Ne-bezpečí v životě lidí s mentálním postižením

Základní info

Život skýtá pro každého z nás mnoho rizik různé závažnosti. Některá rizika vyplývají z každodenních běžných situací (změny v dopravě, výpadek elektřiny, nefunkční semafory) a člověk se s nimi vyrovnává leckdy intuitivně, na základě svých životních zkušeností. Pro zvládnutí specifických nebezpečných či krizových situací (setkání s agresorem, požár, loupež, náhlé zhoršení zdravotního stavu) už naše životní zkušenosti většinou nejsou dostačující. Tyto situace po nás vyžadují konkrétní způsob řešení, případně vysokou schopnost improvizace, rychlé a efektivní myšlení a jednání. Když jsme se v pražském občanském sdružení Podpora samostatnosti Osa (nyní Fosa o.p.s.) začali více zabývat tím, jak podpořit dospělé lidi s mentálním postižením v preventivním chování a zvládání nečekaných, nebezpečných a krizových situací, uvědomili jsme si, že máme sami osobně v tomto tématu mezery.

Při zvládání rizik hrají roli naše životní zkušenosti a schopnost učit se z nich, znalosti a přístup k informacím, pozornost, předvídavost, myšlení, jednání, asertivita, sebevědomí, udržování vlastních hranic, komunikace. Mnozí z nás dopředu neví, jak bychom se v některých situacích zachovali. A co lidé s mentálním postižením? Jak zvládají každodenní i závažnější rizikové situace?

Lidé bez hendikepu si mohou výše zmíněné vlastnosti pěstovat i pouhým nezáměrným získáváním zkušeností v běžných životních situacích - pohyb v nechráněném prostředí, zkušenost s různým sociálním prostředím a množstvím sociálních rolí, příležitost rozhodovat sám o sobě apod. Možnost lidí s mentálním postižením zkušenosti získávat bývá omezena okolím i samotným postižením. Nápomocný nám je rovněž přístup k informacím o katastrofách, podvodech či zneužívání v médiích, která nejsou pro lidi s mentálním postižením leckdy srozumitelná. Abychom dokázali čelit rizikům, existují i nejrůznější preventivní programy.

Na zvládání rizik jsme tedy připravováni mnoha nejrůznějšími způsoby. U lidí s mentálním postižením se naopak rizika často řeší zpětně – až, když nastanou.

Kurz bezpečnosti, se kterým jsme v Ose začali v roce 2007, byl (a je) výsledkem poptávky lidí s mentálním postižením a jejich blízkých a také našich dlouholetých zkušeností s podporou dospívajících a dospělých lidí s mentálním postižením v rozvoji samostatnosti a jejich života v nechráněném prostředí. Bohužel musíme podotknout, že větší část lidí, kteří projevili o kurz zájem (nebo je přihlásili jejich rodinní příslušníci), už mělo zkušenost s obtěžováním či zneužíváním ze strany cizích i známých osob.

Na základě zkušeností z kurzu bezpečnosti můžeme popsat typické obtíže, které mívají lidé s mentálním postižením při zvládání rizik v běžném životě. Většina není toliko překvapivá, mají je i lidé bez postižení, často však ne více obtíží dohromady a v takové intenzitě. Kupříkladu berou příjemného, milého člověka automaticky jako dobrého nebo jako autoritu. Někteří však ne. Nemají povědomí o situacích, které se mohou běžně stát a jak jim předcházet (vykradení batohu na zádech v MHD). Stejně jako lidé bez postižení často nevěří, že se „zlé věci“ mohou stát i jim. Mají nedostatek zkušeností s odmítnutím (rozhovoru, dárku, požadavku...).

Jak jsme již však popsali dříve, člověk bez postižení má ve svém životě více možností „natrénovat“ dovednosti potřebné ke zvládnutí rizikových situací a dozvídá se o jejich přítomnosti v běžném životě (od známých, z médií...). Člověk s postižením potřebuje více cíleného nácviku, zkušeností.

V našem kurzu se snažíme, aby účastníci získali povědomí o tom, co může být v každodenním životě nebezpečné a uvažovali o tom, co zažívají, z hlediska bezpečnosti. Pro preventivní chování je v tomto případě důležité vůbec rozpoznání rizikové situace a skutečné porozumění jejím důsledkům. Účastníci v kurzu aktivně zažívají řešení nezvyklých a nebezpečných situací v chráněném i nechráněném prostředí a získávají tak potřebné zkušenosti. Dalším pilířem je pro nás dialog – lidé se učí popisovat nejrůznější situace, vyjadřovat co zažívají, žádat o pomoc, nezůstávat v situacích sami. Právě schopnost dát najevo, že se něco děje/stalo je nejzákladnější a nejpotřebnější nástroj k řešení situace.

Výstupem kurzu je seznámení účastníka s různými situacemi, získání zkušeností důsledků situace a možností jejich řešení. Zejména pro pečující je velkým přínosem zmapování povědomí a reálných reakcí člověka s postižením. Po absolvování kurzu většina účastníků úspěšně zvládá čelit základním rizikovým situacím v terénních zkouškách (lákání cizím člověkem, vymáhání informací k podpisu, sám doma a někdo zvoní apod.), zvládají popisovat nebezpečné situace nebo vymýšlet jejich řešení. Někteří uspěli i ve zkouškách například s ročním odstupem.

Na místě je samozřejmě otázka přenositelnosti zkušeností a jejich uchování do budoucna. Podstatné je, nakolik se člověk setkává ve svém životě s obdobnými situacemi (cestuje sám, je někdy sám doma, chodí nakupovat), u kterých je možné rizika a jejich předcházení připomínat.

Příklad z praxe:

Náš kurz absolvovala žena, která byla dříve znásilněna po té, co ji neznámý muž na ulici plné lidí za bílého dne chytl za ruku a odvedl do křoví. Situaci se dalo zabránit. Žena o situaci otevřeně hovořila. Sdělila nám, že se nezmohla na žádný odpor, nikdo si toho nevšiml. V kurzu jsme pracovali na tom, aby si uvědomila, že má právo odmítnout, bránit se a jak to udělat. Rok po ukončení kurzu pracovnice potkala ženu na ulici a žena jí hned oznámila: „Už to umím!“ A po tázavé reakci pracovnice odpověděla: „Už s nikým nikam nechodím!“

Věříme, že na nebezpečí každodenního života může být každý z nás, i člověk s handicapem, lépe připraven. Článek nepoukazuje pouze na omezení a potřeby lidí s mentálním postižením, ale i na rezervy v podpoře ze strany laické i odborné veřejnosti.

Autorky: Mgr. Lucie Charvátová a Mgr. Lenka Brožková

Zdroj: Fosa o.p.s.