Základní atribuční chyba

Sociální služby

Ve chvíli, kdy pozorujeme problémové chování klienta, dochází v našem myšlení k tzv. atribuci, což je přisuzování příčin. Atribuci provádíme na základě našich předchozích zkušeností s klientem a na základě našich životních přesvědčení a zkušeností (jádrová přesvědčení o tom, jaký jsem, jaký je svět, jací jsou ostatní lidé). Když vidíme určité chování, musíme se rozhodnout, kterou příčinu bychom mu měli přisoudit. Jedním z hlavních úkolů atribuce je naše každodenní rozhodování, zda pozorované chování prozrazuje něco jedinečného o osobě, která se tak chová, nebo o situaci, v níž vidíme osobu se takto chovat. Jestliže usoudíme, že osoba má něco, co je primárně zodpovědné za chování (např. klient nechce jít ven, protože ho obecně nebaví procházky bez cíle), potom se náš úsudek nazývá vnitřní čili dispoziční atribuce („dispozice“ se zde vztahuje k přesvědčením a postojům osoby a k vlastnostem osobnosti). Jestliže však dospějeme k závěru, že za chování je zodpovědná nějaká vnějšípříčina (např. klient nechce jít na procházku, protože se dívá na oblíbený seriál v televizi), náš úsudek se nazývá vnější čili situační atribuce. (Atkinson, 2001, str. 611)

Fritz Heider, zakladatel moderní teorie atribuce, si jako první všiml, že chování jedince je tak působivé, že ho bereme jako takové, jak se nám jeví, a nepřikládáme dostatečnou váhu okolnostem. Mnohé další výzkumy Heiderovy úvahy potvrdily. Podceňujeme situační příčiny chování, velmi snadno děláme unáhlené závěry o dispozicích určité osoby. Pozorujeme-li někoho, kdo se chová agresivně,příliš snadno začneme předpokládat, že se jedná o agresivní osobnost, protože podceníme závažnost možného vlivu situace. Termín základní atribuční chyba označuje tendenci podceňovat situační vlivy na chování a předpokládat, že chování je vyvoláno určitou vlastností jedince. (Heider, 1958)

Jak ovlivňuje základní atribuční chyba myšlení a následné chování personálu

Chování každé osoby je ovlivněno nejen temperamentem či dalšími osobnostními vlastnostmi, ale i vnějšími okolnostmi. Kombinace těchto tří faktorů rozhoduje o pravděpodobnosti výskytu problémového chování. Vrozené dispozice, životní zkušenost a konkrétní situace, při níž se objevilo problémové chování, jsou tedy tři informace, které musíme znát. Bez znalosti těchto faktorů nemůžeme správně volit terapii.

Základní atribuční chyba mění v našem myšlení poměr mezi dispozicemi temperamentu a vnějšími spouštěcími okolnostmi v neprospěch vnějších spouštěčů. Na základě této chyby personál neudělá správně funkční analýzu chování, protože si myslí, že se klient chová agresivně, protože je agresivní. Možné chyby v návrhu terapie v důsledku atribuční chyby si ukážeme v následujícím příkladu:

Příklad:

Jana (osmadvacetiletá žena s těžkou mentální retardací a autismem) větší část dne proleží na své posteli ve svém pokoji. Ven moc nechodí, baví ji pouze kratší procházky. Nemluví. Sebeobsluhu u jídla, oblékání a toalety samostatně nezvládá. Zabaví se přenášením věcí ve své tašce z místa na místo nebo sezením na zemi a kýváním se. Ráda pozoruje okolí a často u toho křičí. Jednou sama přišla do jídelny ze svého pokoje z prvního patra, což bylo výjimkou. Chvilku chodila kolem nás, a pak si sedla ke stolu. Měl jsem radost, že za námi přišla. Po chvíli z ničeho nic zařvala, převrátila stůl a vrhla se na mě, začala škrábat a kousat. Zároveň rukou plácla do skleněné výplně dveří. Odtáhli jsme proto Janu doprostřed místnosti a drželi ji ve dvou tak, aby zůstala sedět na zemi. Asi po dvou minutách kolegyně přinesla jogurt, Janu jsme usadili ke stolu a dali jsme jí najíst. Jana se ihned zklidnila a odešla zpět na svůj pokoj.

Terapeutické řešení s atribuční chybou

Jana je agresivní člověk, protože je postižená. Jana žije v ústavu sociální péče, kde je již šest let v klecovém lůžku. Je tam z toho důvodu, že její incidenty mají vysokou intenzitu (je silná), mohla by proto někomu ublížit nebo ublížit i sama sobě. Mohla by se také pořezat, protože bouchá ve vzteku do skleněných výplní. Jana je zlá a je nepřátelsky naladěna vůči personálu. Personál ji přesto z klece pustí vždy na hodinu denně. Jelikož je personálu v ÚSP málo a nezvládl by Janu na delší dobu ve chvílích, kdy by se vztekala, nemůže Janu pouštět na delší dobu. Jana je obvykle také velmi agresivní při návratu zpět do klecového lůžka. V klecovém lůžku řve, kouše se a kýve se, což je znakem agrese, a proto se použití klecového lůžka stává nezbytným.

