Komunikace s lidmi s postižením


Přístup k člověku s tělesným postižením a dlouhodobým onemocněním jako k partnerovi v komunikaci

Jak přistupovat k někomu, kdo je třeba už na první pohled fyzicky zvláštní a stal se naším komunikačním partnerem? Potřebujeme (a chceme) se s ním dorozumět. Velmi důležité je nenechat se ovlivnit tzv. haló-efektem (účinkem prvního dojmu), který může být spojen s nepříjemnými pocity, nejistotou, obavami, nebo dokonce s odporem, ale rozhodně neposkytuje spolehlivý základ pro posuzování druhého člověka. Za pocity se samozřejmě nemusíme stydět, jsou zcela přirozené a stěží je dokážeme ovlivnit. Co však ovlivnit lze, je náš přistup ke komunikaci při kontaktu s člověkem s postižením. Překonání počátečního ostychu, strachu a možná zbytečných předsudků nás zanedlouho může přivést k poznání, že hovoříme se zcela normálním člověkem, který jenom poněkud neobvykle vypadá (ačkoli všichni můžeme být z jistého hlediska pro ostatní zvláštní, jiní apod.). Všímáme si sice jeho specifických projevů, pochopíme však, že jeho lidskou hodnotu nijak zásadně neovlivňují.

Zejména u osob se spastickými formami DMO nebo s jinými nápadnými odchylkami bychom si měli dát dobrý pozor, abychom automaticky nespojovali jejich vizáž, tělesné projevy a případně řečové obtíže s nižší úrovní inteligence. Obvyklé problémy s artikulací vyžadují při komunikaci čas a trpělivost; nemusíme se snažit za každou cenu rozhovor urychlit tím, že budeme takovému člověku napovídat správná slova a dokončovat za něj myšlenky. Pamatujme, že i on má vlastní a zcela osobitý arzenál vyjadřování, a pokud si o pomoc neřekne nebo její potřeba není naprosto zřejmá, neměli bychom mu ji vnucovat.

Naopak nutné je mimořádně pozorné naslouchání. Kromě špatné artikulace bývá důvodem obtížného porozuměni sdělením takto handicapovaného člověka rovněž jeho nevýrazná modulace řeči, takže není vždy jednoduché včas správně rozpoznat, zda pravě vyslovil otázku nebo prosbu apod. Aktivní naslouchání současně prověřuje náš partnerský přístup v komunikaci a snadno se prozradí, že komunikačního partnera téměř nevnímáme.

Přístup k lidem s těžkým postižením nebo závažným onemocněním by rozhodně měl být citlivý a pokud možno empatický, nikdy však litující. To mnozí jedinci s tělesným handicapem pociťují jako velmi ponižující; nechtějí být totiž pouhým objektem soucitu okolí, ale rovnocennými partnery. Většina z nich se dávno úspěšně vyrovnala se svou situací a nevnímají svůj život jako tragicky zničený; naopak, handicap je pro ně nezřídka výzvou k překonávání překážek, které ostatním v cestě nestojí.

Stejně tak je zpravidla zbytečné při kontaktu s člověkem s tělesným postižením „chodit kolem horké kaše“ a ze všech sil se snažit vyhnout tématu jeho postižení, ačkoli je všem jasné, že zde tato okolnost hraje roli a že nás spousta věcí s ní související samozřejmě zajímá. Nemusíme se bát zeptat na to, co život s takovým handicapem znamená, co s ním souvisí (projev zdravé zvědavosti není sám o sobě špatný a stejně je zjevný i beze slov). Ptejme se ovšem tak, abychom neurazili, a pouze tehdy, jestliže je dotyčný na naše otázky ochoten a připraven odpovídat (ve chvíli, kdy ještě není vyrovnán s vlastním osudem, například krátce po úrazu, tomu tak nemusí být).

Strategie a zásady komunikace s jedinci s tělesným postižením nebo dlouhodobým onemocněním

Aby naše komunikace s člověkem s tělesným postižením nebo dlouhodobým onemocněním byla efektivní a smysluplná, je vhodné držet se v konkrétních případech následujících doporučení:

Ten, kdo se nemůže pohybovat, nemusí mít přímo narušenu komunikační schopnost. Jestliže ochrnutí po úrazu nebo v důsledku neurologického onemocnění nepostihne řečová centra v mozku ani mluvidla, interpersonální komunikace je ovlivněna „pouze“ nestandardní (ponejvíce horizontální) polohou dotyčného při interpersonálním kontaktu. To musíme brát v úvahu, protože takový člověk je ve zcela jiné pozici než ostatní; jinak vnímá prostor kolem sebe a je omezen v některých neverbálních projevech (postoje těla, gestikulace). Pokud nemůže sám psát, je odkázán na pomoc druhých, kterým může sdělení diktovat – nebo se naučit používat počítač se speciálním vybavením (ovládaným například ústy, pohybem očí nebo hlasovými povely).

