Autismus a zbavení způsobilosti

Autismus

Mediální prostor kolem nás je /mimo jiné/ plný zpráv o nejrůznějších aktivitách pořádaných na pomoc potřebným, handicapovaným, dětem apod.

Velmi záslužná činnost, svědčící o kvalitách pomáhajících, kteří na tyto výzvy kladně reagují – pomáhají. Mnoho dobrého už bylo vykonáno, mnoho věcí teprve na naši pozornost čeká.

Trochu stanou hlavní pozornosti proběhla konference u příležitosti světového dne autismu/2.dubna, tisk. konference 1.dubna/. Lidem s tímto handicapem zůstává naše společnost dlužna mnohem více zájmu, zůstávají dosud neprávem v pozadí pomoci společnosti. Proto bych v této souvislosti ráda upozornila na konkrétní problém. Není to nic menšího než dosavadní neblahá soudní praxe – akt zbavení dospělé osoby s postižením autistického spektra/PAS/ způsobilosti k právním úkonům. Konkrétně kladné vyřízení takového závažného zásahu do občanských práv příslušným soudem na návrh rodinného příslušníka osoby s autismem. Nedosti na tom, že k této události dochází u osoby dávno již dospělé /a do té doby právně způsobilé/, ale postup soudu a okolnosti soudního řízení jsou krajně necitlivé, bezprecedentní a alarmující.

Soud ponechá takto handicapovaného člověka zcela neinformovaného o tom, co se s ním děje. Tj. neinformuje ho ani o podání návrhu na zbavení způsobilosti, ani o účelu jeho zkoumání znalcem psychiatrem, dokonce ani o vyneseném rozsudku. Tím je ovšem zbaven svého práva nejen odmítnout vyšetřování znalcem, ale i svého práva, dát se v řízení zastupovat zástupcem, kterého si sám zvolí, případně ovlivnit výběr opatrovníka. Soudní moc se k němu chová jako k člověku druhé kategorie.

Tato bezcitná praxe je zdůvodňována tím, že by autista stejně neporozuměl, nebo ho to zbytečně znepokojilo, rozrušilo. Jako pravý důvod naopak vidím malou snahu soudu porozumět jeho jinakosti, nedá si práci s osobitým přístupem, který tento handicap vyžaduje. Nota bene soud nezkoumá, nemá-li vyšetřovaný jinou blízkou osobu kromě navrhovatele na zbavení způsobilosti, která by mu mohla být oporou v pro něj problematických životních situacích a provedla by ho jimi bez zbavení způsobilosti nebo by mu mohla být na jeho návrh chápavějším opatrovníkem než navrhovatel na zbavení způsobilosti.

Při zdůvodňování rozsudku navíc vychází soud už z překonaného klišé, že rodinný příslušník nejlépe ví , co je pro autistu nejlepší. Myslím, že tento názor byl překonán mnoha případy soudních doher týrání svěřených osob nejbližšími příbuznými. Přesto výše popsaná soudní praxe běží setrvačně dál bez ohledu na názorový posun na roli příbuzných v mnoha kauzách týrání a násilí v rodinách.

Mluvím o konkrétním případu a konkrétním soudu. Nejde o očerňování soudů ani mnoha velmi pečlivých a vstřícných rodin s autisty obecně. Ze své snahy při hledání pomoci u různých organizací /Ligy lidských práv, Českého helsinského výboru, Národní rady zdravotně postižených, Centra pro podporu zdravotně postižených, Aply, …/ vím, že popisovaný problém není vůbec ojedinělý.

Za totality „znesvéprávňovaly“ soudy nepřizpůsobivé občany, kverulanty, nyní lidi s nálepkou jinakosti, kterým neporozuměly, takže autisté mohou být opečováváni psychiatry.

Svým mlčením a nezájmem vlastně tolerujeme nesprávné až zpupné chování soudu, když z pozice silnějšího rozhoduje „o nás bez nás“.

Ráda bych alespoň touto cestou našla ty, kteří by mohli přidat svoji zkušenost s tímto problémem, případně kompetentní lidi, kteří by byli ochotni poradit, jak z této situace ven. Autista sám se bránit nemůže. Omezení kompetencí mu zkomplikovalo už tak těžkou situaci. Máte-li někdo nápad, co se dá dělat, prosím ozvěte se prostřednictvím „dobromysli“.

Děkuji. Věra

Vaše příspěvky a reakce posílejte prosím na redakce@dobromysl.cz.