Terapeutické řešení bez atribuční chyby

Žádné lidské chování se nevyskytuje náhodně, jakoby „z ničeho nic“. Jana má sice mentální handicap, ten však automaticky neznamená, že musí být agresivní. To, že Jana sešla ze svého pokoje do jídelny a nesedla si na zem jako obvykle, ale ke stolu, něco znamená… (Jana umí dát najevo svůj pocit hladu pouze tím, že si sedne ke stolu nebo řve, jiný způsob ji nikdo nenaučil, spousta jich odpadá z důvodu jejího handicapu). Její agresi tedy mohla spustit samotná situace.

Návrhy pro příští podobné chování

Až si příště sama sedne ke stolu, budeme předpokládat, že chce spíše najíst, než že by chtěla trávit svůj volný čas v naší společnosti.

Až si příště sama sedne na zem, budeme předpokládat, že chce spíše trávit svůj volný čas v naší společnosti, než že by chtěla jíst.

Není důvod Janu držet v klecovém lůžku. Snažme se spíše z incidentů vypozorovatjejich příčinnou vazbu, která často mívá komunikační charakter.

Co může personál proti základní atribuční chybě dělat

Personál si musí stále připomínat, že podstatná část incidentů je spuštěna „ústavnictvím“ a ne handicapem klienta. Klasickým příkladem jsou incidenty, kdy se jeden klient ze skupiny rozhodne, že nechce jít ven, nebo naopak že chce zůstat venku déle než ostatní. Vzhledem k tomu, že personálu je často málo, musí se klienti podřizovat systému i v situacích, které by doma jinak zvládli plně samostatně. Vzniklý incident není tedy spuštěn handicapem klienta, ale systémem, kterému se klient musí podřídit, a toho není leckdy vzhledem ke svému handicapu schopen anebo není ochoten to udělat.

Ve chvíli, kdy se personál na základě atribuční chyby spokojí s funkční analýzou chování ve smyslu: „On je agresivní, protože vždycky byl agresivní“, nedokáže vhodně rozpoznat správnou funkčnost problémového chování. Ve chvíli, kdy to nedokáže, nezbývá mu nic jiného než se proti (z pohledu personálu nevyzpytatelným) incidentům klienta bránit. Protože výskyt incidentů se z pohledu personálu zdá nahodilý a „z ničeho nic“, personál radši volí obranu preventivní (zamčený pokoj, nadměrná medikace) než restriktivní. Při jednání s klientem se nebude cítit v pohodě, bude se těchto situací bát a udělá spoustu interaktivních chyb, které často spustí klientovo problémové chování.

Personál by se tedy měl aktivně vzdělávat v možnostech funkční analýzy chování tak, aby chápal, že za většinu chování klient nemůže, a kdybychom byli v jeho situaci, chovali bychom se často stejně. Teprve ve chvíli, kdy bude o incidentu uvažovat bez emočního náboje („Udělal mi to naschvál!!!“ „To si ke mně nesmí dovolit!!!“ aj.), může najít i jiné příčinné vazby, které mu při atribuční chybě zůstanou skryty. Na základě těchto poznání pak může volit terapeutické kroky snižující pravděpodobnost výskytu problémového chování a nemusí se jim bránit jenom restriktivně.

V tomto může personálu velmi pomoci supervize zvenčí, která dokáže nahlédnout na chování klienta bez předsudku a společně s personálem tak může sestavit terapeutický postup na eliminaci problémového chování. Supervize může posloužit i k tomu, že si personál „pouze“ uvědomí, že vše dělá správně a problémové chování patří k handicapu klienta.

Změna postojů personálu mění i emoční prožívání chvil s klientem s problémovým chováním. Informovanost personálu, správné postoje ke své práci a ke klientům a znalost možností terapie jsou v terapeutickém procesu klíčové. V postojích personálu je spousta mýtů, které zbytečně emočně zatěžují personál. Jak už jsme se zmínili v kapitolách výše, mýty v myšlení personálu můžeme dělit na mýty z oblasti „Komu poskytuji své služby“ a „Co se ode mě očekává“.

Vždycky mě na supervizích překvapí, jak mají personál i různá zařízení diametrálně rozdílné názory na klienty a smysl práce s nimi. Často se výrazně liší smýšlení organizace sepsané v poslání a jiných materiálech a smýšlení personálu pracujícího v organizaci. Liší se také obvykle i smyšlení samotného personálu mezi sebou.

Základní mýty jsou vypsány níže. Nejde vůbec o ucelený seznam mýtů, mýtů je daleko více. Vybral jsem pro ukázku pouze ty, které jsem zaznamenal v myšlení personálu při supervizích v DOZP nebo PL velmi často. Jsou to výroky jako: „Můj dospělý klient s mentálním handicapem je dítě, protože myslí jako dítě.“ „Musím plnit přání rodičů klienta (smlouvu podepisují rodiče, nemůžeme se jim vzepřít).“ „Nesmím být bezmocný, jakmile ukážu před klientem svoji bezmoc, ztratím autoritu.“ „Klienta musím vždy aktivně zapojit, jinak nemá smysl s ním pobývat.“ „Neporušuji práva svých klientů.“ „Musím za každou cenu zajistit bezpečí klienta.“


 

Ukázka z knihy H. Jůn - Moc, pomoc a bezmoc, vydalo nakladatelství Portál, 2010