Integrace? A proč ne.

Škola

Bylo to opravdu těžké rozhodování. Jít u dítěte s lehkou mentální retardací do ještě ne příliš prozkoumaného pole integrace v běžné škole, či zůstat ve škole zvláštní.

Dcera byla druhým rokem ve zvláštní škole. Původně se zdálo, že vše už bude jen takřka skvělé. Měla ještě náskok ze základky, takže známky výborné, její sebevědomí tudíž rostlo závratnou rychlostí. Paní učitelka si ji velmi oblíbila, vždyť se náhle stala tahounem třídy. A nebe bylo bez mráčků.

Ovšem nic netrvá věčně a tak i tady se postupně střídalo oblačno, později oblačno převažovalo a nakonec zůstalo trvale zataženo s bouřkami.

Vše začalo běžnými spory mezi dětmi. A ty jsou přece všude a děti se perou taky na každé škole, i na té nejprestižnější.

A tak jsme zpočátku mávli rukou, vždyť je to běžné. Jednou se domlouvalo Péťovi, jednou Dominikovi, pak i Lence (naší dceři) – „opravdu se takhle chovat nemůžeš, kamarádům se neubližuje“. „Ale oni mi řekli, ať to udělám“ – zněla párkrát její odpověď. A následovalo další náročné vysvětlování o používání vlastního úsudku a rozumu. Jenže když je právě tohle kámen úrazu, je to tak trochu házení hrachu na zeď. Děti s mentálním handicapem, byť jen hraničním, nemívají dostatečně rozvinuto právě abstraktní myšlení a nedovedou předvídat. Jednají intuitivně a tak trochu pudově.

Začalo tedy těžké období a ve mně se postupně stále víc ozývalo jedno české přísloví „kdo s čím zachází, tím také schází“.

Rozhodně si nemyslím, že zvláštní školy jsou špatné. Naopak. Tím, že jsme měli možnost do nich proniknout, zbavila jsem se předsudků. Tyto školy mají opravdu nezastupitelné místo a systém jejich vzdělávání je, myslím, velmi dobrý.

Nicméně v našem případě jsem se začala stále více přiklánět k myšlence integrace. Říkala jsem si, že pokud by to fungovalo tak, jak by mělo, viděla by dcera vzorce chování běžné společnosti, přitom učení by měla „ušité na míru“.

Následoval kolotoč hledání, sbírání informací, zkušeností jiných, sbírání odvahy a konzultace s odborníky. Ti ale nebyli příliš nakloněni – prý u mentálních handicapů toto příliš nefunguje. Nechali bychom se i odradit, ale v okamžiku, kdy i dcera začala plakat, že do školy nechce, jsme byli rozhodnuti. 25 kilometrů daleko je škola, která se integrací zabývá a díky asistencím tam již fungují pár let.

Když ředitelka zavolala, že se tam uvolnilo místo, věděli jsme, že to zkusíme. Vrátit se zpět přece může vždycky a když to nezkusíme, nepoznáme její maximální možnosti. Nezastírám, že i přes přirozené obavy z neznáma, jsme byli plni ideálů, že problémy budou vyřešeny a vše půjde už jen líp a kupředu.

Což se ale také zpočátku dělo. A dceřina slova na její první dojmy byla „maminko, tam je hezky ticho“. Po čase se samozřejmě ukázalo, že nic není ideální. Ve třídě funguje skupina 4 – 5 dětí s osnovami zvláštní školy a skupina cca 10 dětí s osnovami základní školy. Navázat však plnohodnotný kontakt s dívkami základní školy, tedy jiným uvažováním, je těžké. Smýšlejí jinak. Ale „s čím, kdo zachází, tím také schází“ se začalo naplňovat. Dcera si začala všímat, jestli je upravená, jak se chová u jídla a podobně.

Nebe bez mráčků se sice nekonalo, ale tím mráčkem se stalo „pouze“ zapadnutí do kolektivu. Na druhou misku vah musím dát její velký pokrok v samostatnosti – je v jiném městě a maminka nemůže běžet do školy, jakmile se objeví „problém“. Musela se naučit spoléhat sama na sebe. Na čas, aby jí neujel autobus. Počítat peníze – když si koupí pamlsek, aby zbylo dost na cestu domů. Zareagovat v situaci, když něco zapomněla, když autobus nejel, protože měl poruchu, když zapomněla mobil a nemohla se zeptat maminky, co dál.

A světe div se, ono to šlo. A dcera opět rostla, tentokrát po lidské stránce, sociální stránce a stránce vlastní samostatnosti. Navíc, a to není zanedbatelné, poznala, že opravdu všude ve škole se děti budou trochu prát a všude bude nějaká Klára či Honza, kteří budou ostatním ubližovat víc než jiní. I taková je celá společnost.

Když jsem si uvědomila, co všechno dokázala zvládnout a také, co všechno pochopila tím, že to poznala na vlastní kůži, ukázalo se naprosto jasně, že i kdyby tahle cesta byla jen dočasná, měla obrovský význam. I cesta je cíl – to tady platí dvojnásob.

Řešíme samozřejmě spousty jiných problémů, ale jsme bohatší. Bohatší o spousty zkušeností. To je nedocenitelné. Navíc, zkušenost je opravdu nepřenosná.

Takže integrace? A proč ne.

I.K.