Vynucená objetí

Terapie

Televizní dokumentární pořad Táto, mámo, obejmi mě, odvysílala 23.12. 2010 Česká televize a je možné ho zhlédnout prostřednictvím internetu. V dokumentu je divákovi představena Terapie pevným objetím podle Prekopové (Festhaltetherapie nach Prekop) a její autorka a propagátorka psycholožka Jiřina Prekopová. Pevné objetí je zde prezentováno jako prostředek vedoucí k obnově lásky v rodině.

Terapie pevným objetím se často uplatňuje u dětí s reaktivní poruchou příchylnosti a u dětí s autismem. Jejich účast na terapii je nedobrovolná a dítě je k spoluúčasti donuceno fyzickou restrikcí. Terapie pokračuje i přes zřetelný a jednoznačně vyslovený nesouhlas dítěte, strach a emoční afekt.

Některé postupy v různých terapiích i výchově jdou proti vůli dítěte. Důvod jejich uplatňování však vychází z určitého odborného nebo společenského konsensu (například povinná školní docházka, nastavení hranic ve výchově, smysluplnost domácích úkolů, bezpečnost dítěte apod.).

U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Je to skutečně možné? Uvolní negativní emoce, hněv, vztek, zlost, bolest a zklamání prostor lásce? Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte?

Terapie pevným objetím má v České republice řadu obhájců, ale čelí také závažné kritice z řad psychologů, lékařů, právníků i laické veřejnosti. Stres, který dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí negativní dopad na jeho psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče. Příliš silné argumenty na to, aby rodiče s dítětem podstoupili riziko terapie, jejíž teoretický základ vzbuzuje kritiku mnoha uznávaných autorit a institucí.

Postupy vykazující charakteristiky zneužívání a týrání dítěte, neprokázaná efektivita a několik úmrtí dětí více či méně souvisejících s praktikováním různých terapií vedlo instituce a jednotlivce k aktivismu směrovanému k zakázání terapií, které využívají donucovacích technik. Z etických i bezpečnostních důvodů jsou od roku 2004 veškeré terapie využívající donucovacích technik zakázány v některých státech USA, např. v New Yorku, Utahu, Massachusetts, New Jersey, Pennsylvanii a Texasu.

Profesor psychologie z Mayo Clinic William N. Friedrich specializující se na zneužívání dětí o terapii pevným objetím napsal: "Terapie pevným objetím a různé její obměny nejsou terapiemi, nýbrž trestem a nikdy by se neměly používat.“ V lednu 2006 vydala odborná společnost zabývající se problematikou zneužívání dětí American Professional Society on the Abuse of Children (APSAC) velmi kritické prohlášení (White Paper, Task Force Report) týkající se všech donucovacích metod sloužících k navození emočního vztahu (vazby). Toto prohlášení bylo odborníky v oblasti psychoterapie všeobecně akceptováno a vedlo ke změně v terapeutických postupech.

Ke zrodu nešťastného a mylného přesvědčení o terapeutickém dopadu pevného objetí na děti s autismem přispělo významně v minulosti zejména několik osob navazujících na Kannerovu teorii o autismu způsobeném citově chladnými matkami. V 70. letech se psychoterapeut Robert Zaslow domníval, že lze vytvořit emoční vazbu a kontakt mezi matkou a dítětem s autismem tím, že se v dítěti vyvolá vztek držením proti jeho vůli. Věřil, že vynucení očního kontaktu a vyprovokování silných emocí jako je vztek a strach zlomí obranu ega a umožní dítěti navázat interakci, emoční vztah a akceptovat autoritu. Za poškození zdraví klienta při praktikování této metody byla Zaslowovi v Kalifornii odebrána licence umožňující vykonávat psychoterapeutickou praxi.

V 80. letech nositel Nobelovy ceny biolog a etolog Nikolaas Tinbergen propagoval pevné objetí a navázání očního kontaktu u dětí s autismem. Nesprávně se domníval, že autismus je důsledkem nedostatečně rozvinutého emočního pouta mezi matkou a dítětem a nastolení emoční vazby je klíčem k vyléčení z autismu.

V roce 1988 vyšla kniha americké psychiatryně Marthy Welch Holding Time, v níž terapii pevným objetím navrhovala za vhodnou pro děti s autismem. Stejně jako Tinbergen se Welch v rozporu s vědeckým názorem na příčiny autismu domnívala, že autismus je způsoben narušením emoční vazby mezi dítětem a matkou. Doporučovala dítě držet a zároveň u dítěte vyvolat záchvat vzteku. Ve chvíli, kdy se dítě přestane bránit, začít s technikami emočního připoutávání.

Někteří naši klienti absolvovali terapii pevným objetím a jejich vzpomínky jsou spojené s pocity zahanbení, úzkosti, strachu, vzteku. Báli se, že je rodiče udusí. Dva naši dospělí klienti hovořili o terapeutických setkáních, kterých se jako děti účastnily, jako o „znásilňovačkách“. Část rodičů nebyla schopna metodu vykonávat nebo v ní pokračovat, protože cítili, že svému dítěti nepomáhají, ale ubližují.

Ne všichni chápou pojmy stejně jako obhájci terapie pevným objetím. Terapie je kritiky chápána jako násilí páchané na dítěti, nabídka bezpodmínečné lásky jako vnější kontrola a terapeutický úspěch jako submisivita a vyčerpání dítěte. Podivné a pro dítě nepochopitelné chování rodiče s využitím fyzické převahy vyvolává pocit strachu, paniky, bezmoci. Následuje vyčerpání a podřízení se vůli rodiče. Myslet si, že zdravé láskyplné emoční pouto stojí na těchto základech je podivné. Projevy kladných emocí nelze vždy považovat za terapeutický úspěch, jsme totiž schopni je projevovat i vůči tyranovi (příkladem tohoto paradoxního psychologického fenoménu je tzv. stockholmský syndrom).

V terapii pevným objetím dítě podléhá absolutní fyzické kontrole a neučí se používat a rozvíjet kontrolu chování jdoucí zevnitř. Hněv je emoce, která má ve vztazích mezi lidmi svoje místo. Dítě se má učit rozpoznávat své pocity, umět pracovat se svým hněvem i s hněvem okolí a nezdá se žádoucí, aby podstupovalo terapii, kdy se cíleně a opakovaně „hněv proměňuje na lásku“. Dítě se má naučit nejen milovat, ale také přiměřeně vyjadřovat, kontrolovat a přijímat hněv. Pak se může učit i odpouštět.

Naprostá většina lidí, co pečují o dítě se shodnou, že není nic krásnějšího než držet dítě v náručí, vzájemně se objímat a vyznávat si lásku. Zejména děti s autismem a reaktivní poruchou příchylnosti musíme někdy projevům lásky trpělivě učit. Láska ale spočívá ve vzájemnosti, spontánnosti a dobrovolnosti. Někdy vede k nalezení oboustranného láskyplného vztahu velmi klikatá cesta. Existuje řada metod a rodičovských technik, které pomáhají rodičům zlepšit vzájemný vztah, a zároveň jsou k dítěti empatické a respektující. Dobrovolné učení se objímání může být klidně jednou z nich. Každý zpracovává své pocity jinak a má rozdílně nastavenou zónu dotekové intimity. Někomu nedělá potíže se objímat s lidmi nebo se s nimi držet za ruku, i když je vidí poprvé, pro jiné lidi je takový zážitek nepříjemný. Doteková zdrženlivost v žádném případě nesignalizuje žádnou emoční poruchu.

Vynucenému objetí říkáme ne jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv.

APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, které s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené a dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte.

U dětí s autismem APLA doporučuje využívat techniky založené na prevenci, snažit se o rozvoj komunikačních a sociálních schopností a zajištění bezpečného prostředí s dostatkem vizuálních informací, které dítěti sníží adaptační problémy vyplývající z diagnózy autismu, zvýší jeho pocit bezpečí a ochotu navazovat sociální kontakt. Fyzickou restrikci doporučuje využívat jedině v případě závažného problémového chování ohrožujícího zdraví nebo majetek, a to pouze po dobu nezbytně nutnou. Její používání lze provádět jen za určitých podmínek chránících zájmy klienta. Tato technika zvládání problémového chování nemá s terapií pevným objetím shodný teoretický základ a jejím účelem není posílení emočního pouta, nýbrž ochrana.

Emoční pouto je vhodné rozvíjet empatickou interakcí více respektující dítě, jeho deficity, senzorickou přecitlivělost a reciprocitu emočního vztahu a posilováním sociálně emočních dovedností.

APLA protestuje proti používání fyzické síly k vynucení a udržení pevného objetí u dětí, které s objetím nesouhlasí. Vynucené objetí dítěte považuje v kontextu Terapie pevného objetí dle Prekopové za formu týrání dítěte a psychického ohrožení jeho vývoje. APLA se neztotožňuje ani s názorem, že terapie využívající vynucený fyzický kontakt vede k posílení emočního pouta mezi matkou a dítětem.

Výňatek z Evropského metakodexu etiky psychologů související s názorem psychologů v APLA na používání terapie pevného objetí v ČR u dětí.

Psychologové mají všeobecnou zodpovědnost za kvalitu a následky profesionálních činností psychologa. Psychologové mají náležitý respekt k základním právům, důstojnosti a hodnotám všech lidí a zároveň napomáhají tomu, aby tyto principy byly podporovány a rozvíjeny. Psychologové jsou si vědomi své profesionální a vědecké zodpovědnosti vůči svým klientům, své komunitě i vůči společnosti, v níž žijí a pracují. Psychologové se vždy vyhýbají tomu, aby někoho poškodili, a zodpovídají za svou činnost a pokud je to možné, přesvědčují se o tom, že jejich služeb nebude zneužíváno.



Autorka: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., ředitelka metodického střediska, APLA Praha Střední Čechy, o.s.