, aby se na syna podíval a řekl, zda mu může nějak pomoct akupunkturou.

„Bylo by to na dlouho,“ řekl.

On to tedy vykládal čínsky, ale překládala to jeho asistentka.

„Museli byste sem chodit, minimálně dvakrát týdně. A dlouhodobě,“ a dodal „Já ale, abych se mu mohl takto intenzivně věnovat budu mít čas nejdříve na podzim.“

A doporučil nám, abychom zkusili najít někoho blíže Brnu, kde bydlíme. Takové cestování by bylo dost náročné.

„Musíte cvičit. Cokoli cvičit. Jenom silné tělo se může dobře pohybovat.“

„Problém těchto dětí vychází z páteře“

„Syn musí zesílit“, řekl a nafoukl si hruď jako kohout, když se naparuje.

„Když zesílí, bude i lépe chodit.“

Jeli jsme dvěstě kilometrů k čínskému lékaři, aby mi řekl to, co mi rehabky říkají každičkou návštěvu, kdy přijdu se synem na kontrolu: „Musíte cvičit.“

Možná jsem to už poslední dobou přestávala slyšet. A potřebovala jsem to slyšet od někoho jiného.

„Operace řeší jenom nohu, neřeší příčinu. Na operaci určitě nechoďte anebo ji odložte na co nejpozději.“ dodal ještě Číňan.

Ale to my jsme už naštěstí udělali. Při hospitalizaci v Motole se mi podařilo domluvit i ortopedickou konzultaci a tam synovi doporučili operaci zatím odložit. Navrhli nám botulotoxin.

Na aplikaci botulotoxinu pojedeme příští týden.

„Já bych do toho nešel,“ říkal kdysi dávno manžel „kdo ví, co všechno ten jed (kromě toho, co chceme) v těle způsobí.“

A my to teď uděláme, necháme synovi vpravit do těla jed. Uděláme to, co jsme nikdy udělat nechtěli.

Je to totiž to menší zlo z výběru botulotoxin nebo operace.

A takhle, postavený vedle operace vypadá botulotoxin už docela dobře.

„Já bych chtěla určitě tři děti,“ vedla jsem se svou kamarádkou odbornou diskuzi na téma mateřství asi v osmi letech.

„Dvě je málo. Dva když se pohádají, tak je pak každý sám. Kdybych si mohla vybrat, jestli dvě nebo tři, tak určitě tři.“

„Chtěla bych ještě jedno dítě,“ říkala jsem manželovi.

„Jestli si mám vybrat, jestli dvě postižený a jedno zdravý - nebo jenom dvě postižený, tak chci určitě ještě jedno dítě,“ vysvětlila jsem.

„Jestli si mám vybrat já, jestli dvě postižený nebo tři, tak mi určitě stačí dvě,“ odvětil on.

Buď a nebo.

Ale existuje na tuhle otázku vůbec správná odpověď?


 

Autorka: Jana Makovcová, www.postizenedeti.cz