V přístupu je síla


Dovolím si podělit se s vámi o zkušenost, kterou jsem nabyla po setkání s jedním obyčejným člověkem, který mě ovšem velmi ovlivnil. A to právě svojí obyčejností a zároveň obrovskou vnitřní moudrostí. Myslím, že si ani neuvědomuje, jak velký dar má. A možná, že podobně moudrý člověk prošel i Vaším životem a také jste se poučili, možná jste ho přehlédli. Možná jste to vy sami a proto vám bude všechno to, o čem budu psát, připadat naprosto samozřejmé.

Vrátím se tedy tak trochu na začátek. Patříte-li do skupiny rodičů, které problém sice nejdříve skolí, ale po nadechnutí začnete bojovat a hledat cesty, jistě jste, jako většina, po zjištění diagnozy svého dítěte, prošli spoustu knížek s nadějí, že najdete kromě důležitých zdravotních informací také jakýsi „návod“ na život, jak právě s tímto dítětem uspět co nejlépe.

Udělala jsem to také. Je to logická reakce na novou situaci. Cesta otázek a odpovědí a z nich pramenících další otázek...... Navíc lékaři s námi občas mluví jazykem „českolatinským“ a občas jako rovný s rovným – čili oznámí fakt (stejně jako svému kolegovi) a předpokládají, že různé spojitosti jsou nám jasné. A ono ne. A my si zase na oplátku myslíme, že oni přesně vědí, jak se bude stav vyvíjet, co bude následovat za rok, za 5 let, jaké úrovně dosáhne dítě v dospělosti. A ono taky ne.

Takže nezbývá, než projít knihovnu, internet, různé poradny. Já jsem tedy knihovnu prošla tam a zpět, přečetla spoustu knih na téma jak si s dítětem hrát, aby se co nejvíce rozvíjela oblast abstraktního myšlení, jak trénovat jemnou motoriku, jak procvičovat levou hemisféru a pravou hemisféru a jejich propojení, jak vést dítě k maximální samostatnosti. Ty knihy mi samozřejmě velmi mnoho daly, poradily, pomohly.

Řídila jsem se jejich moudrem, připadala jsem si, jak věci rozumím – to třeba, když přišel tatínek a rozčiloval se, jak se to dítě rozmazleně chová – „ale to přece není rozmazlenost, je to jen infantilnost v jeho chování, je potřeba pochopit, proč to takhle dělá a klidně ho z té situace vyvést“ – byla reakce vyčtená z pouček, grafů a tabulek vývoje dětí s lehkým postižením.

Jak je tedy možné, že o samotě s tatínkem se to dítě chovalo tak, že žádná infantilnost se nekonala?

Asi že s mámou je pořád, a tak je před ní otevřenější, možná se před tátou i trochu bojí........

Jenže ona realita je mnohem prozaičtější. Je to stejné jako u zdravých dětí – nikdo nepasuje do tabulek a každý hledá mantinely a zkouší jejich pevnost. Vězme, že i naše handicapované děti jsou schopné vybočovat z tabulek svého postižení občas až do normálu. Jsou schopné chápat a akceptovat běžné vzorce chování a rozmazlená reakce bývá často opravdu jen rozmazlená reakce – takové trošku testování.

A toto vše jsem si v citelné míře uvědomila právě po setkání se zmiňovaným člověkem.Je to úplně obyčejný chlap se spoustou chyb, ale má jeden velký dar. Jedná s lidmi tak, jako by měli jen své dobré stránky. Ty špatné si uvědomuje, umí je pojmenovat, ale tak nějak je nebere moc v potaz. Jakoby byly někde vzadu. A možná právě proto z něj neustále čiší pozitivismus a jakýsi pocit jistoty a bezpečí.

S mojí dcerou jednal tak, že z něj vyzařovala naprostá samozřejmost, že danou věc zvládne (samozřejmě po zvážení). Nebyla v očích nevyslovená otázka či napětí „ poradí si s tím?“. Byla tam jistota. Nedodával jí dopředu odvahu či povzbuzení. To nebylo třeba. Mluvil tak, že bylo naprosto přirozené, že právě toto ona zvládne…….a ona ji zvládla! Bez zaváhání. Ona vlastně převzala, jakoby energeticky, tuto jistotu za svou. Přestože k věci přistupoval samozřejmě, nikdy nezapomněl výsledek pochválit a ocenit. Ale to bylo vše. Žádné přehnané oslavování.

Dovolím si říci, že to pro mě byla velká škola. Úplně nejvíc, co našim dětem předáváme, je to, co jde z nás zevnitř.

Není třeba dopředu příliš plánovat, s obavou (i když nevyslovenou a potlačovanou) očekávat jak to dopadne a pak opakovaně jásat „ty jsi šikovný!“, „podívej, co už umíš!“ ….. apod.

Stačí naslouchat svoji intuici, zvážit a pak jednat s vírou. Jednat s jistotou a jednat s tou dobrou stránkou člověka. Každý ji má. I ten, u kterého se zdá, že je plný zloby a nenávisti.

Vždyť pokud my sami mluvíme s někým, z koho jde jistota, smích a pohoda, tak se můžeme přetrhnout, abychom ho nezklamali. Nebojíme se otevřít, nemáme potřebu nijak maskovat svoje negativa, aby je náhodou nepoznal. My cítíme, že nám věří.

Věřme tedy sami v sebe, v svoji intuici, v svoji sílu, to vše s pokorou. Bude to z nás vyzařovat a naučí se to od nás i naše děti. Přijmou od nás naši jistotu a budou dělat svoje malé krůčky vpřed. Samy pocítí svůj pokrok, svůj úspěch.

Mám pocit, že toto je víc, než poučky, tabulky apod. Zvažme svůj přístup a důvěřujme.

Nejvýznamnější věci jsou opravdu prosté a jednoduché. Jen je občas zdlouhavé si je uvědomit.

Autorka: I.K.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz