Jste si dneska zapomněl vozík, že?

Společnost

S kartičkou se symbolem vozíku za předním sklem je problém. Piktogram vozíčkáře dostává až příliš mnoho řidičů a někteří toho vyloženě zneužívají. Když pak někdo zaparkuje na místě pro handicapované a běží od auta, je to k vzteku. „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ S touto formulací čas od času vyrukuju, zvláště když je patrný nesoulad mezi piktogramem a muskulaturou šoféra. Někdy celá věc skončí pořádnou roztržkou, jindy se celá záležitost změní v legraci.


Přijeli jsme onehdy k obchodu, zaparkujeme, vytahujeme s partnerkou z auta kočárek a v tu chvíli to vedle nás zapíchne mercedes v úpravě AMG za několik milionů korun. Přeju mu ho. Ale opálený řidič s nepřehlédnutelnou trvalou na hlavě vyskočí, předtím ještě odkudsi vytáhne kartičku s vozíkem a mrskne ji na palubní desku za čelní sklo. Drahé auto, suverénní chování a žádná újma na dohled. Tak se ptám: „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ V mžiku má ten soused na parkovišti pro postižené naštvaný výraz ve tváři. Ostře na mě hledí, partnerka se připravuje, že mě bude bránit. „Tebe ten život s..e, co?“ naveze se do mě. A tak mu vysvětluji, že ani zdaleka nejsem na svůj krásný život invalidy naštvaný a že mě v podstatě štvou jen podobní jako on. Tedy ti, kteří bezohledně zabírají místo jiným, kteří ho mohou opravdu potřebovat. A že ho jednou může potřebovat i on. Majitel mercedesu pokračuje, už mi aspoň netyká: „A co je vám do toho, že tady parkuju?“ Snažím se mu vysvětlit, že pro někoho je vzdálenost od dveří obchodu mnohem důležitější než v jeho případě. Kartičku nakonec z okna sebere, schovává ji a tím to pro něj končí. Vyhrávám.


O pár dnů později parkuju před jiným nákupním řetězcem, vedle mě stojí auto označené vozíkem. Vtom vidím, jak se k němu šine z hobbymarketu chlap jak hora, na rameni kládu jako hrom. „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ vystřelím opět od pasu. Koukám na něj překvapeně, on se totiž směje. Vyhrnuje nohavice a pod oběma koleny protézy. Supermoderní. Šel s nimi rovně jako svíce. V tu chvíli přemýšlím, kudy se tady dá propadnout do země nebo jak se stát neviditelným. On ale reaguje: „Děláte to správně, souhlasím, taky to často řeším. Těch příživníků je fakt hodně.“ Rozcházíme se, smějeme se. Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry.

Autor a zdroj: Martin Kovář, časopis Můžeš, www.muzes.cz