Také člověk sedící na vozíku nahlíží na okolní svět z podstatně nižší úrovně než ti, kdo stojí kolem. Měli bychom si uvědomovat odlišnost této jeho pozice a při komunikaci se k němu sklánět tak, aby naše dorozumívání bylo skutečně partnerské, tedy abychom udržovali adekvátní zrakový kontakt (naše oči by měly být přibližně ve stejné výšce), mohli přiměřeně vzájemně vnímat mimiku i gestikulaci a prostředí a děni kolem sledovat ze stejného uhlu. Stát při delším rozhovoru nad vozíkem a hovořit s handicapovaným člověkem sedícím pod námi je nejenom neslušné, ale pro dobrou komunikaci i nepříliš efektivní; je-li na dosah židle nebo lavička, raději se posaďme. Pokud je to alespoň trochu možné (například na rovině), zkusme vozík tlačit jednou rukou, abychom mohli jít spíše vedle něj než za ním – jednodušší je to pochopitelně, jdeme-li v početnější skupině. Člověk s postižením se tak nemusí neustále otáčet dozadu a zaklánět hlavu, což je pro něj velmi nepohodlné a po delší době i fyzicky nepříjemné až bolestivé. Navíc tak může mít menší pocit závislosti a pasivní odkázanosti na něčí pomoc.

Připomeňme, že hovoříme-li s člověkem na vozíku doprovázeným další osobou (například osobním asistentem), obracíme se vždy přímo na toho, s kým jednáme. Asistent tu není proto, aby hovořil za svého klienta a dělal mu komunikační spojku s okolím (pokud k tomu není nějaký zvláštní důvod).

Nezapomínejme, že i pro člověka s méně závažným tělesným postižením nebo zdravotním oslabením, který je schopen stát, může být mimořádně náročné povídat si s námi delší dobu vestoje. Nabídnutí možnosti posadit se už na začátku rozhovoru není pak jen otázkou etikety, ale také základní podmínkou k navození vhodné komunikační atmosféry a projevem porozumění.

Chceme-li nabídnout tělesně handicapovanému člověku pomoc, stačí se zcela otevřeně zeptat, zda a případně jakým způsobem mu můžeme pomoci. Málokdo z nás asi bez zkušeností ví, jak správně manipulovat s vozíkem nebo jak upravit polohu imobilního člověka na lůžku; dotyčný nám to určitě rád vysvětlí, a necháme-li se poučit, vyvarujeme se alespoň zbytečných pochybeni a škod. Platí to i tehdy, jestliže musíme s tělesně postiženým člověkem nezbytně manipulovat, například při lékařském vyšetření nebo zdravotnickém ošetření; každý postup je taky vhodný dotyčnému podrobně vysvětlit a odůvodnit, aby s námi mohl lépe spolupracovat. Pocit jistoty a bezpečí je u pohybově postižených osob často silně vázán na jejich podpůrné kompenzační pomůcky (hole, berle apod.), takže by je měly mít vždy ve své blízkosti a na dosah.

Jak už bylo uvedeno, není vždy třeba se v rozhovoru vyhýbat tématům souvisejícím s postižením; lidé s tímto handicapem považují takový zájem za zcela přirozený a nezvykle působí spíše násilné obcházení všech náznaků, které by mohly téma postižení připomínat. Výstižně takovou situaci ukazuje osobní zkušenost muže, který se několik let po ukončeni vysoké školy ocitl po úrazu na vozíku. Když se poprvé setkal s bývalými spolužáky, všichni se snažili tvářit jakoby nic a nikdo se ho nezeptal na jeho nový vozík, ačkoli on sám dobře věděl, že na nové auto nebo nové kolo by se ho určitě zeptali (Braithwaite; Thompson, 2000).

Zdroj: ukázka z knihy Josef Slowík - Komunikace s lidmi s postižením. vyd. nakl. Portál, 2010

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz