Problémy spojené s poškozením mozku

Ostatní diagnozy

Jak pochopit a zvládnout emoční obtíže a problémové chování

Proč „emoční obtíže a problémové chování“?

U každého, kdo utrpěl poškození mozku, nastane nějaká emoční změna nebo změ­na v chování. Je to nevyhnutelné, jelikož mozek je sídlem a řídícím centrem našeho chování i všech našich emocí. Když se toto složité, křehké zařízení otřese, na emoce a chování to bude mít stejný dopad jako na myšlení, paměť, řeč a pohyb. Emoční změny a změny v chování jsou však mnohem obtížněji akceptova­tel­né než jiné formy postižení. Obyčejný člověk na ulici, pečovatelka nebo ro­dinný příslušník mohou soucítit s někým, kdo je na vozíku nebo chodí o berlích, budou chápat i toho, kdo má problémy s řečí nebo s pamětí, ale pro nás všechny je mnohem těžší porozumět někomu, kdo na nás křičí nadávky anebo se chová na veřejnosti trapně a bez zábran, a přijmout ho. Průzkumy ukazují, že problémy s emocemi a chováním jsou dlouhodobě zdaleka nejvážnější příčinou stresu ro­diny.

V této kapitole jsem se pokusil toto obsáhlé téma rozdělit do několika různých oblastí, aby bylo možné se zaměřit přesně na problém, o kterém je řeč, když ošetřovatelé řeknou: „Prostě se změnil a je jiný“, nebo: „Jeho chování je problémo­vé“. Když se problém pojmenuje a rozebere, je snažší mu porozumět a najít cesty k jeho zvládnutí. Mezi těmi třinácti vybranými oblastmi existuje souvislost: nervozita a neklid, podrážděnost a výbuchy vzteku, emoční otupělost a oploš­tělost, nedostatečný náhled na sebe sama, impulzivita a ztráta zábran, emoční labilita, sebestřednost, násilné chování vůči rodině, apatie a ztráta motivace, deprese, úzkost, rigidita a utkvělé myšlenky, sexuální problémy.

Ne každý bude mít všechny tyto obtíže; někteří lidé jich mají pár, jiní mnoho. Jejich závažnost bude také různá; u některých lidí budou tyto sklony velmi zřetelné, u jiných méně, a jiní opět nebudou mít žádné problémy. Mnoho lidí si projde stadii, v nichž těmito obtížemi budou trpět, ale později se jich zbaví.

Zdá se, že existují čtyři příčiny těchto obtíží: a) přímé nervové poškození; b) zvýraznění již existujících osobnostních rysů; c) stresy provázející adaptaci na po­stižení; d) prostředí, v němž postižený žije.

Přímé nervové poškození

Určité části mozku, především čelní laloky, regulují emoce, motivaci, pohlavní vzrušení, ovlivňují schopnost sebeovládání a náhled na sebe sama. Mnoho z obtí­ží popsaných v této kapitole představuje charakteristické příznaky takzvaného frontálního syndromu, jenž vzniká následkem poškození čelních laloků. Přímé poškození, ať už otokem, nebo řeznou či bodnou ranou, způsobí narušení velice křehké rovnováhy neurotransmiterů a velmi složitých nervových kanálů, které se tvořily během dospívání. Všichni se vyvíjíme z dětí, které neovládají své emoce a chování, v dospělé jedince, kteří mají tyto věci více pod kontrolou. Vzpomeň­te si, jak instinktivně a impulzivně se chová malé dítě, když pláče, křičí a vzte­ká se, kdykoli mu to diktuje jeho rozpoložení. Tak jako se učí chodit, mluvit, číst a psát, postupně se naučí i ovládat emoce spjaté s frustrací a vztekem. Podobně se pacient s poškozením mozku, který se musí znovu učit chodit nebo mluvit, musí znovu naučit ovládat své emoce. Někdy, když je poškození obzvlášť těžké, si postižený ony dřívější dovednosti již nikdy znovu neosvojí a změny v osobnosti a chování už mu zůstanou.

Ke změnám osobnosti nebo chování často dochází ve dvou směrech v závislosti na hlavním místě poranění. Zaprvé, jedinec může obtížně ovládat své chování, ztrácí zábrany, je impulzivní, nesnášenlivý, podrážděný, labilní a vůbec jen málo ovládá emoce. Tento jev je údajně spjat s poškozením spodní plochy čelních laloků neboli orbitofrontální oblasti – slovo orbitální zde odkazuje k očnímu důlku. Tato oblast je bohatě napojena na limbický systém čili primitivní centra emocí uvnitř mozku. Další, velmi odlišnou změnou osobnosti je, že se člověk stáhne, ztratí motivaci, je apatičtější, nemá dost elánu a iniciativy a je emočně oploštělý nebo otupělý. Povahové změny tohoto druhu jsou často spojeny s poškozením povrchu postranní části čelních laloků, takzvané dorsolaterální oblasti.

Zvýraznění některých osobnostních rysů

Tento typ přímého nervového poškození má často za následek, že se zvýrazní již existující osobnostní rysy, sklony a problémy, které měl člověk před zraněním. Jako by postižený přišel o řídící páky nebo „brzdy“, které pozměňují a regulují osobnost, takže u něj dochází k pokřivení osobnostních rysů, a následně k jejich zvýraznění. Pokud pacient býval velmi neklidný a extrovertní, můžou se nyní tyto jeho rysy ještě umocnit. Měl-li sklon řešit problémy pitím alkoholu, stane se tento jeho sklon ještě výraznějším. Pokud byl sexuálně promiskuitní, bude ještě víc. Je proto velice důležité, aby odborníci znali pacientovy dřívější osobnostní rysy, když vyhodnocují faktory, které přispívají k jeho problémovému chování.

Stres spojený s adaptací

Pro toho, kdo utrpěl poškození mozku, je další život nesmírně stresující. Představ­te si, jaká frustrace pramení z postupného zjišťování, že už nejste schopni dělat to, co jste dělávali dříve. Postižený dost možná zapomněl i jednoduché věci, už není schopen pracovat tak dobře jako dřív, už si nehraje s dětmi s takovým nadšením, už nemůže soutěžit ve svém oblíbeném sportu, má bolesti, neustále po­ciťuje únavu a už není tím silným živitelem rodiny, ale stal se naopak závislým na druhých. I kdyby se mu přihodila jen jedna z těch všech věcí, bylo by to dost těžké. Když tedy dojde k tolika ztrátám a změnám najednou, následuje obrovská frustrace, emocionální otřes a stres. Jsme-li ve stresu, je vysoce pravděpodobné, že budeme vzteklejší a podrážděnější, úzkostnější a depresivnější, bu­deme se více zabývat svými problémy. Když se k následkům přímého poškození mozku připojí stres, který provází adaptaci na postižení, všechny tyto příznaky se ještě zhoršují.

Prostředí

Na emoční reakce a chování každého jedince ma vliv prostředí, ve kterém se na­chází, a to jak fyzické, tak sociální. Sociální prostředí zahrnuje rodinu, přátele, sousedy a odborný personál; fyzické prostředí může být různé, od pokoje v ne­moc­nici po domov. Když je člověk umístěn v prostředí, kde nerozumějí jeho zvláštním potřebám, nedostatečně s pacientem komunikují a postiženému se do­stává málo lásky nebo pozornosti, jeho chování se pravděpodobně zhorší a pa­cient se bude chovat nevhodně. Každého z nás frustruje, když okolí nerozumí našim potřebám; křičíme nebo trucujeme, stáhneme se do sebe a upadneme do deprese. Bohužel je pravda, že hodně lidí s poškozením mozku žije v nevhodném prostředí, kde jejich potřebám rozumějí jen velmi málo. Jedna dvacetiletá dívka po poranění mozku neměla rodinu, která by ji podpořila, a tak osmnáct měsíců obývala rušné oddělení ortopedie ve všeobecné nemocnici. Chovala se stále hůř a hůř a byla označena za osobu s problematickým chováním. Většina ošetřujícího personálu její problémy nechápala, jelikož neabsolvovala vhodný výcvik a fyzické prostředí nemocnice bylo těsné a přelidněné. Když byla konečně přemístěna do domu v ko­munitě, její chování se během pár týdnů velmi znatelně změnilo k lepšímu.

V této kapitole se zaměříme na 13 hlavních oblastí možných emočních obtíží a problémů s chováním. Pojednáme o nich následovně: v každé podkapitole si uvedeme příklady obtíží, vysvětlení, proč k těmto obtížím dochází, a stručné ra­dy pro pečovatele a v některých případech i pro osobu s poškozením mozku. Někteří lidé v uvedených problémech rozpoznají své vlastní obtíže, jiní ne. Tipy pro zvládnutí obtíží se zakládají na zkušenostech pacientů a na předpokladu, že některé postupy mohou situaci zlepšit, zatímco jiné ji naopak mohou zhoršit. Je však třeba říci, že ať už budou naše rady jakékoli, ti, kdo se o postiženého starají, to nikdy nemají lehké. Potřebujete obrovskou dávku trpělivosti, spoustu síly a odhodlanosti a nezřídka i hroší kůži, abyste ustáli rostoucí požadavky pacienta a nadále ho zahrnovali láskou a soucitem.


Nervozita a neklid

Nervozita a neklid jsou nejzřetelnější krátce po úrazu hlavy, často když je pacient ještě v nemocnici. Neklidné chování obvykle v pacientovi nikdo nevyvolává ani nesouvisí s pacientovou rodinou nebo prostředím, ve kterém se nachází. Neklid a nervozita jsou přímými důsledky neurologického poškození, nejsou důsledkem vašeho chování k pacientovi. Je důležité si zapamatovat, že v tomto stadiu u po­stiženého probíhá změna chování, která nemusí být trvalá. Je to náročné období pro ošetřující personál a členy rodiny, hlavně pokud nechápou, co se děje. Nezapomeňte, že pacientův svět byl převrácen vzhůru nohama, a on je z toho zmaten a dezorientován. Když se zabýváme neklidným chováním, je to způsob, jak ho zvládnout. Jeden pacient svůj problém popsal slovy: „Chodíval jsem po chodbách sem a tam. Cítil jsem, že jestli mě někdo zastaví, asi se zblázním.“

Jak zvládnout nervozitu a neklid (pro rodinu a pečovatele)

1. Nezapomínejte, že tohle je jen jedna z fází, kterou pacient prochází. Buďte trpěliví.

2. Během stavu rozrušení buďte pacientovi nablízku, jak nejvíc to jde, potřebuje se cítit v bezpečí s někým, koho zná.

3. Nechte pacienta hodně mluvit – může to být účinný způsob, jak překonat nervozitu.

4. Uspořádejte pacientův čas, aby neměl příliš mnoho příležitostí k hloubání a přemítání.

5. Upravte prostředí, aby pacienta neobtěžovaly rozptylující elementy jako hluk a zvuky.

6. Odveďte pozornost pacienta od příčiny jeho rozrušení. Pozvolna ho povzbuzujte, aby se pouštěl do nových činností. Nedělejte náhlé, rychlé změny.

7. Chovejte se klidně. Snažte se vzbuzovat zdání klidu, i když klidní nejste.

8. Pečlivě sledujte své vlastní chování. Vyvarujte se všech slovních i mimoslovních narážek, které by si pacient mohl špatně vyložit (neměli byste se například mračit, neměli byste protáčet oči, mluvit stroze nebo odmítavým tónem). Jestliže si nejste jisti, zda nepřenášíte frustraci nebo vztek, požádejte přítele nebo kolegu, aby vám dal zpětnou vazbu.

Podrážděnost a výbuchy vzteku

Při poranění hlavy často dochází k přímému poškození částí mozku, které řídí chování a odolnost vůči frustraci (čelní laloky a limbický systém). To způsobuje u pacienta poruchu schopnosti ovládat emocionální impulzy. Když přijde impulz, pacient podle něj jedná, místo aby ho potlačil nebo ovládl. Starým centrům emocí ve středu mozku – amygdale a limbickému systému – která jsou spojena s primitivními emocemi jako vztek nebo strach, teď nic nebrání v činnosti. Emoce prostě vystřelí, místo aby byly filtrovány přes racionálnější čelní laloky. Dochází k dramatickým výkyvům emocí. Někdy se to může podobat záchvatům vzteku u dětí, kdy po výbuchu rychle následuje klid nebo dokonce smích. Tak jako se dítě postupně učí účinněji ovládat své emoce, učí se to i jedinec s poškozením mozku. Tyto obtíže se dále zhoršují vlivem obrovské dávky stresu a frustrace, kterou člověk po poranění mozku zakouší, když si plně uvědomí rozsah svých ztrát. Vedle těchto obtíží má člověk s poškozením menší schopnost odfiltrovat rozptylující, dráždivé zvuky a zmatek, což situaci opět ještě zhoršuje.

Často se říká, že podněty, které spouštějí největší výbuchy vzteku, jsou maličkosti, jako zapomenutí klíče, necitlivá poznámka nebo když člověk musí čekat; nejde o velké krizové situace. Jde o to, že by tyto nepodstatné, drobné problémy jedinec v minulosti bezvadně zvládl. A právě neschopnost zvládnout tyto jednoduché úkoly je příčinou obrovského stresu.

Ukázka z knihy Trevor Powell - Poškození mozku, vydalo nak. Portál, 2010