Pestrostíni a netopýři

Aspergerův syndrom

I

Úterý, kdy jsem se narodil, byl výjimečný den, a to nejen pro mě, rodiče a bratra, nejen pro Eimsbüttel nebo Hamburk – byl to výjimečný den pro všechny lidi. Důvod je zřejmý i méně zřejmý: byl to sto osmdesátý třetí den roku 1963. Svým významem se však sto osmdesátý třetí den roku blíží Novému roku nebo Silvestru. Je mi divné, že je tato skutečnost známa tak málo lidem. Sto osmdesátý třetí den je uprostřed roku.

Proč mají začátek a konec roku název? Proč střed roku žádný název nemá? Jsou otázky snadné a těžké. Na některé se dá odpovědět rychle, jiné vyžadují o něco víc času.

Pro mou rodinu má 2. červenec ještě jiný význam: třicet devět dní před ním má narozeniny můj bratr, třicet devět dní po něm moje matka. Tato mimořádná náhoda mě velmi těší.

II

Někteří autisti prožívají dny v tichosti, ponořeni do sebe, jiní vyvádějí, protože se jim hlavou honí svět. Někteří autisti se nikdy nenaučí správně poděkovat, jiní vypouštějí z úst společenské fráze tak

snadno, až vzniká dojem, že rozumějí tomu, co říkají. Někteří autisti se rádi smějí a hodně toho napovídají, jiní se vyjadřují spíš věcně a jednoslabičně. Některé autisty pronásledují temné myšlenky, jiní si staví stan na šťastnějším břehu života.

Život v autismu je mizernou přípravou na život ve světě bez autismu. Cesta ke zdvořilosti je vystlaná miskami a autisti jsou experti v tom, že nevynechají ani jednu z nich.

III

Jak se lze naučit vnímat lidi, když je nevnímáte? Jak poletovat po světě jako netopýr, když netopýr nejste? Zmíním-li se v rozhovorech se zdánlivě celistvými lidmi o této základní souřadnici svého života, sklidím jen překvapený pohled a všichni jedním dechem mluví o tom, že jako autista vůbec nevypadám. Odpovídám na to, že mají pravdu. Patřím k lehkým případům a měl jsem ohromné štěstí.

Od dvacátého prvního roku svého života bydlím ve vlastním bytě a sám si vydělávám na živobytí. Jelikož se nemusím jako mnozí jiní autisti trápit průvodními zdravotními obtížemi, v každodenním

životě si mohu vychutnávat svou nenápadnost. K této nenápadnosti jsem se musel tvrdě propracovat. Ještě před pár lety vykazovaly mé projevy nedostatek všeho, čím se vyznačuje zdánlivě celistvý člověk. Dnes je tomu naštěstí jinak. Můj hlas zní živě, můj obličej jasně odráží pocity, ruce se už nebrání gestům a pohledem rád vyhledávám oči netopýrů.

Zbyl mi můj smysl pro humor a často mě nutí k úsměvu v situacích, na nichž ostatní nic humorného neshledávají. Žádný čtenář by asi při setkání se slovem miska neodhadl, do jaké míry mě činí šťastným, že jsem tak roztomilé slovo mohl přivítat hned na začátku své knihy.

IV

První dva roky svého života jsem prožil v hamburské čtvrti Eimsbüttel. Rodiče tam bydleli v Eduardově ulici. Otec už v polovině padesátých let zanechal studia biologie, aby mohl vydělávat peníze. Když se ukázalo, že jeho ojedinělé povolání dobře vynáší, zvelebila matka hnízdečko

a rodiče si splnili touhu po dětech. Bratr se narodil roku 1962. Matka opustila místo sekretářky a rok nato jsem se narodil já.

V půli šedesátých let se k rodičům nastěhoval blahobyt. Nevěděli, jak dlouho bude u nich hostem. Doufali však, že je hned tak neopustí. Od rána do večera vynakládali všechnu svou námahu a vynalézavost na to, aby se u nich blahobyt cítil dobře a vytrval.

