Povídka čtenáře: Nikodém

Diagnozy

I. kapitola

Listí na stromech se začalo barvit červánkově i pampeliškově, jakoby chtělo vyzkoušet nejnovější módní trendy, které okoukalo z louky pod sebou a z oblohy. Rezavá veverka zaslechla zvláštní zvuk a leknutím upustila oříšek, seskočila z větve na větev, za strom dolů a rozběhla se přes cestu. Její nerozvážný manévr ji stál několik rezavých chloupků, když ji rychle rozjetý kluk na vozíku div nepřejel načepýřený ocásek. Nikodém se snažil ubrzdit svou zběsilou jízdu z kopečka, když veverku na poslední chvíli zahlédl, ale zastavit okamžitě na místě prostě nešlo. Veverka se prokmitla kolem vozíku a na silnici zůstalo pár rezavých chloupků. Nikodém zůstal v půli kopce a rozhlížel se. Dnešní den pro něho byl teskný a ne příliš vítaný. Byla neděle, některé děti byly doma u své rodiny, za některými přijel někdo z rodičů, příbuzných, ale Nikodém nikoho neměl.


Všichni v ústavu na něj byli moc hodní, ale Nikodém chtěl mít svou vlastní maminku. Rychle zase rozjel vozík, aby ujel svým nesplnitelným snům o mámě. Jenže některé sny jakoby se na něj doslova přilepily. Dorazil až k jezírku, pracně nalámal rohlík a hodil první kousek zvědavým kachnám. Voda se rozvířila a kachnu předběhla ryba. Kachna se dotčeně podívala na Nikodéma, jakoby se ptala: "No viděls to? To jsou dneska ale zvířata!" Nikodém se zasmál a hodil kachně další sousto. Než se po něm stačila natáhnout, předešel ji kačer. Kachna zatřepala křídly na znamení velké nespravedlnosti a plula blíž k Nikodémovi, aby vyloudila konečně kousek pro sebe. "Mám už jen zbytek rohlíku", ukázal jí Nikodém rožek. "Tak pojď blíž, nebo ti ho zase někde sní." Kachna se váhavě s kolébáním blížila. Chlapec jí hodil poslední kousek na zem. Hladově se po něm vrhla, i když nevypadala zrovna podvyživeně. Pak se zkoumavě zadívala na Nikodéma. "Taky je ti smutno?", zeptal se jí. "Já bych si tak moc přál mít maminku. Svoji, opravdovou maminku. Víš, vůbec nevím, jaké to je, mít mámu a tátu. Nikdy jsem žádné neměl. Jakoby nestačilo, že nikdy nebudu moct běhat ani pořádně chodit. Na to už jsem si docela zvykl. Ale mít mámu, která by mě měla i takhle ráda…" dál už se Nikodémovi zadrhl hlas.


Kachnička ho sledovala, jakoby mu rozuměla. Pak pokývala hlavou a odbatolila se do rybníka. Potopila se pod hladinu. "I ty mi zmizíš", komentoval to nevesele Nikodém. Za chvilku kachna zase vyplula a jakoby na Nikodéma mrkla. Zničehonic zafoukal prudký vítr a zvířil prach, až Nikodém raději zavřel oči, chvíli potom, co kolem něj prolétlo jedno kachní peříčko zvláštně duhově barevné. "Víš co, vrátíme se teď na pokoj a zahrajeme si spolu třeba Člověče, nezlob se, co říkáš", ozvalo se za Nikodémem. Zprudka se otočil, ten hlas nikdy neslyšel. Za ním stál usmívající se muž, kterého ještě nikdy neviděl. Měl neuvěřitelně přátelské oči, jakoby mu z nich vycházelo zvláštní milé světlo. "Já vás neznám", hlesl ohromený Nikodém. "Jsem nový vychovatel, nastoupil jsem nedávno. Tak pojďme", vysvětlil mu ten člověk. "A jak se jmenujete", zajímal se Nikodém. "Dominik", představil se mu muž a ujal se vozíku, aby Nikodéma vyvezl nahoru. "Já to dokážu sám", ohradil se Nikodém. "Výborně, to jsem rád, že jsi tak šikovný kluk", komentoval to Dominik a zvolna šel vedle Nikodémova vozíku. Nikodém statečně vyjížděl nahoru a snažil se nedat na sobě znát, jak je to namáhavé. Rozpovídal se o setkání s veverkou a oba se příhodě zasmáli. Možná i veverka, zalezlá na mohutném javoru, se té malé příhodě už jen usmívala.


Odpoledne strávil Nikodém s Dominikem u Člověče, nezlob se a nakonec došlo i na povídání o mámě. "Nikodéme, když si něco moc a moc přeješ, někdy se ti to přání splní, ale nikdy to není tak, jak sis to vysnil. Byl bys rád za jakoukoliv hodnou maminku? Nemusela by být taková, jakou si ji přestavuješ? A také by nemohla stále jen plnit tvá přání, někdy by musela být i přísná, jinak by z tebe nikdy nebyl dobrý člověk, ale jen někdo, kdo stále čeká plnění svých tužeb a snů. Bereš to i tak, Nikodéme?" Nikodém se chvíli tvářil, že taková řeč je na něho příliš vážná a dospělácká, ale pak pokrčil rameny a řekl: "Budu o tom chvíli přemýšlet a zítra ti řeknu, co jsem vymyslel". "Super, Nikodéme, jdeš na to dobře. Já jdu teď za ostatními dětmi a večer se ještě uvidíme", rozloučil se Dominik.


II. kapitola

Nikodém zůstal sám na pokoji a myšlenky mu létaly hlavou jak zdivočelé včely a stejně tak byly nepříjemné. Žádná medová sladkost, ale nebezpečí žihadel. Nikodém sáhl po svém tajném deníku lodního kapitána. Představoval si svůj život jako námořní plavbu a podle toho si psal zápisky. Otevřel deník a chtěl si napsat o novém vychovateli Dominikovi, o setkání s ním. Deník se mu ale otevřel na stránce - "Moje ztroskotání". A právě proto teď seděl nad otevřenou stránkou a nejraději by všechny myšlenky zahnal pryč. Někdy je lépe mít prázdnou hlavu. Nikodémovi padly oči na větu: "Zase mě vrátili a už nikdy nepřijeli!" Znovu se mu vrátila vrývavá bolest té chvíle. Podíval se na sebe do zrcadla. Tady v ústavu je docela oblíbený. Rád se usmívá, má rád lidi a docela to funguje, většina z vychovatelů a různých lidí, co se tu o děti i dospělé starají, jsou k němu velmi přátelští. Tak co vadilo těm, kteří si ho vzali domů a dali mu naději, že bude mít také svoje vlastní rodiče, svou rodinu? Chlapec se do zrcadla pozorně zadíval: "Znelíbila se jim moje tvář? Mám moc velký nos nebo se nějak nepříjemně šklebím? Řekl jsem něco hloupého, nebo něco, co pro ně bylo nepřijatelné? Choval jsem se tak, že jsem je zklamal, znelíbil jsem se jim? Zjistili, že moje postižení je větší problém, než tušili?“ V zrcadle se za ním z ničeho nic objevil Dominik a nahlas jakoby pokračoval v jeho úvahách. “Chtěli si to jenom vyzkoušet, jaké je mít doma dítě s postižením? Něco jsem pokazil? Přestal jsem jim být sympatický? Neumím se dobře chovat v nějaké pro ně důležité situaci? Vrhl jsem se na ně až moc nachystaný získat jejich lásku? Měli strach, že je budu moc potřebovat? Že budu chtít víc, než měli v úmyslu mi dát? Byl jsem jim v něčem protivný? Vadilo jim, že kromě postižení mívám ještě astmatické záchvaty, sotva se někde objeví chlupaté zvíře? Může za to tahle má nemoc? Nebo je to něco jiného?" Nikodém zprudka otočil vozík od zrcadla pryč.


"Proč mi neřekli důvod, pro který mě nechtějí! Proč mi neřekli, že už nepřijedou! Proč mě nechali takhle se trápit nad tím, čím jsem je zklamal! Museli vědět, jak moc o ně stojím! To je nenapadlo, že je asi horší nevědět proč, než vědět?!" Dominik se pousmál. “Niky, jsi báječný kluk, přestaň se tím trápit. Zřejmě oni sami měli své problémy a nedokázali se k tobě zachovat lépe.“Dominik uchopil držadla vozíku. „Pospěš na večeři!“ zavelel. Jindy by se Nikodém těšil na dobré jídlo, dnes jakoby ho vynořením zasuté vzpomínky přešla chuť. "Námořníci, ztroskotali jsme a rozbil se nám kompas" - sdělil pomyslným lodníkům. "Kdo má hlad, ať si na tomto pustém ostrově najde něco k jídlu, ostatní ať se pustí do opravy lodi, jestli to vůbec půjde. Asi už se z tohoto ostrova nikdy nedostaneme. A kdoví, jací jsou zde domorodci. Připravte se na nejhorší" - doplnil svou kapitánskou řeč a zahleděl z okna. Dominik ho znovu laskavě pobízel. "Tak šup, nenech paní kuchařky čekat, víš, co jim dalo práce dobře ti navařit?" Chlapec mu pohlédl do očí a viděl v nich opravdové přátelství. "Tenhle Dominik, to by byl táta, nebo aspoň brácha," myslel si a už mu nebylo tak těžko na duši.


III. kapitola

Jabloně v sadě byly neuvěřitelně obsypané jablky. Nikodém s lítostí pozoroval Tadeáše a Jáchyma, jak radostně dovádějí na skluzavce, a pak s hurónským pokřikem berou jabloňový sad útokem. Podařilo se jim ukořistit několik jablíček a ihned se do nich hltavě zakousli, než jejich zapovídané mámy zjistí, co se děje. Však také po chvíli začaly volat: "Tadeáši, Jáchyme, okamžitě upalujte zpátky na hřiště, než na vás přijde pan zahradník!" Oba kluci naoko poslechli a se smíchem vběhli do malého dřevěného domečku pro děti, aby odtud dobře sledovali, kdy ostříží dohled maminek ochabne a oni znovu vyrazí na svou loupeživou výpravu. Nikodém seděl na vozíku na chodníku a dal by, neví co za to, aby mohl s kluky běhat. Je pravda, že jim jde zase o hodně hůř učení a zůstávají tak trochu stále malými dětmi a zdaleka ještě nerozumí tolik věcem, kterým by v tomhle věku rozumět měli. A také asi nebudou v tomto světě počítaní k těm, kterých si svět cení, ale mohou běhat s větrem o závod a utrhnout si jablíčka, kdy se jim zachce. Stejné to bylo i v létě s třešněmi, kdyby jedna z maminek neulomila pro Nikodéma větvičku, ani by nevěděl, jaké to je, sám si otrhat třešně. Věc pro zdravé lidi tak samozřejmá.


Kluci dál lítali po hřišti a sem tam se pokusili o výpad do sadu, ale byli hned usměrněni některou z maminek, zatím co se k nim přidala máma třetí se Samuelem na vozíku. Vždycky, když ho Nikodém viděl, měl pocit, že na tom není zase tak zle, protože na rozdíl od Samuela alespoň může mluvit a udělat s berlemi občas pár krůčků. Samuel se musel dorozumívat docela nesnadno, protože ani ruce neměl zdravé. Zvláštní bylo, že ho takřka neopouštěl jeho podmanivý úsměv. Samuel byl tak neuvěřitelně milý a přitažlivý kluk - i když jen zatím prvňák. Stačilo, aby s ním jeho máma jela tramvají a už měl nového plyšového medvídka, kterého nějaká studentka odepjala z batohu - "krásně se usmíváš", řekla a podala mu ho. Samuel byl zvyklý na takový zájem a vše přijímal s nonšalancí filmové hvězdy. Byla to náhrada za to, jak nepředstavitelně těžké to v životě on i jeho rodiče měli. I když vlastně každý den byl pro ně takovou malou detektivkou. Kdykoli Samuel něco potřeboval a to bylo často, protože i když si jen hrál, potřeboval pomoc, natož při dalších věcech. A v té chvíli začala dedukční detektivní chvilka. Ani Sherlock Holmes by neobstál tak dobře, jako Samuelova máma. Samuel začal vydávat zvuky, které vydávat mohl a snažil se ukázat či pohybem hlavy vysvětlit, co chce. "Co potřebuješ, Same?", obvykle se zeptala máma a hned pátrala: "Otočit toho piráta jinam?" Chlapec mírně zavrtěl hlavou. "Máš hlad?" Další zavrtění hlavou. "Žízeň?" Opět záporná odpověď. "Chceš mi něco vykládat?" Konečně kývnutí. "Mám vyndat knihu?" Nové přikývnutí.


Maminka vyndala speciální logopedickou knížku s obrázky, z nichž se dá složit věta. Pomohla Samuelovi obracet listy a on jí ukazoval na obrázky, až ze všeho bylo jasné jeho sdělení: "Byli jsme na výstavě dinosaurů a já jsem se trochu bál." Samuel i jeho máma si vydechli - zase se podařilo "vypátrat", co chce chlapec říct. Zvláštní bylo, že se s ním dobře domluvila nejen jeho máma, ale i malé děti mu porozuměly rychleji než většina dospělých. Rozhodně však musel přijmout, že se nemůže tak snadno domlouvat jako ti, kteří dostali dar řeči a často ho považují za naprostou samozřejmost. Samuel byl velice chytrý a bystrý chlapec, o to víc si uvědomoval svou situaci a její nesnadnost. "Přibíráš Samuela do posádky?" - ozvalo se za přemýšlejícím Nikodémem. Ani se nemusel otáčet, poznal Dominika i podle hlasu - jako by jím pohladil. Viděl, jak se také Samuel snaží na Dominika zamávat. Všechny děti si tohoto vychovatele velmi oblíbily. "Ještě nevím, jaký úkol by na lodi mohl Samuel mít?", zhodnotil situace Nikodém. "Udělej ho kormidelníkem, má radost z plavby a to je na moři nejdůležitější", navrhl Dominik a zamířil k Samuelovi. "Radost z plavby. Jak to Dominik myslí? Možná, že to, jak Samuel žije téměř každý den radostně, přes všechno anebo právě navzdory. Ano, bude kormidelníkem, který se nelekne ani vysokých vln, ani bouřky", rozhodl Nikodém. Pak mu oči uvízly na Tadeášovi a Jáchymovi. "Mám je připojit k posádce?", napadlo ho. Zatím byli všichni jeho lodníci vymyšlení a spíš odpovídali různým filmovým hrdinům. Ale proč vlastně do své lodní fantazie nezapojit přímo ty, které má kolem sebe a kterým se "plave" mnohem nesnadněji než zdravým dětem. "Vítejte na jedné lodi, kamarádi", pozval je v duchu.


Zatím se rozhodl nikomu nic neříkat. Ze školy přicházely holky. S Ester se docela kamarádil. Pustí si na palubu i holky? Námořníci jsou přece drsní a neohrožení chlapi, hrdinové, holky budou muset zůstat v přístavu. Nebo že by udělal výjimku? Jestli nebude dnes Estera moc upištěná, možná by ji na chvilku na loď vzal. Vlastně na loď - pořád ještě jsou uvězněni jako ztroskotanci na pustém ostrově. Kéž by byl Dominik zachránce, který je se svou lodí doveze přímo do vysněného cíle. Každý z nich ho má ale nějaký jiný. Nikodém by nabral směr rovnou k mámě. Co s tím? Venku v koutku se zvířaty bylo nějaké pozdvižení. Nikodém zbystřil a hned vyrazil pátrat, co se v ohradách děje. U východu ho zastavila vychovatelka.  "Kampak, teď je večeře, už nikam nemůžeš!" nařídila přísně a pro potvrzení svých slov mu otočila vozík zpátky. Nikodém přikývl a zlehka se rozjel jakoby zpět. Sotva vychovatelka zašla, vyrazil jako střela zpátky, div ve dveřích nesrazil Mirjam. Dnes nebyla na vozíku, šla svou těžkou chůzí, pod okem měla modřinu a stěží zadržovala slzy. Nikodém si toho nevšímal, věděl, že by ho zase odbyla, jako vždycky. Sotva vyjel ven, málem porazil Dominika. "Ty snad padáš z nebe", řekl mu. "Vždycky se tak nečekaně objevíš."


Dominik se významně podíval na nebe a tajuplně řekl: "Odhalil jsi mě, ale je to naše tajemství." Oči se mu přitom smály, jak se snažil zachovat vážný výraz. "Upaluj ke kozám, vyzkoumej, co se stalo a ať jsi na večeři včas!" naporučil Nikodémovi. Pak ztišil hlas: "Nevracej Mirjam její protivnost zpátky, jak to děláváš. Přece tušíš, že se vždycky vrátí z domova zbitá a největší rány má na duši, tam se uštědřují snadno, protože nejsou vidět."


IV. kapitola

Nikodém údivem otevřel pusu - tak tohle všechno Dominik ví? Mirjam se málokomu svěřuje. V té chvíli ho poprvé napadlo - než takové rodiče, je snad lepší nemít žádné. "Kdoví, proč to dělají, jestli to sami zažili jako děti nebo jsou nešťastní ze svého života a neumí to řešit?" nadhodil Dominik. Nikodém se zamračil: "Jsou zlí! Ubližují vlastnímu dítěti! Jsem rád, že je ani neznám!" a odjel ke kozí ohradě. Tam se míhalo pár lidí v bílých pláštích, ošetřovatelka zvířat - skvělá paní Monika a ještě další ženy, které neznal jménem. Paní Monika si ho všimla. "Nikodéme, teď tě tu opravdu nemůžeme potřebovat. Kozy jedou do nemocnice. Zítra si všechno můžeš přečíst na nástěnce, ale dnes se vrať zpátky na pavilon." Nikodém neochotně poslechl, paní Monice si nedovolil odporovat, byla moc prima a nerad by, aby se na něj zlobila. Měla velmi ráda jak děti, tak všechna zvířata a ty ji milovaly a vyhledávaly, jak se dalo.


Chlapec loudavě jel zpátky. Buchtičky se šodó opravdu nejsou jeho oblíbenou večeří. Kdyby byl někde doma, řekl by: "Mami, prosím tě, udělej mi raději palačinky, ty mám rád." A pomohl by mámě namíchat těsto a třeba by si zkusil palačinku nadhodit nad pánvičku, jak to dělají kuchaři v televizi. Máma by určitě uměla vyhazovat palačinky až ke stropu, snad by se jí na něj nějaká nepřilepila. Zavřel oči, aby svou představu i viděl. Ale místo kuchyně s mámou se mu před vnitřním zrakem objevila lodní paluba rozbité lodi a námořníci, kteří z ní na ostrov vynášejí obvazy a plátna. "Kapitáne, právě jsme vytáhli lodní kuchařku Mirjam z moře, pokousali ji žraloci. Musíme jí ovázat rány. Nejvíc pokousanou má duši", hlásili Nikodémovi. "Jak se obvazuje bolavá duše?", napadlo ho a díval se, jak zručně Tadeáš a Jáchym berou zvláštní plátno a omotávají jím Mirjam, které se náhle rozzářily oči, předtím plné bolesti. Jakoby ji naplnilo štěstí. "Kapitáne, palačinky dnes nebudou, ale našli jsme v džungli hromadu banánů, to bude dnes naše večeře!", hlásil Samuel. Nikodém se ani nepodivil, že mluví, ve snu je všechno jinak. "Poslal jsem vzkaz v láhvi, aby nás přijel někdo zachránit!", pokračoval Samuel. "Výborně kormidelníku. Snad bude někoho zajímat, jak je to pro nás na pustém ostrově krušné a připluje pro nás. Zkoušeli jste opravit loď?", zareagoval Nikodém. "Ano, kapitáne, ale nemáme na to nářadí ani prkna. Je to beznadějné. Věřím, že nám pomoc přijde odjinud", sdělil Samuel.


"Tady máš a pár buchtiček přece jen sněz", řekl Dominikův hlas a vytrhl Nikodéma ze snění. Podával mu dvě zabalené palačinky. Chlapec si opět připadal jak ve snu. "Podívej, je tu venku jeden chovanec", probral ho nepříjemný hlas staršího hocha. Šli tři, asi plavat do zdejšího bazénu. Byli zdraví, plní energie. "Tenhle si asi v bazénu nezaplave", vtipkoval druhý kluk. "Podívejte, jak kouká, asi závidí, že nesedíme na vozíku jako on", přidal se třetí. Dominik se otočil směrem k nim: "Kluci, mohli byste mi poradit?", začal laskavě. Kluci se zastavili: "Jasně. Co chcete vědět?", ozval se třetí kluk. "Je to pro mě naprostá záhada! Jak jste to zařídili?", pokračoval Dominik. "Co jak jsme zařídili?", netrpělivě řekl druhý chlapec. "Jak jste si zařídili, abyste se narodili zdraví, bez postižení? Řekněte mi, jak se to dělá", ptal se Dominik. "Co je to za hloupou otázku? Jak bychom si to zařídili, to přece ví každý rozumný člověk, že to nejde!", zakroutil hlavou první. "Hm, nejde. A proč se smějete Nikodémovi, když jste nemohli nic udělat pro to, abyste na tom nebyli jako on?", neztrácel Dominik nic ze své vlídnosti. Kluci se naštvaně zamračili, otočili se a pokračovali k bazénu. Tiše se mezi sebou dohadovali, náhle se jeden z nich otočil a šel k Nikodémovi. "Promiň. Já jsem Aleš a mrzí mě to, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel" a podal Nikodémovi ruku. Za okamžik se přišoural i druhý a třetí kluk. Nikodém omluvu přijal a chtěl poděkovat Dominikovi, že se ho zastal. Ale Dominik tam najednou nebyl.


Druhý den si Nikodém přečetl na nástěnce, co se kozám stalo: Milí kamarádi, Jouvej ouvej, my kozy rohaté, mlsné a střapaté, vám musíme říct něco moc důležitého. Ouvej, jouvej toto bolí. Máme vás moc rády a navíc jsme hrozně mlsné, a když za námi přijdete s nějakou dobrůtkou, hladově se na ni vrhneme, i když jsme zrovna třeba po obědě. Vy to na nás nepoznáte, my trochu zamaskujeme nacpané bříško a hned nám dáváte jeden kousek pečiva za druhým. Myslíte si, že je to pro nás dobré, jenže ouvej, jouvej, není. Právě teď jsme na to velmi doplatily!!! Přejídání se nám strašlivě vymstilo zrovna ve čtvrtek odpoledne. Dvě starší z nás, Bábinka a Tetinka, div neumřely a skončily v nemocnici, kde s nimi lékaři prováděli hrozivé věci, aby je vůbec zachránili. Jistě víte, jaké to je být v nemocnici. My tři mladší, Trkálek, Hopsálek a Mekynka jsme sice zůstaly na Kociánce, ale každý den do nás zapichují jehličku, aby nám dali injekci, a navíc do nás cpou léky, které nám ani trošku nechutnají. Že byste si to s námi nevyměnili, co říkáte? Lidé, kteří se o nás starají, jsou ze všeho moc smutní a unavení, protože s námi musí být ve dne v noci a skoro se nedostanou domů. Když se na ně tak díváme, jak se uzdravíme, měly bychom se zase chvíli starat my o ně.


Proto vás moc a moc prosíme, buďte stateční a odolávejte našim hladovým pohledům, protože my, kozy, už to jinak neumíme, než loudit nějaké pamlsky a jenom vy nás můžete ochránit před takovým jouvej, ouvej, co teď zažíváme. Pohlaďte nás, ale nekrmte i kdybychom se tvářily jako sedm hubených let, moc nám tím pomůžete a my se na vás naprosto spoléháme, že tohle jouvej, ouvej už nikdy nedopustíte, příště by to mohlo dopadnout ještě hůř a neříkejte, že bychom vám nechyběly.


V. kapitola

Nikodém byl jak rozlámaný, cítil se jako námořník po boji se žralokem. Znovu se mu zavřely oči. A byl zase na ostrově, kde ztroskotali. Tadeáš a Jáchym ho právě na břehu ovazovali natrhanými kusy lodní plachty. "Málem tě měl žralok k obědu, kapitáne, ještě že jsme tě v poslední chvíli vytáhli, bojoval jsi statečně", hlásil Tadeáš, sotva se Nikodém pohnul. "Už raději z naší rozbité lodi nic nezachraňuj, měli jsme o tebe velký strach, když jsi sklouzl z nahnuté paluby do moře a objevil se ten dravec", přidal se k němu Jáchym. Chlapec - kapitán, se pokoušel zvednout, ale jen bolestivě sykl a znovu klesl do písku. Vše kolem něj zahalila zvláštní mlha. A sotva se začala rozplývat, spatřil nad sebou Dominikův obličej. "Dneska se ti nějak nechce do školy, tak sis pěkně zatopil", komentoval situaci Dominik a díval se na teploměr, kterým zřejmě právě změřil Nikodémovi teplotu. "Zůstaň ležet, přivedu paní doktorku a donesu ti snídani", slíbil Dominik a odešel. Nikodém byl šťastný, že zase právě Dominik byl u něj.


I ostatní vychovatelé byli milí a hodní, ale Dominik mu byl nejmilejší. Sestra Klára přišla zároveň s lékařkou, která Nikodéma pečlivě prohlédla. "Nechce se mi to líbit, já bych ho hospitalizovala", otočila se na Kláru. "Vypadá to na akutní zánět slepého střeva", řekla už velmi potichu, ale chlapec napínal uši jako rys, aby slyšel, co se děje a horečka mu snad zbystřila smysly. "Nachystám tě do nemocnice", pohladila ho Klára po vlasech. Nikodém se držel, aby se nerozbrečel: "Prosím, zavolejte Dominika." Klára pokrčila rameny: "To nepůjde, právě asi veze Haničku na druhý konec města." Nikodém zavřel oči. "Jak se daří, marode?" ozval se nad ním Dominikův hlas. "Asi blouzním z horečky", napadlo Nikodéma a otevřel oči, ale Dominik vypadal naprosto skutečně. "Musím na operaci do nemocnice", vyhrkl Nikodém. "Námořní kapitán mívá po těle nějaké jizvy, to zvládneš", ujišťoval jej Dominik. Nikodém už neudržel slzy: "Nějaké jizvy. Kdybys věděl, kolik operací jsem už zažil. Jak moc dobře znám nemocnici. Já tam nechci. Proč nejsem jako jiné zdravé a šťastné děti! Proč jsem se vůbec narodil, když mě ani máma nechtěla a já jsem ji nikdy neviděl. K čemu jsem na světě.?"


Dominik chápal, že všechny nahromaděné bolesti právě teď v horečce vybuchly jak erupce sopky a proto jen Nikodéma klidně zlehka objal. Chlapec najednou pocítil obrovskou úlevu od bolesti i trápení. Dominik ho opatrně pustil a než odešel, pobídl ho: "Požádej sestru, aby ti znovu změřila teplotu, a nejlepší bude, když rovnou vyskočíš z postele a přijdeš na snídani." Nikodém vykulil oči, ale opravdu - nic mu nebylo. Tak rychle, jak dokázal, vylezl z postele a chvilinku počkal na sestru Kláru. Ani ta nevěřila svým očím: "Právě jsem ti dojednala převoz do nemocnice, jak to?" Nikodém jí nezdvořile skočil do řeči: "Nic mi není! Klidně mi změřte teplotu nebo zavolejte paní doktorku!" Klára kroutila hlavou, ale skutečně brzy zjistila, že chlapec je v naprostém pořádku.


VI. kapitola

Anežka mávala papírovým dráčkem a jásala: "Podívej, Niky, moc se mi povedl, viď?" Nikodém si prohlížel čínského dráčka na špejlích, určeného k zapíchnutí do květináče, pomalovaného pestrými barvami. Anežka byla malinkatá holka ze třetí třídy, která nikdy nevyroste. Snad se takovým lidem říká liliputi. Každý schod, každé nastupování do autobusu a další záležitosti, pro běžně vysoké lidi naprosto snadné, jsou pro ně doživotně velkým problémem. Stále jsou na tom jako děti, i když jsou dospělí. Anežka je neuvěřitelně radostná, ale možná právě pro to, že tady v ústavu má každé dítě nějaký problém, a proto se nepozastavuje nad žádným problémem jiných. Aspoň většinu dětí by nikdy nenapadlo posmívat se druhým a také všichni, co se tady o ně starají nebo téměř všichni jsou velmi hodní a přátelští. Ale co naplat, život v rodině je určitě ještě lepší. Nikodém se rozloučil s Anežkou a jel na rehabilitaci. Při pomyšlení na čínského dráčka okamžitě vyplnil čekací čas "pobytem na pustém ostrově".


Právě vařili na ohni pravou námořnickou polévku z ulovené zvěře, když lodník Jáchym varovně zavolal: "Blíží se k nám zvláštní loď s čínským drakem na plachtě!" Všichni vyskočili. Polévka začala bublat, ale námořníci i kapitán Nikodém si jí nevšímali a běželi ke břehu. Loď se nebezpečně přibližovala. Je přátelská a přináší záchranu, nebo není? Schovat se a čekat, co udělají její námořníci, až se vylodí, nebo na ně mávat a uvítat je? Tady je každá rada drahá! "Umíte někdo čínsky?", zeptal se kapitán posádky. Odpovědí mu bylo záporné zakroucení hlavou. Kapitán usilovným přemýšlením vraštil čelo. "Proč se na mě dneska tak mračíš, Niky, vždyť jdeme plavat do bazénu", pronesla nad Nikodémem rehabilitační sestra Tereza. Nikodém se vytrhl ze snění. Bude muset řešení odložit.


VII. kapitola

Adélka plakala a držela se maminky: "Zdenička, umře! Že Zdenička neumře!" Nikodém zastavil vozík a vyděšeně se podíval na Zdeničku, která s bezstarostným úsměvem stála před nimi a na prstících měla rozmáčklou kuličku tisu. Krásně červenou, podobnou malé třešničce. "Opravdu jsi to jedla?! A kolik?" naléhala na ni maminka s úzkostí v hlase. Zdenička naprosto klidně kývla a ukázala pět prstů a dodala: "Pět!", aby nebylo pochyb. Adélka se ještě víc zděsila. "Neboj se, rychle jedeme do nemocnice a tam Zdeničce hned pomůžou", uklidňovala maminka Adélku a lovila klíčky od auta z kabelky. Zdenička se podívala na Nikodéma. Byla úplně v pohodě, dění se jí vůbec nedotýkalo. Chlapec mávl na Adélku: "To bude dobrý", a jel do místní kantýny pro láhev něčeho dobrého - třeba minerálky. Myslel na Zdeničku, snad bude úplně v pořádku.


