Jak vést dítě s PAS k samostatnosti

Autismus

Vzpomeňme si na pohádku O hloupém Honzovi. Leží doma za pecí a máma běhá, vaří, peče, topí, pere, převrací ho z boku na bok. Máma vypadá šťastně. Proč? Protože je užitečná, má se o koho starat, dítě ji stále potřebuje. Až silný impulz vyžene Honzu z pece. A ejhle – světe div se, umí toho hodně.

Také dítě s PAS se vyznačuje malou motivací učit se sebeobslužným dovednostem. Proč by něco takového mělo dělat? Sociální tlak okolí sdělující, že tříleté dítě už přece nenosí pleny a obléká se samo, naše dítě vůbec nevnímá. Výtka „Ty jsi ale ostuda!“ mu vůbec nic neříká. Naopak se mu mohou líbit drobné mimické změny v obličeji kárajícího – sešpulení rtů, stažení obočí – a ty se zájmem sleduje. Jde o další zábavu a vyplnění volného času. A pokud má plenu, je spokojené. Vždyť nic dalšího nepotřebuje.

Ale každý rodič přemýšlí o budoucnosti svého dítěte. Přál by si pro ně co možná nejlepší uplatnění ve společnosti, co možná nejlepší budoucnost. A to platí u všech dětí.

Je tedy důležité, aby dítě bylo v co možná největší míře samostatné a nezávislé na druhé osobě. A kupodivu, i když dítě nejeví známky nadšení, že by se mělo učit samo oblékat, samostatně stolovat nebo samostatně zvládat toaletu, pokud to umí, je spokojenější.

Tato spokojenost je vidět velmi výrazně u všech malých dětí, kterým je dovoleno pomáhat v domácnosti s drobnými pracemi. Proč tomu tak je? U běžného malého dítěte jde o pocit důležitosti, vlastní ceny a sounáležitosti se svou rodinou. Poznámky typu „Já tě nemít, kdo by mi tady pomáhal?“ potvrzují u dítěte tyto pocity. Pomáhají k jeho růstu. Je tedy velmi důležité přestat být úslužným rodičem, přestat myslet na svou důležitost a nepostradatelnost, ale začít myslet na dítě. Dát mu prostor k růstu v samostatnosti a radosti z pocitu vlastní důležitosti. Dítě s PAS má sice potíže s porozuměním řeči a chápáním složitějších sociálních situací, ale jako každý jiný, i ono chce mít samo ze sebe dobrý pocit.

Druhým důvodem, proč je pomoc v domácnosti a učení se sebeobslužným dovednostem pro naše dítě s PAS důležitá, je odstraňování chvil nudy. Dítě je zabaveno a ještě z toho má užitek. Na druhé straně vyžaduje toto zapojení dítěte s PAS do domácích prací velkou míru trpělivosti a tolerance. Pokud dítě myje umyvadlo, je voda všude, jen umyvadlo není umyté. Z výše uvedených důvodů je ale pro dítě, a tím nakonec i pro nás, každé zapojení do domácích prací velmi přínosné. Může se jednat o odhazování papírku do koše. O vhazování několika (pozor – nejprve malý počet!) hraček do krabice, a to za využití ukazovacích gest „vezmi“, „dej“. Zpočátku je samozřejmě potřeba dítě adekvátně odměnit. Dále se může jednat o zalévání hadicí nebo konví, o vyndávání prádla z pračky, podávání kousků prádla, podávání kolíčků. Pokud chci udržet pozornost dítěte, je vhodné využít pojmenování toho, co dělám, co dělá dítě („Hezky bereš kolíček, tak mi ho dáš, já ho tady připevním, ták a ty bereš další kolíček, výborně, ukaž, já si ho vezmu.“). Tím, že slyší stále dokola slova, která mu začínají být povědomá nebo je zná, udrží dítě pozornost déle. Později může být takovou pomocí třídění párů ponožek, uklízení a třídění příborů, zametání, luxování (zde pracujeme také na odstranění strachu z hluku), vynášení koše, umývání nádobí nebo uklízení nádobí z myčky.



Jak zvládnout sebeobslužné dovednosti, jak pracovat s leností

Nácvik sebeobslužných dovedností u dítěte s PAS je obvykle běh na dlouhou trať. Je proto vhodné zvážit, ve kterém okamžiku vývoje dítěte se rozhodneme k práci na jednotlivých dovednostech. Musíme zvažovat, co nás v konkrétní chvíli nejvíce trápí, ale také co je pro snazší vývoj dítěte momentálně nejdůležitější. Je potřeba vzít v úvahu také naši únavu a momentální rozpoložení. Nejen vytyčení úkonů, u kterých bychom rádi, aby je dítě již zvládalo. Naše odhodlání je důležité, ale musíme počítat s tím, že bude potřeba trpělivost a důslednost. A také přemýšlet nad tím, zda svou energii vložíme dřív do nácviku komunikace a vyplnění volného času, a tím zmírníme leckteré projevy problémového chování. Nebo začneme v první řadě řešit odstranění plen, dobré stolování a převlékání. Nácvik sebeobsluhy je velmi důležitý, ale ubírá nám hodně elánu. Jde o těžkou práci. Proto by se měl každý rodič rozhodnout, kdy chce s touto prací začít. Na rozdíl od pomoci v domácnosti jde obvykle opravdu o nácvik.

Dítě s PAS se ztrácí v činnostech, které se skládají z více na sebe navazujících kroků. A právě při sebeobslužných činnostech musí s tímto handicapem bojovat. Představme si složitější činnost, kterou bravurně nezvládáme (vaření méně obvyklého jídla, obsluha nového DVD přehrávače). Určitě k ní budeme také potřebovat návod. Stejně tak našemu dítěti bychom měli rozdělením úkonu do jednotlivých kroků poskytnout pomoc, jak se s novým, pro něj složitým úkolem vyrovnat. Dobrým příkladem jsou činnosti jako mytí rukou (1. krok: puštění vody, 2. krok: ruce pod vodu, 3. krok: mýdlo na ruce, 4. krok: ruce pod vodu, 5. krok: vypnout vodu, 6. krok: utřít do ručníku), čištění zubů nebo svlékání a oblékání.

Jednotlivé kroky postupu dítěti rozkreslíme a umístíme tak, aby obrázkový návod mohlo sledovat při činnosti. Návod s dítětem čteme, jeho rukou ukazujeme na obrázky, abychom k nim připoutali jeho pozornost, a podle nich činnost s dítětem vykonáváme. Napřed s fyzickou dopomocí, kterou postupně ubíráme, nakonec se snažíme přejít k naprosté samostatnosti bez verbálního doprovodu. Procesuální schémata (tedy rozkreslení činností do kroků) jsou nejefektivnějším prostředkem vedoucím přímo k samostatnosti dítěte s PAS, protože je-li dítě závislé na verbálním vedení („vezmi botu – nazuj botu – dívej se na botu – druhou botu…“), zleniví a bez našeho slovního doprovodu nebude schopné činnost provést.

Každé dítě je ve schopnosti poradit si se složitější, „vícestupňovou“ činností na jiné úrovni. Proto podobu a formu procesuálního schématu volíme individuálně, podle jeho aktuálních potřeb. Některému dítěti například stačí při oblékání pouhý seznam toho, co si má obléci (spoďárky, ponožky, tepláky, triko, mikina, kšiltovka, sandály), jiné potřebuje podrobněji rozkreslit celý postup svlékání i oblékání (stáhnout tepláky pod zadeček, sednout si, sundat jednu bačkoru, sundat druhou bačkoru, stáhnout tepláky z nožiček…).

Rozepínání a zapínání knoflíků a zipu nebo vázání tkaniček je vhodné s dítětem natrénovat v rámci práce u stolečku, za kterou dítě dostává odměnu. I zde můžeme využívat rozkreslení postupu do procesuálního schématu.

Nácvik toalety a odstranění starých rituálů, že potřeba se vykonává pouze do plen, vyžaduje mnoho naší energie a soustředění. Jde o dlouhodobý proces. Někdy je potřeba vzít v úvahu i čichovou hypersenzitivitu, která hraje roli především u dětí s Aspergerovým syndromem. Často bývá problém také ve vnímání sebe samého – dítě si není schopno připustit, že vyměšování by mělo souviset s jeho osobou. Vychovatelé by měli tento důvod znát a své dítě připravit také do budoucna (týká se to například i problematiky menstruace).,




Zdroj: Romana Straussová, Monika Knotková - Průvodce rodičů dětí s poruchou autistického spektra, vydalo nakl. Portál, 2011