Stojí to za to

Škola

Paní Petra pracuje jako asistentka pedagoga už deset let. Zároveň je i maminkou tří, dnes již téměř dospělých dcer, z nichž nejmladší Míše bylo ve třech letech diagnostikováno těžké postižení řeči a později i těžká nedoslýchavost. Už v té době Petra vůbec nepochybovala, že chce, aby se její dcera vzdělávala s ostatními dětmi v běžné škole.

„Jít touto cestou nebylo před 10 lety vůbec lehké, ale my jsme s Michalkou potkali v pravý čas, na správném místě ty správné lidi. Jedním takovým místem byl seminář rodičů a pedagogů, kteří se zabývali vzděláváním dětí se speciálně vzdělávacími potřebami v Soběslavi. Z tohoto setkání jsem odjížděla s tím, že pomáhat dětem na jejich cestě za vzděláváním je to, co by mě bavilo.“ říká Petra.

Jak už to tak bývá, začátky nebyly úplně jednoduché. Začínala u chlapce s kombinovaným postižením. Záhy zjistila, že jen láska k dětem nestačí. Chyběly zkušenosti, učila se pracovat v týmu, novým metodám práce, doplňovala si poznatky nejen studiem pedagogické školy, ale i na seminářích. Počáteční nesnáze však brzo překonala a dnes už na toto období vzpomíná s úsměvem.

O pár let později se znovu dostala do situace, která nebyla úplně jednoduchá – začala dělat asistentku vlastní dceři. Jaké to tehdy bylo? „Na jednu stranu“, říká Petra, „kdo lépe zná svoje dítě než rodič. Nemusela jsem nikomu vysvětlovat závažnost jejího postižení, znala jsem výsledky od odborníků, které jsme vždy probrali s vyučujícím. Byli jsme taková sehraná dvojka a troufnu si říct, že v té době dcera pěkně zabrala. Možná dozrála, ale výsledky se začaly objevovat. Největší úskalí však bylo v rozlišení sociálních rolí: ve škole pedagogický asistent, doma maminka. Pro dceru to nebylo vůbec jednoduché, zvláště při jejím postižením. A poznat, kdy to na mámu jen zkouší, nebo je opravdu unavená, byl leckdy velký oříšek. Také pro mne bylo hrozně vyčerpávající to, že jsem byla s dcerou 24 hodin den co den. Nelituji však toho. Velkou oporou nám tehdy byla rodina.“

Od té doby Petra pomáhala už mnoha dalším dětem, např. s Downovým syndromem, se sluchovým postižením či s vývojovou dysfázií.

A v čem dnes, po mnoha letech zkušeností jak pracovních tak osobních, vidí přínos inkluze a co by vzkázala rodičům, kteří se rozhodují, jakou vzdělávací cestu zvolí pro své dítě? „ Vůbec není důležité, jestli se děti naučí vyjmenovaná slova nebo velkou násobilku, ale to, že jsou se svými kamarády, že umí pracovat samostatně. Umí požádat o radu, ale umí i pomáhat ostatním, byť jen tím, že rozdají sešity, zapnou CD-přehrávač nebo nakreslí obrázek pro radost. Co bych vzkázala rodičům? Neodsuzuji rodiče za to, že volí cestu vzdělávání ve speciálních školách. To rozhodnutí je velmi těžké, a ač se všude hodně píše a mluví o tom, že podmínky ke společnému vzdělávání jsou tady nastavené, není to tak jednoduché. Chybí větší informovanost mezi rodiči, mezi odborníky i ve společnosti, dnešní škola je hodně orientovaná na výkon… Každý však máme možnost volby a já jsem zvolila možnost společného vzdělávání. Věřte mi, že jsem mnohokrát přemýšlela o tom, jestli jsem zvolila správně. Dnes vím, že naše volba správná byla. Byla a je to cesta nelehká, ale stojí to za to!“

Paní Petra Jindrová pracuje jako pedagogický asistent v malotřídní škole v Chotýšanech. Pedagogický asistent je zde rovnocenným partnerem učitele, společně se podílejí na přípravě na vyučování, vytvářejí didaktické pomůcky i pracovní listy, spolupracují na tvorbě individuálního vzdělávacího plánu. Menší počet dětí ve třídách umožňuje individuální přístup. Mezi hlavní přednosti školy patří zajímavé a netradiční způsoby výuky, které umožňují vzdělávání i dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Škola praktikuje vzdělávací program Začít spolu (Step by Step). Program respektuje ve všech oblastech věkové zvláštnosti dětí, jejich individuální vzdělávací potřeby a pedagogicko-psychologické zásady vzdělávání. Cílem je vytvořit optimální podmínky pro osobnostní rozvoj dětí, vytváření partnerských vztahů mezi učitelem, žákem a rodiči a bezpečného prostředí, které podněcuje zájmy a aktivity žáků.

Autorka: Tereza Zíková


Zdroj: www.inkluze.cz