Pohádka se šťastným koncem?


Když se Hanka narodila, byla krásné dítě, ostatně jako všechna mimina. A čím víc rostla, tím byla krásnější, až se babky na ulici k ní nakláněly a snaživě šišlaly: ty jsi krásná holčička a kampak jdeš? Maminka dokázala vždycky tak rychle odpovědět, že nikoho nezaráželo, že holčička nic neříká. Bylo ale čím dál jasnější, že něco není v pořádku. Nejen, že Hanka v pěti letech ještě kromě vytouženého máma neuměla říci skoro nic jiného, ale často padala, tkaničky u bot pro ní byly stále nepřekonatelný problém a vlastně všechno, co dělaly ostatní děti, bylo u ní nějaké divné.

Pak už nevydržela dětská lékařka naléhání maminky, poslala Hanku po odborných vyšetřeních a rozsudek byl stanoven – Hanka má EPI ložisko, je mentálně opožděná a má vývojovou dysfázii řeči. Úřad je úřad – byla přidělena do zvláštní školky a z ní rovnou do zvláštní školy. Dokud bylo všechno jen v rukou lékařů, ještě to šlo – nikdo sice moc nepomohl, ale taky neškodil. Zato školství! To bylo teprve slzí! Většinou brečela Hanka, někdy maminka, občas obě dvě.

Jak se dají do jedněch osnov vtěsnat malá cikáňata, kradoucí svačiny a mlátící spolužačky, s kázeňsky nezvladatelnými kluky, na které doma nikdo nestačí nebo tam prostě není nikdo, koho by zajímali, s dětmi s různým postižením, z nichž každé by mohlo něco dokázat, kdyby se na ně šlo na každé jinak, ale takhle jsou jen hluboce nešťastné, že nedokážou zdaleka to, co spolužáci.

Hanka navíc, odeslaná školní lékařkou na psychiatrické vyšetření, ve 14 letech dostala nálepku „bez vývoje, bez perspektivy samostatného života, měla jste jí dát rovnou do pomocné školy“. Maminka probrečela tři dny a tři noci – a pak se zdravě naštvala. Tak to teda ne! Školu, kde Hance dávají z milosti čtyřku z matematiky s mávnutím rukou, že se počítat stejně nenaučí a tak ať jí rodiče koupí kalkulačku, Hanka dochodí. Ale co bude pak?

Naštěstí i na téhle škole byl předmět „praktická výchova“. Jednou týdně se sebrala celá třída a odjela kamsi do zahradnictví, dílem lelkovat, dílem zlobit, silnější kluci tu a tam i pracovat. Škola byla ale benevolentní: jestli rodiče najdou pro své dítě něco jiného a učitel se bude moci přesvědčit, že tam dítě opravdu v určenou dobu je, proč ne? Rodiče Hanky domluvili praxi se vstřícnou ráznou prodavačkou a majitelkou soukromého obchůdku v jedné osobě v sousedství. Hanka tam – zpočátku dost bezradně – doplňovala věci do regálů. Žijeme ovšem v době supermarketů, obchůdek zkrachoval.

Pod náhodou objeveným inzerátem agentury zprostředkující práci pro lidi s postižením se ukrývalo nečekané ulehčení – agentura sehnala praxi v mateřské školce, protože Hanka projevila přání pracovat s malými dětmi. Když se ukázalo, že se cítila být víc školáčkem, než pomocnou vychovatelkou, hledalo se něco jiného. A našlo.

Dnes už Hanka pracuje pět dnů v týdnu na zkrácený úvazek v jednom restauračním zařízení, na školu si vzpomene jen tu a tam jako každý jiný člověk. S pomocí asistentky se naučila jak dělat svou práci, tak dojíždět do zaměstnání a z něj domů. Za svou práci bere plat, ze kterého si kupuje dobroty a kosmetiku a klábosí o tom s kolegyněmi v práci úplně stejně jako ony. Jen se musí snažit líp vyslovovat – a ony jí zas víc rozumět.

Pozor, tohle není pohádka se šťastným koncem! Hanka sice vesele klevetí se svými vrstevnicemi, ale ze všeho nejvíc by chtěla muže, který by jí miloval, a časem rodinu jako každá jiná dívka. Takže největší problémy asi teprve nastanou.

Zdroj: OS Rytmus

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz