Cesta do Tiraspolu a zpět


Cesta do Tiraspolu a zpět

Podněstří – pruh země mezi Moldavskem a Ukrajinou. Území podél řeky Dněstr, které oficiálně „nepatří nikam“, a které by řada lidí asi těžko dokázala najít na mapě. Přesto nebo snad právě proto, je to oblast lákavá a zajímavá, kde jsme našli díky našemu projektu milé, vstřícné a pro práci nadšené kolegyně, které se věnují podobně jako naše organizace Máme Otevřeno?, o. s. práci s lidmi s mentálním postižením.

Spolupráci s podněsterskou organizací OSORC (www.tasdi.com) jsme mohli spustit díky projektu z června roku 2010, který financuje organizace European Partnership for Democracy (www.epd.eu). Jeho hlavním cílem je předávat si zkušenosti a znalosti z oblasti sociální práce s lidmi s postižením mezi naší organizací a tamním centrem OSORC. Měli jsme tak jedinečnou možnost se do Tiraspolu, hlavního města Podněstří, vypravit, abychom podpořili tuto neziskovou organizaci, poskytli jí naše zkušenosti a znalosti a zároveň, abychom se mohli seznámit s jiným prostředím, než je naše republika v srdci Evropy.

Mezi hlavní témata pořádaných školení patřilo fungování služby osobní asistence, zaměstnávání lidí s postižením na volném pracovním trhu, pracovní program v kavárně Vesmírna, informace o supervizní práci v sociálních službách atd. První etapa projektu byla zahájena v týdnu od 7. do 12. 11. 2010 a jednalo se o cestu našich pracovnic do Tiraspolu, kde pořádaly zmíněné workshopy. Druhá etapa bude následovat v lednu až únoru 2011, kdy kolegyně z centra OCORC přijedou do Prahy na další cyklus workshopů.

A jaké to bylo? Místní poměry jsou nám vzdálené, alespoň to můžeme říci dnes, kdy máme za sebou 20letý vývoj od změny politického režimu v roce 1989. V Tiraspolu je společenské klima výrazně ovlivněno komplikovanou ekonomickou situací a nesnadnou politickou situací země, která není mezinárodně uznaným státním celkem. V Tiraspolu žije zhruba 150 000 obyvatel, v celém Podněstří okolo 400 000, převážně rusky hovořících. Na jeho území pracuje několik humanitárních organizací, z našich je to Člověk v tísni, které se snaží pomáhat tamějším neziskovým organizacím, poskytovat jim humanitární pomoc a podporovat je v jejich aktivitách. Podněstří má svůj státní aparát, měnu, úřady a další státní atributy. I když se Podněstří v podstatě odtrhlo od Moldavska, de iure je stále jeho integrální součástí. Oficiálně však Podněsteří, o kterém můžeme říci, že je spíše prorusky orientovaným územím, uznal jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie. Země se potýká s ekonomickými i sociálními problémy – s vysokou nezaměstnaností, odlivem obyvatelstva, zejména do Ruska, s nedostatečnou sociální sítí a všeobecně spíše tísnivou společenskou náladou.

Místní neziskové organizace, které se věnují práci s lidmi se zdravotním postižením, se potýkají zejména s mizivou podporou a mnohdy až negativním přístupem veřejnosti. Vzhledem ke složité sociální a ekonomické situaci musí také komplikovaně obhajovat své programy při jednání o finanční či legislativní podpoře od místních úřadů. Organizaci OSORC, kterou jsme navštívili, najdete v centru Tiraspolu, v nízkém, šedobílém domku umístěném mezi okolními bytovkami. V několika místnostech se tamní odvážné ženy, v organizaci jsou to opravdu hlavně ženy – zaměstnankyně, věnují péči a podpoře lidí se zdravotním postižením. Pracují s dětmi, dospívajícími i dospělými lidmi převážně s mentálním nebo kombinovaným postižením, výjimečně s lidmi s autismem. Řada z těchto sociálních pracovnic má vlastní děti, které do centra OSORC rovněž dochází a které mají některé ze zdravotních postižení. Většina těchto žen pracuje v centru, protože vidí ve své práci smysl, práce s lidmi s postižením je naplňuje a svůj život si již jinak nedovedou představit. Některé z nich v centru působí již několikátý rok.

Starají se o několik desítek klientů, přičemž se každý rok potýkají s finančními problémy, zbytečnou a přebujelou administrativou a těžkopádným systémem, který téměř nepočítá se zdravotně postiženými lidmi a jejich rovnoprávným postavením ve společnosti. Ve „svém“ centru nabízejí služby psychologa, speciálního pedagoga, provozují šicí dílnu na výrobu plyšových hraček, hraček z korálků a jiných dárkových předmětů, věnují se muzikoterapii a ergoterapii, klienti mohou v centru navštěvovat školu, kde se učí základní dovednosti nebo se učí sebeobsluze v kuchyňce, kterou v centru otevřeli před nedávnou dobou.

Ze všech, kteří v centru pracují, čiší zápal a horlivost, kterou dávají do své práce již po několik let. Pravda, občas na nich byla vidět i únava a frustrace, která, podle mého názoru, plyne především z nepochopení jejich práce okolím. V místní společnosti není běžné, aby byli lidé s postižením přijímáni jako rovnoprávní občané země. Není „na pořadu dne“, že mají být budovy bezbariérové, že mají mít lidé na vozíčku přístup do hromadné dopravy, že i lidé s postižením mohou a chtějí pracovat nebo že jsou děti s postižením integrovány do běžných škol. Mezery jsou rovněž v legislativě, která nijak zvlášť neupravuje postavení zdravotně postižených občanů a systém sociálních služeb.

Přesto je odhodlání kolegyní v centru OSORC velké a mohou se „pochlubit“ pokroky při práci se svými svěřenci. Z našeho pohledu byla práce, kterou vykonávaly na dobré profesionální úrovni, mezi jejich aktivity patřily nejen ergoterapie a muzikoterapie, ale i diagnostika a audiovizuální stimulace. Nedílnou součástí jejich snahy je i komunikace s rodiči jejich klientů, kteří se rovněž učí přijímat své potomky a učí se potlačit ostych i stud, když je sledují na ulici oči zvědavých lidí. Centrum se rovněž snaží lobovat u místních úřadů, aby je podpořily přijetím patřičné legislativy, zejména zákona, který můžeme přirovnat k našemu zákonu o sociálních službách. Takový zcela chybí. OSORC se podílí také na rozdělování humanitární pomoci, která k nim proudí ze západních států.

Práce v centru OSORC není jednoduchá, může nám připomínat naše začátky v České republice na počátku 90tých let, ale s jedním podstatným rozdílem – my jsme si postupně vydobyli podporu veřejnosti i státu. Nezbývá než popřát hodně sil, aby takové centrum i nadále fungovalo, aby se podařilo nastavit lepší legislativu a aby se postupně změnil postoj okolní společnosti k lidem se zdravotním postižením. Naše cesta do Tiraspolu a pobyt v tomto městě byl velkým přínosem, mohli jsme se podílet na předávání zkušeností, na vzniku nových nápadů a poskytnout podporu tam, kde je vítaná a přijímaná. Všem, kteří v centru pracují patří velký obdiv za to, že jsou stále odhodlaní a neztrácejí naději, že se jim podaří postavení lidí s postižením postupně zlepšit.

Autorka: Marta Pellar, www.mameotevreno.cz

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz