O Sněhurce a o mě

Práce

Narodila jsem se 1. 5. 1975 v Motole v Praze. Při narození mi zjistili vadu srdeční chlopně. Mamince řekli, že pokud se to do 14ti let nezahojí (měla jsem tam dvoucentimetrovou velkou jizvu), tak mě budou muset operovat. A ono se to nezahojilo a tak mě ve 14ti letech na Velikonoce operovali. Hrozně jsem se té operace bála, že zemřu, ale řekli mi, že mám počítat ovečky a já napočítala jenom jedna, dvě…Nejkrásnější chvíle byla, když jsem po probuzení viděla zase své rodiče a ty operátory…

Chodila jsem do zvláštní školy, kde se mi i líbili spolužáci, ale matika se mi nelíbila vůbec. Co si pamatuji, tak jsem měla ráda pana učitele Lukavského, protože nám povídal o přírodě a o člověku. Pak jsem šla na rodinnou školu. Tady jsem měla nejraději paní učitelku Zelenou, která nás učila zdravovědu (co máme dělat, třeba když se řízneme). Ale nejvíc mě bavilo vaření, protože jsem se tam hodně naučila – všechno jsme si museli udělat sami.

Začala jsem pracovat v Drutěvě, protože jsem hledala, kde bych mohla být. Tam jsem dělala přesně 7 roků. Dělala jsem tam třeba s příbory, které jsme dávali do pytlíčků a posílali na letiště. Tam se mi líbilo skoro všechno kromě toho, že jsem tam musela být pořád ohnutá. Paní vedoucí na mě byly hrozně hodné, ale poslední měsíc mě začala hrozně bolet hlava, byla jsem nervózní…

Jednoho dne přišla moje sestra s tím, že jde na Václavské náměstí pomáhat na Podzimní kafemletí, při kterém se vybíraly peníze na tréninkovou kavárnu pro lidi s mentálním postižením. Přinesla nějaké letáčky a tak jsem si řekla, že bych mohla zkusit tuhle práci v kavárně. Ale musela jsem se rozhodnout, jestli chci opravdu odejít z Drutěvy .

V listopadu maminka zavolala na to číslo a zeptala se, jestli by v kavárně pro mě nebylo místo. Domluvila, že se mám přijít do kavárny podívat. Tam jsem se dozvěděla podrobnosti a hned jsem se rozhodla, že to zkusím, že nechci zůstat doma a nic nedělat. Myslela jsem si taky, že by mě to mohlo zbavit strachu, že někam přijdu a lidi na mě budou zlí. Taky jsem byla překvapená, jací jsou tady mladí a bezvadní lidi.

A tak jsem tady. Naučila jsem se tu, jak se dělá kafe, čerstvé šťávy, ale i míň příjemné věci, které se ale musí dělat (mýt záchody, utírat nádobí apod.).Snažím se pochopit, že jsou dobré i špatné věci. Naučila jsme se také obsluhovat lidi.

V kavárně se mi líbí prostředí a to, že když udělám něco špatného, tak se nemusím bát, že na mě bude někdo řvát, ale vím, že mi to klidu vysvětlí. Líbí se mi tady a jsem velice spokojená. A to je všechno!

Ráda vzpomínám na posledního Silvestra. S rodiči jsme se vypravili do Valašských Klobouk. Bydleli jsem v rekreačním areálu v malé chatě. Měli jsem s sebou i psa Matěje. Areál byl uprostřed lesa na vysokém kopci. Byla tam sněhová kalamita – jednou tam uvízl ve sněhu táta i se psem. Na Silvestra tam byla opravdová zabijačka. Viděla jsem, jak se dělají jitrnice a jiné dobroty. Večer hrála hudba a byl velký ohňostroj. O půlnoci jsem byla vybrána za nejoblíbenějšího rekreanta. Silvestr byl skvělý a teď se těším na dovolenou u moře.

Bylo jedno království a v tom království bydlela princezna šípková. Jednou, když Sněhurce bylo osmnáct, píchla se o trn a usnula princezna i celé království. Princeznu vysvobodil král Honza. Honza si vzal princeznu za manželku. Narodili se jim Jeníček a Mařenka a všechno, co bylo pichlavý, nechali posekat. Jestli nezemřeli, žijí dodnes.

Jana




Související články

Postupem času jsem se na nohy postavila
Můj život se točil pořád okolo nemocnice, byla jsem tam skoro jako doma. Asi rok jsem nechodila, ale nerada na to vzpomínám. Postupem času jsem se na nohy postavila... celý článek