Přišla nová výzva. V pozdním létě 1965 se rodiče odvážili ke skoku z Eimsbüttelu do předměstí u Labe, Groß Flottbeku, z nájemního bytu do vlastního domu.

Deset bloků po čtyřech domech s dvory tvořilo krásně uspořádané sídliště na východní straně Přehradní cesty. Jedenáctý blok chyběl a to se moc líbilo dvěma tuctům dětí. Uprostřed sídliště se spokojeně uvelebilo dětské hřiště.

Když mi byly dva roky a bydlel jsem už v domě s dvorem, ztratili lidé kolem mě podobu. Jejich oči se rozplynuly ve vzduchu. Jejich obličeje zakryla mlha. Hlasy se vypařily. Časem se lidé kolem proměnili v mihotající se stíny a měl jsem dojem, že do mého světa přišli z vesmíru.

Nebylo pro mě snadné brát je na vědomí, byli jakoby neviditelní ve světě, který zůstal viditelným. Později se tyto mihotavé stíny proměnily v pestré stíny. Naučil jsem se je rozlišovat. Dobré bytosti byly pestrostíni a hrozivé bytosti byly netopýři. Pestrostín se mohl naráz proměnit v netopýra a naopak, aniž bych pochopil důvod.

Z mazlavých tváří těchto bytostí vzlínala pára jako po dešti a z jejich úst vycházel hluk, z něhož jsem nedovedl vyčíst ani tón, ani význam. Usídlilo se ve mně ticho. Ztratil jsem potřebu dělit se s druhými o svůj svět. Mé rty se unavily. Když jsem něco řekl, vlekla se mi ne mohoucí slova po jazyku. Mé věty byly stále chudší, zkracovaly se. Slabiky vysychaly, až z nich zbyl jen prach. Netrvalo dlouho a už jsem jen blekotal.

Mluvil jsem čím dál méně a tato ztráta byla vidět na první pohled. Co jsem ještě před pár týdny uměl přes unavené rty protlačit prostřednictvím slov, naznačoval jsem rukama a nohama. Moje řeč

byla den ze dne chudší.

Vystačil jsem si sám.

Teprve po roce jsem poprvé znovu rozeznal tón a význam v hluku, kterému pestrostíni říkali řeč.

1

Jája zasazovala na balkóně domu s dvorem strom. Na starém balkóně jsem nikdy nezabloudil. Ovšem nový balkón byl obrovský. Nad zábradlí starého balkónu jsem se odvážil nahlédnout. Stačilo se postavit na židli. Nad zábradlí nového balkónu nikdy nenahlédnu, i kdybych vylezl na židli. Byl jsem zmatený z toho, že Jája neříkala novému balkónu balkón. Říkala mu zahrada a zábradlí bylo zeď .

Odmítal jsem si hrát na černé zemi s kyblíkem a lopatkou. Černá zem mi připadala příliš lepkavá. Chtěl jsem na čtverec. Na druhé straně oblakově bílého zábradlí tvořila oblakově bílá obloha nad hřištěm klenbu. Byl tam čtverec, který nazývali pískovištěm. Byl v něm písek žlutý jako Heimerovy vlasy a zrnka vypadala jako cukr.

Zaklepal jsem lopatkou na hranu kyblíku, abych upozornil na své přání. Vysoká Jája zrovna udupávala zeminu kolem kořenů. Všimla si mě. Něco řekla. Její slova nebyla hlukem ani zvukem, měla tón a význam. Rozuměl jsem tomu, co říká. Jsem prý příliš malý, abych se vydal sám na hřiště, mám zůstat tam, kde jsem – na balkóně.

◆ ◆ ◆

Klapklap. Mával jsem červeným kyblíkem a bílá lopatka bouchala o jeho okraj. Klapklap. Jája otevřela dveře od domu. Heimer proklouzl kolem ní. S houpajícím se a rachtajícím kyblíkem jsem se vydal za oběma pestrostíny. Čekalo na mě pískoviště.

