Škola je přece místem pro lidskost


Bohužel i dnes to často slyším nejen od některých „prakticky zaměřených“ rodičů, ale i z médií a celé veřejnosti. Jako by se vytrácel dávno známý fakt, že jednotlivou informaci nebo znalost si můžete opatřit jinde, tím spíše ve věku internetu. Ale žádný monitor, žádná encyklopedie, žádný rychlokurz vám nepředají umění žít s ostatními, respektovat své okolí, ctít hodnoty obyčejné lidské solidarity a pomoci.

Nedávno začal školní rok a zase jsme viděli nemilý obrázek – maminka přijde se školákem do třídy a nejdříve si zhodnotí učitelku – má ta osoba značkové oblečení? Je vůbec in? Některé rodiče snad ani nezajímá, zda z jejich dětí vyrostou slušní, respektovaní a úctyhodní lidé. Dokonce je ani nezajímá, co se jejich syn nebo dcera naučí. Vždyť oni přece sami své potomky už vychovali, už jim koupili kvalitní mobilní telefony, značkové oblečení, zájezdy po světě a špičková kola. Už jim ukázali, že jediná opravdová hodnota jsou peníze, úspěch a ostré lokty. Už jim stokrát a tisíckrát předvedli, že se slabými, handicapovanými a dokonce chudšími se nemají moc zaobírat. I takoví žáci přicházejí a my se snažíme dělat vše, aby tyto „pravdy“ rychle shořely jak umazaný papír.

A děláme to, myslím, docela úspěšně.

Máme u nás těžce postižené děti, dříve by se řeklo beznadějné invalidy. Máme pro ně plošiny, zvláštní počítače – aby vůbec mohli komunikovat s okolím – máme asistentky, které jsou nejen průvodkyněmi školními hodinami, ale doslova tlumočnicemi zdánlivě nesrozumitelné řeči. Máme bezbariérový přístup. Ale hlavně se moc snažíme vytvořit tu správnou atmosféru. Atmosféru, která nedovolí, aby síla, peníze a omezenost byly víc než solidarita, úcta a radost z pomoci slabším. A tak víme, že jsme našim postiženým žákům nic nedarovali, naopak dostali a dostáváme od nich každodenní krásný dárek – možnost být lidmi. Naši ostatní žáci by to asi tak vzletně nezformulovali, ale určitě by vám řekli, že Lukášek s těžkou neuropatií, kluk upoutaný na vozík, kluk krásně ovládající počítač, ale bohužel s velmi omezenou schopností mluvení, kluk se zájmem o celý svět, ale bez schopnosti namazat si chleba, tak tento kluk je pro ně docela normální kamarád. Co to znamená dnes? Příjemný pocit, nový pocit, jistotu, že děti jsou dobré. Co to znamená pro jejich dospělost? Věřím, že si umíte představit, jak tato zkušenost trvale změní jejich postoje k vlastním dětem, k rodině, k okolí. Ať už z nich budou dělníci, vysokoškoláci či bohatí podnikatelé, tento zážitek, tato zkušenost v nich zůstanou a já jsem přesvědčena, že jednou přinesou své ovoce.

Podle mne je dnes smysl školy právě a především v tom.

Už mnoho let se naši žáci běžně a kamarádsky stýkají při nejrůznějších akcích s klienty ústavu pro mentálně postižené v Křešicích. Když to začalo, našli se rodiče s obavami – naše dítě a nějací zaostalí? Nějací debilové? Dnes, myslím, by si jako zaostalý připadal kritik tohoto zajímavého prolínání zdánlivě ohraničených světů. A když na našem školním nádvoří hraje křešická kapela, tancuje se ve dvojicích, zpívá, všem nám to připadá naprosto přirozené a normální.

Stejně tak jsme už dávno – díky jedné z našich vychovatelek – začali děti vodit do litoměřické léčebny dlouhodobě nemocných. Chtěli jsme tamním pacientům občas udělat radost malým dárkem, písničkou a básničkou, ale zároveň jsme si řekli, proč by děti neměly vidět kus nemoci, utrpení i těžké práce zdravotníků?

Naši žáci pravidelně navštěvují i místní domov důchodců. Menší děti si s babičkami a dědečky zazpívají, starší zase si s nimi chodí pravidelně popovídat, oni jim rádi povyprávějí o svém mládí, předvedou fotografie svých blízkých.

Troufne si někdo říci, pro koho jsou tyto akce prospěšnější? Je to pro staré, postižené, nemocné či opuštěné lidi, kteří se na tyto návštěvy těší a po nich vždy pookřejí? Nebo je to prospěšnější pro mladé lidi, vlastně ještě děti, že poznají i něco jiného, než jim denně servírují média a okolní společnost, pro kterou je hlavním měřítkem výkon a úspěch?

Když k tomu připočítám další aktivity, třeba pravidelné návštěvy divadel včetně Národního divadla v Praze, nemohla bych souhlasit s lámáním holí nad dnešními dětmi.

To jen média neúnavně kreslí obrazy plné mladých vrahů, násilníků a zlodějů.

Terezín je znám v celém světě jako místo nepopsatelného utrpení. Pro naše děti je samozřejmé, že o těch strašných dobách druhé světové války vědí mnoho. Často se ptají: Proč se to mohlo stát? Snažíme se jim vysvětlit souvislosti. Snažíme se, zejména těm starším, vysvětlit, že koncentrační tábory museli vystavět dobří inženýři, dopravovat vězně schopní železničáři, vyrábět smrtící plyn mohli jen vzdělaní chemici. Asi se všichni celkem dobře učili…

Naše město je ale dosud důkazem, že jim něco jejich učitelé i rodiče zapomněli říct, ukázat, vysvětlit.

Není to pro dnešní školu, a nejenom školu, největší téma?


Autorka: Hana Bažantová, ředitelka Základní školy v Terezíně

Zdroj: Můžeš

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz