Mámy pro mámy a příběh Vojty

Vaše příběhy


Příběh Vojty, narozeného ve 26. týdnu těhotenství:

Na Vojtíška jsme čekali víc než rok a půl a když už jsme to vzdali, stal se malý zázrak, který mi potvrdily dvě čárky na těhotenském testu.

Radost byla trošku zakalena tím, že v prvním trimestru mi bylo dle UZV zjištěno, že plod roste rychleji, než plodový obal a mohlo by dojít k potratu. Paní doktorka mi předepsala léky na udržení těhotenství. Vše poté probíhalo bez problémů, až do 14. 8. 2007. To mi začala pomalu odtékat plodová voda. Z táborské nemocnice mě poslali na rizikové oddělení v Č. Budějovicích.

Tam jsem dva dny ležela doslova hlavou dolů, aby plodová voda tak rychle neodtékala. Následující den bylo jasno: miminko bylo v děloze polohou příčnou, takže půjde na svět císařským řezem.

Vyšetřili mě, udělali UZV, a začala nezbytná příprava na porod. Byla jsem oblečená do „anděla“ a slušivé čepičky a jediné, co jsem v chvatu stačila, bylo vytočit manželova a říct mu „Přijeď, teď mě vezou na sál“.

Vojtíšek se narodil s váhou 1140g a délkou 38cm. Poprvé jsem ho viděla až dva dny po porodu. Přede mnou ležel maličkatý, bezbranný drobeček, kolem něho hadičky, přístroje, a na jeho hlavičce, maličká čepička.. Začali mi téct slzy. "Vítám Tě tady, můj broučku, já jsem tvoje máma"... Byť jsem to šeptala tišeji než tiše, pevně věřím, že to náš bojovník v inkubátoru slyšel. A tak začalo naše neviditelné spojenectví na život a zase na život... Odmítla jsem si totiž připustit, že by to neměl zvládnout.

Nosila jsem mu svoje mléko, začala klokanit. Zážitek, který mi hodně dal - cítit jeho teplo na svých prsou bylo neskutečné. Vyprávěla jsem mu, co nového se u nás doma děje, jak se na něho těší bráška, a jak musí být silný a statečný. Povídala jsem mu pohádky a říkadla, a něžně ho hladila. Bohužel jsem neměla

tolik mléka, a i když mě sestry i pan doktor utěšovali, byla jsem z toho zoufalá.

Když se dostal s váhou na 960g a nepřibýval, začala jsem se strachovat, co dál. Naštěstí to překonal, byl i bez kyslíku, takže už nic nebránilo v tom, aby byl přesunut, po 25 dnech, na pokoj ke mně. Ten den jsem si ho poprvé přebalila a začala se ve mně probouzet euforie. Jenže netrvala moc dlouho: šestý den začal mít problémy s dýcháním, občas přestal dýchat úplně... Lékaři zjistili, že bude potřebovat transfúzi krve a pokud nepomůže, bude opět potřebovat nostrily. Chvílemi jsem byla na pokraji zhroucení. Hlavně v okamžiku, když jsem ho viděla s kanylou v hlavičce, kterak mu přes ni do tělíčka proudí „nová krev“. Šest dnů po transfúzi mu byl vypnut přísun kyslíku do inkubátoru a náš chlapeček to zvládl! Jediné, co mě v tuto chvíli trápilo byl nedostatek mléka a můj zoufalý boj o plné nastartování laktace. Nepodařilo se a po 41 dnech marných snah jsem to vzdala. Byl tedy na cizí mateřině a následně na umělé výživě. Po 55 dnech od narození jsme si našeho Vojánka přivezli domů s váhou 1890g.

V nemocnici jsme také začali cvičit Vojtovu metodu, a prakticky s ní pokračujeme doposud. Ještě nás čekají ušní kontroly, protože pravé ouško nám slouží jen na 50%, ale to už je jen pomyslná kapka v moři.. Teď je to spokojený skoro tříletý rošťák, byť někdy hodně hyperaktivní, ale můj. Vybojovali jsme spolu to nejcennější na světě, jeho život ...

Závěrem musím přiznat, že nebýt dobré party maminek - spolubojovnic, někdy by to člověk psychicky vzdal. Jak se říká, sdílená bolest, poloviční bolest, sdílená radost, dvojnásobná radost.



maminka Míša

Zdroj a více o projektu Mámy pro mámy: http://nedoklubko.blogspot.com/, www.nedoklubko.cz