Kamenná dlažba řadové zástavby mě pozdravila tak spořádaně, jak jen dovedla. Dával jsem si pozor, abych nevstoupil na žádnou spáru. Klapklap. Řada domů byla dlouhá a bílá. Každý krok na dlaždicích zalitých sluncem mi dodával jistotu. Klapklap. V ruce se mi komíhalo ucho kyblíku. Na konci řady domů odbočila Jája s Heimerem vlevo. Klapklap. K pískovišti už to nebylo daleko.

Jejda! Zastavil jsem se před vstupem na hřiště. Znovu jsem neměl štěstí. Heimer běžel napřed. Celé pískoviště bylo plné netopýrků. Jája mě tahala za sebou. Zklamaně jsem se posadil na dřevěný okraj pískoviště.

Nebude klapklap.

Po chvíli jsem si přece jen klekl do písku a plížil jsem se do rohu pískoviště. Tam nebylo tak rušno. Obrátil jsem se k netopýrkům zády a nabíral jsem lopatkou písek do kyblíku. Rukou jsem uhlazoval hromádku písku v kyblíku, dokud písek nebyl dokonale hladký.

Ťapyťap.

Rukou jsem narazil na okraj a hladil jsem písek sem a tam. Jája vypustila hubohluk a ukazovala po jednom na netopýrky, kteří s Heimerem pobíhali po pískovišti. Pak hučela: „Peter… Wolf… Bára…

Gerd… Christoph…“

Už jsem ji neposlouchal. Netopýrci měli jména a ta byla nudná jako černá zem. Jája chtěla, abych si s netopýrky hrál. Já jsem si s netopýrky hrát nechtěl. Mnohem raději jsem si hrál s pískem v kyblíku.

Ťapyťap.

◆ ◆ ◆

Na chodbě mě pozdravil pískově žlutý radiátor. Schody za radiátorem vedly do sklepa. Klepal jsem na radiátor. Klapklap. Shora ze schodů jsem se díval dolů. Líbilo by se mi pískoviště jen pro mě ve

sklepě.

Opatrně, levou ruku opřenou o zábradlí, jsem sestoupil dolů. Betonovou podlahu pokrýval kokosový koberec žlutý jako duny písku. Klekl jsem si na něj. Mou pozornost upoutala tvrdá propletená vlákna. Zalíbila se mi lehká lepkavost navoskovaných provázků. Prstem jsem

začal přejíždět po hrbolatém koberci. Neunikly mi ty nejmenší nerovnosti, které jsem hned uhladil, nejmenší štětinky, které odevšad vyčuhovaly.

Začal jsem uhlazovat koberec a dělal jsem to tak dlouho, dokud se nevytvořil vzorec, který v sobě skrýval odměnu.

Dost bylo hlazení.

Krátkonohá skříňka byla posunutá! Pro mé vycvičené kobercové oko byla změna nepřehlédnutelná. Tam, kde dřív stály nohy skříně, bylo možné zahlédnout a nahmatat hluboké jamky. Odkud jsou ty vytlačené jamky? Proč se neposunuly zároveň se skříní? Prohlubně patřily k nohám skříně, to mi bylo jasné. Škubal jsem kobercem. Ani se nehnul. Nohama jsem se zapřel do skříně. Nepohnula se. Znovu jsem škubnul kobercem. Ani teď se skříň nepohnula.

Pohled na jamky, které ukazovaly na něco, co teď bylo někde jinde, mi nedopřával klid. Věci měly své místo. Věci nesměly měnit své místo. Takové bylo mé pravidlo. Ťop a Jája toto pravidlo nesnášeli. Věděli, že mě děsí, když zničehonic přemísťují nábytek. Tehdy jsem vybíhal z pokoje a utíkal do bezpečí. Pestrostíni, kterým říkáme rodiče, rádi přemísťují nábytek, a Jája s Ťopem v tom nebyli výjimkou.

Jamky patřily pod nohy skříně. Znovu jsem zaškubal kobercem. Marně. Co to bylo? Zašmátral jsem rukou pod kobercem. Na ruce zmrtvělé hlazením jsem ucítil písek. Že by bylo ve sklepě pískoviště

jen pro mě? Nadzdvihl jsem kokosový koberec. Z betonové podlahy na mě zírala šedá vrstva písku. Ten písek byl jemný jako moučkový cukr a šedý jako bouřkové oblaky.

Pískoviště jen pro mě. Začal jsem ho uhlazovat. Spojily se okamžiky.

Čas oněměl.

Radosti uhlazování…

Hubohluk?

Jája křičela, hlučela, křičela. Ničemu jsem nerozuměl. Jája mě zvedla do výšky a třásla mnou. Potom se uklidnila, ukazovala prstem na mé pískoviště a hlučela: „Ne… ne… ne… to není pískoviště… ne… ne… ne…“

Jája, Ťop a Heimer chtěli odejít z domu. Měl jsem jít s nimi. Nechtěl jsem. Raději bych si hrál ve sklepě s pískem, který byl jako moučkový cukr.

V dětském pokoji mě oblékli. Ruce jsem měl ještě vlhké od vody, voněly jako záhon růží. Vlněné punčocháče se mi nelíbily. Chtěl jsem kalhoty, jako měl Heimer. Punčocháče byly součástí oblečení. Při oblékání jsem se vzpouzel. Jája se nevzdávala. Natáhla mi punčocháče. Potom následovaly boty, kabát a čepice.

V autě jsem punčocháče pořád cupoval. Byl jsem nesvůj z toho, že jsem vyrazil z domu bez kalhot. Po celou dobu jsem fňukal. Byl to zlý den, punčocháče byly zlé a bylo to od nich podlé, že mi nedali pořádné kalhoty. Chtěl jsem se vrátit ke svému pískovišti ve sklepě.

Ťop a Jája šli k novému paneláku. Uvnitř to vonělo čerstvou omítkou, lakem na dřevo a barvou. Vůně však nebyly důležité. Myšlenky se mi točily kolem punčocháčů. Pořád jsem je cupoval. Na zpáteční cestě jsem pohledem spočinul na kamenné dlažbě. Čtvercový vzor jsem už znal z řadové zástavby. Moji pozornost upoutal kontrast šedivé dlažby a černé vlhké země. Před novým panelákem byl ohromný balkón bez zábradlí, na němž ještě nerostly stromy ani keře. Musel jsem probádat

kontrast suché šedi a vlhké černi. Není tam taky pískoviště?

Namířil jsem si to k okraji chodníku a odvážně jsem si vykračoval po obrubníku. Zkoušel jsem udržet rovnováhu a najednou jsem se převážil na stranu. Upadl jsem. Levým kolenem jsem se zabořil do bláta, rukama jsem narazil na jakési prkno. Náraz mě nebolel. Neobratně jsem se postavil. Zmateně jsem se díval kolem, bláto se mi přilepilo na koleno. Hned mi bylo jasné, proč jsem upadl. Mohly za to punčocháče.

Ťop a Jája nerušeně pokračovali v cestě. Heimer šel za nimi. V autě jsem naříkal. Stále znovu jsem si prohlížel koleno. Bláto se stalo mou součástí. Cítil jsem se mizerně. Mé levé koleno bylo samé bláto, studené a mazlavé. Mám rád teplý jemný žlutý písek. Chladné lepkavé bláto rád nemám. Nedokázal jsem se uklidnit. Jája se obrátila a její rty se míhaly vzduchem. Občas jsem z hubohluku vyčetl nějaký tón.

Cesta domů naštěstí netrvala dlouho. Důvěrně známá dlažba řadové zástavby utišila můj zármutek. Doma v předsíni jsem už jen tiše vzlykal. Útěchu jsem našel v radiátoru. Jeden z pestrostínů mě posadil na židli. Byl to zlý den. Kdybych měl pořádné kalhoty, nepřihodilo

by se mi to. Jája uchopila punčocháče za gumičku a jedním pohybem mi je stáhla z nohou. Bláto mi zmizelo z kolena, aniž bych cokoli cítil. Jak je to možné? Ještě víc jsem byl udivený z punčocháčů. Jája mi je držela pod nosem naruby. Slyšel jsem zvuky, v nichž jsem rozeznal tón i význam:

„Koukni.“

Bláto z punčocháčů zmizelo. Kde bylo? Podíval jsem se na nohy, byly docela bílé. Podíval jsem se na punčocháče, které visely nad radiátorem v předsíni. Bláto na nich už nebylo. Přede mnou se leskla Jájina rudá kštice. Zase mluvila moc rychle. V jejím hubohluku jsem vnímal jen šustění křídel.

Vyčerpaný jsem padl do postele. Nechtělo se mi ani uhlazovat peřinu, tak jsem byl zmořený. Opravdové pískoviště jen pro mě, to by bylo laskonkově krásné.

◆ ◆ ◆

Jája se tiše vkradla do pokoje. Nesla dřevěné koleje a podala mi je. Heimer byl pryč. Měl jsem si hrát sám. Jája hlučela: „Potom… k bábině… Barmbek…“

Laskonky, laskonky, laskonky, pobrukoval jsem si. Z hromádky dřevěných dílů jsem vybíral jednu kolejnici za druhou a pokládal jsem je před sebe na zem pěkně spořádané podle velikosti a tvarů.

Laskonky – laskonky – laskonky.

Stejně jsem seřadil i vagónky. U obou tunelů jsem zaváhal. Jsou to poloviny nějaké roury? Zkoušel jsem je spojit, ale nešlo to.

Barmbek – Barmbek – Barmbek.

Celý zklamaný jsem začal posmrkávat, dokud mou pozornost neupoutaly kůrovité povrchy tunelů. Prsty jsem ohmatal všechny nepravidelnosti kupolí. Nosem jsem očichal všechny výstupky a zářezy.

Laskonky – laskonky – laskonky.

Jája odkomíhala, aby přivedla Heimera. Nastal čas klapklap. Této hře jsem se oddával, jenom když jsem byl sám. Prsty jsem nahmatal dřevěnou kolejnici a oblým kloubem jsem tloukl o jeden z tunelů:

klapklap. Zamotal jsem se do vlastních pohybů. Okamžiky se spojily. Čas oněměl.

Vtom dokomíhal Heimer, sedl si ke mně a začal si hrát. Rázem spojil kolejnice do oblouku, nad rovné úseky nasadil tunely, vzal dřevěnou lokomotivu, spojil ji se dvěma vagónky, postavil vlak na koleje a s houkáním ho začal posouvat. Udiveně jsem pozoroval Heimerovy pohyby a jeho funící rty. Copak můj bratr spadl z měsíce?

Po obědě mě zase oblékli.

Laskonky – laskonky – laskonky.

Kamenná dlažba řadové zástavby mě pozdravila tak spořádaně, jak to jen dovedla. Nesměl jsem šlápnout na žádnou škvíru a dával jsem si pozor.

Dole na konci řady domů Jája a Heimer zabočili doleva, kde na mě čekalo pískoviště. Ťop přijel ve švestkově modrém autě. Očichával jsem si ruce. Voněly jako záhon růží.

S každým semaforem, na němž naskočila zelená, jsem se blížil k laskonkové čtvrti. Ťop bezpečně řídil auto zatáčkami a křižovatkami. Nevnímal jsem zrnka prachu na bočním skle. Neměl jsem teď čas na blikání a věcičkování. Občas jsem si rychlým pohybem uhladil svetr, ale bez zanícení, jen tak pro potěchu. Podle domů z pálených cihel jsem poznal laskonkovou čtvrť. Jája zahlučela: „…Otty Specktera…“

Barmbecké nájemní domy se mi líbily kvůli své nápadnosti. Zdivo z pálených cihel dávalo mému pohledu jistotu a krásně se lišilo od obláčkově bělostné beztvárnosti sídliště domů s dvory. Tyto domy jsem dobře rozeznával, na rozdíl od domů v Přehradní ulici.

Běžel jsem ke vchodu. Heimerovi byl vypínač lhostejný, pro mě byl naopak vším. Protlačil jsem se do ponuré chodby. Po hlasitém cvaknutí vypínače se rozlilo matné světlo. Ve světle žárovky jsem kráčel po vrzajících schodech nahoru do třetího patra. Dveře od bytu byly jako vždy otevřené a v slabém světle čekala rachitická postava Ťopovy mámy, které jsem říkal bábina.

Laskonky – laskonky – laskonky.

Police v předsíni a v kuchyni plnila sbírka zavařovacích lahví. Stropní lampa vrhala na shromážděné poklady světlo a stín. Rád jsem prsty přejížděl po chladném povrchu sklenic a soustředil se na vlnky

a krupici. V obýváku jsem vylezl na své oblíbené místo. Nehty jsem se probíral bezpočtem rýh, které se jako písmenka skrývaly v dřevě židle. Ťopova máma naštěstí ještě neobjevila škrábance v laku. Náhodný vzorek drobných rýh jsem propojil se vzorkem opotřebení.

Po chvíli Ťopova máma přerušila ťápání, které mají pestrostíni tak rádi. Vstala a otevřela příborník. V té chvíli pro mě zmizelo vše ostatní. Zjevila se lákavá, pestře pomalovaná mísa.

Poklop vzdychl pod dotekem rukou. Byl jsem natolik soustředěný, že do mého světa pronikalo každé slovo.

„Dal by sis sněhovou laskonku?“ zeptala se Ťopova máma.

Vzrušením se mi odpověď rozdrobila na přikývnutí. V jazyce pestrostínů to znamenalo ano. S dychtivě tlukoucím srdcem jsem seděl u stolu, odlupoval jsem horní díl laskonky a zbožně jsem ji držel nad talířem.

„Nedrob,“ řekla Jája.

Nikde jinde jsem neslyšel její hlas tak jasně jako v ulici Otty Specktera. Nadýchané cukroví lehké jako vzduch se vznášelo před mými rty a čekalo pouze na to, až je sním. Zuby jsem přejel po jedné

ze spirálovitých chodbiček na povrchu cukroví, ukousl odchlípnutý kousek dobroty a chutnou kořist jsem odevzdal jazyku, jehož role spočívala jen v tom, že tento kousek pomalu rozemlel o dásně a pak

tvrdé, hranaté drobky nechal rozpustit ve slinách. S požitkem jsem laskonkovou hmotu nechal stékat k zubům a k jazyku, sladkou kaši jsem převaloval v ústech ze strany na stranu a špičkou jazyka jsem

pátral po neposlušných tvrdých drobtech, které mi dráždily dásně jako kartáč. Jakmile se i poslední odrobinka proměnila v kaši, požitkářským polknutím jsem osvobodil ústa od sladkého trápení. Nejprve jsem musel všechno vychutnat, teprve pak jsem se věnoval dalšímu soustu.

Ukázka z knihy Axel Brauns - Pestrostíni a netopýři, Můj život v jiném světě

Kniha poskytuje unikátní pohled zevnitř do stále málo probádaného světa autismu. Skrze bizarní, často humorné obrazy autor mapuje své originální a autistickým viděním světa ovlivněné složité objevování dětství a mládí. Biografický text dosahuje netušeného uměleckého a literárního efektu a postupně vtáhne čtenáře do pestrobarevného, byť uzavřeného světa „jiného druhu“. Autor pracoval na tomto románu 17 let. V roce 2000 za něj získal Cenu za literaturu města Hamburk a román se následně stal bestsellerem.

Vydalo nakladatelství Portál, 2011.

¨http://obchod.portal.cz/produkt/pestrostini-a-netopyri/