Rizika krásy a jiné opusy

Zájmy

Coby kurátorka Skupiny Akát a výstavního programu pražské tréninkové kavárny Vesmírna jsem si dopřála zájezd na Berounsko. Všeradickou Galerii M.D. Rettigové nyní mohu směle doporučit k výletu. Koncept výstavy Rizika krásy a jiné opusy zahrnuje obrazy a objekty Jana Ryndy a sochy Tomáše Hájka. Výstava potrvá ještě do 17. února.


Co je riziko krásy?

Přitažlivost, vášeň a spalující touha? Její posunutá optika?

Napětí a dychtivost, co vzniká mezi chtěným, realizovaným a natolik známým, až už je obvyklým? Vláda hmoty a krve…


Sochař Tomáš Hájek, nar. 1964 v Praze

Původní profesí biolog. Z jeho výtvarného vzdělání by se prý snad dalo započíst několik dětských let v atelieru akademických sochařů Hudečkových. A jak sám říká: „Jiný umělecký výraz je snad formován tvůrčí odloučeností a profesní ignorancí…“ Tomáš nemá obvyklé umělecké profesionální ambice a svěřil se, že už se se sochařskou hlínou delší dobu důvěrně nesbližuje.


Přesto nám i v tomto svém období půstu umožnil poznat svůj záměrně naivní postmodernistický realismus, protkaný nenápadnými odkazy gotiky, baroka či secese, zkrátka syntézou i s jinými styly, jejichž společným pojítkem je estetismus. V jeho tvorbě převažují ideje starokřesťanského moralismu a odmítání civilizační destrukce. Autor sám uvádí: „Rizika krásy a harmonie, která musí na své cestě bojovat s kýčem, usilují o komplementaci naděje, citu a nekonečné energie. Krása, která je obvykle vystavována znevažování a kořistnictví, se může bránit jenom krásou… a absurdností. Stejně jako příroda, stejně jako každá velká myšlenka, čest, láska, hloubka evolučního přesahu lidského ducha v biologické omezenosti člověka. Symboly krásy a citu, nezávislé na společenské konvenci, manipulaci a deprivaci- mohou snad o něco lépe přetrvávat v kovu, skleněné pryskyřici a keramice. Důsledná naivistická tvůrčí askeze spočívá i v tom, že sošky vznikají bez předlohy, pouze na základě mlhavých vzpomínek a představ, či procesem materializace...“


Tolik z tajnosnubné esoterní receptury Hájkovy sochařské kuchyně. Všechny ingredience jeho komorní plastiky jsou zaručeně intuitivně namíchané a zvolené materiály dobře spojují. Hájkovo Riziko krásy je často svázáno s dámskými svody a barokní rozevlátostí. Malíř a básník Jaroslav Chobot nazval jeho sochy „vícehlasem nekonformní tvorby“ nebo “figurativními záznamy, psanými jazykem hmatu umělce.“ Zkrátka tajemnem našeho „směřování k metamorfóze (ne) konečnosti“. Zlacené a jindy transparentní sošky, prolínání tvarů a energií, kombinace povrchů, nečekaný balanc těžiště. Zvláštní druh symetrie. Svobodné, a přitom kánonické objekty.


Malíř a sochař Jan Rynda, nar. 1946 v Počaplech u Berouna

Kde žije dodnes a kde má také svůj ateliér. Výstavně velmi čilý umělec. Absolvent Lidové konzervatoře, oboru sochařství- keramika. Dlouholetý člen sdružení středočeských výtvarníků Arsklub a někdejší člen jejich poradního sboru. Jako sochař široké škály forem nejčastěji pracuje s kamenem a dřevem, používá i železo, kůži, nebo plast. V počátku své sochařské cesty byl ovlivněn tvorbou sochaře Vladimíra Preclíka. V malbě používá kombinované techniky, latex, suché křídy, dispercol, mořidla, lazurovací laky a jiné, zdánlivě nevýtvarné materiály. V 80.tých letech se účastnil pražských Salonů mladých, v roce 1984 byl Jan Rynda oceněn za svůj soubor kubistických skulptur a v roce 1986 měl samostatnou výstavu v ÚKDŽ v Praze. V současné době se zaměřuje na abstraktní plastické obrazy a asambláže. Umí být kubizující i symbolistní, informální, existenciálně záhadný i mladistvě hravý ve svých dadaistických objektech.


Zdroj: Dana Benešová-Trčková, www.zamecky-dvur.cz.