"Musím říct svým námořníkům, aby na ostrově nejedli, co neznají, mohli by špatně dopadnout. Jen jestli tu budou mít co jíst. Zatím vystačili s ulovenou zvěří a zásobami z lodi. Vlastně naposled se k ostrovu blížila čínská galéra. Hm, jak to jen dopadne?", přemýšlel. "Chtělo by to nějaké dobrodružství, jinak začne být na ostrově nuda, ale mám vystavovat své kamarády nebezpečí čínských pirátů? Rozhodně žádné ztráty na životech a vlastně ani zranění, těch si všichni vyzkoušeli i v opravdovém životě až dost. Musím pokračování dobře promyslet. Hlavně, aby námořnice Zdenička neskončila otravou. Zítra se Adélky hned zeptám, jak se jí daří." Rybníček byl z větší části zaplněný spadaným listím, listopadové sluníčko se do něj opíralo, jakoby chtělo naposled ohřát rybkám vodu před zimou. Už několik dní nebyla ráno jinovatka. Nikodém popojel ke břehu jezírka (to znělo vznešeněji než rybníček) a díval se na hladinu, aby viděl obraz kluka, kterého žádná máma nechce. Pohybem vozíku vylekal několik kachen, ty poplašeně vzlétly. Zašklebil se na sebe: "Vidíš, i ty kachny se tě bojí a letí pryč."


V tom za ním přiběhl plavý pes paní "koňařky" a na cestě zacvakaly koňské podkovy. Nikodém psa pohladil a kamarádka jedoucí na koni na něj zavolala: "Ahoj, Niky!" Usmál se a také ji pozdravil s radostí. Byla to Zdenička, takže sláva, je v pořádku. Znovu se obrátil k oceánu před sebou, ve který se v ten okamžik v jeho očích jezírko proměnilo. Opět byl se svými námořníky na ostrově, právě se ubránili početné pirátské přesile a vysíleně oddychovali na břehu. Kapitán Nikodém zhurta uhodil na jednoho zajatého Číňana: "Proč jste nás tady na ostrově přepadli?" Číňan dlouho odolával a nechtěl nic prozradit, ale poté, co mu slíbili poslední misku rýže, kterou zachránili ze své lodi, přiznal: "Tady na ostrově je veliký poklad a my ho chtít najít. Je ukryt v jeskyni ve středu ostrova." Lodník Jáchym hned navrhl: "Kapitáne, najdeme ho sami, třeba nás pak nějaká loď odveze za odměnu, kterou jí z toho pokladu dáme." "Hm, to nevím, žádné lodě tu neplují, ale zkusíme poklad najít", rozhodl Nikodém.


"Půjdeš na hallowenský karneval nebo tady chceš být sám?", ozvalo se za chlapcem. Dominik se jako vždy objevil zničehonic. Nikodém, aniž by se otočil, řekl: "Nemám nijak zvlášť rád hallowen. Po něm jsou už docela blízko Vánoce. A to hromada dětí odjede domů." "Co by sis nejvíc přál najít pod stromečkem, když už mluvíš o těch Vánocích?", zajímal se Dominik. Nikodém nezaváhal ani vteřinu: "Mámu a tátu". Pak už jen šeptem: "Tolik jsem se za to modlil. Nic jiného bych dostat nemusel.., ale už jsem se přestal modlit." Dominik zachytil padající krásně zlatý list platanu. "Nepřestávej. Nikdy nepřestávej doufat, buď trpělivý. Vždycky je někdo, kdo tě má rád." Po hladině plulo ztracené bílé kachní peříčko. "Vidíš, jak se drží nahoře. Jako naděje."


"Půjdeš?", chystal se Dominik k odchodu. Nikodém si uvědomil, že nechce dál zůstat sám u jezírka, naopak s Dominikem ano. Kývl. Dominik vzal vozík a vezl chlapce do kopečka kolem tajemného vchodu do jeskyně. "Nevíš, co se za tím vchodem skrývá?", vyzvídal Nikodém. Dominik se zatvářil tajuplně: "Třeba odtud z nějakého podzemního království přišly všechny dobré víly, které se tady o vás starají." Kluk pochopil žert i skryté poselství. "Víly a dobří duchové, chceš říct. Já vím." Dominik pokračoval: "Všiml sis, Niky, jak tě mají všichni moc rádi a snaží se ti stále pomáhat? Nejen já, ale kdokoli se o tebe stará." Nikodém přikývl: "Já vím. Mají mě rádi, jsou moc hodní, obejmou mě, pohladí, hezky se mnou mluví, hezky se chovají. Ale nikdo není máma! Ty jdeš také po práci domů a máš tam svůj život beze mě. K nikomu nepatřím, jako patří děti ke svým rodičům." "Mééé", ozvalo se kousek od nich, protože právě jeli kolem ohrady s kozami. Dominik hned využil možnost obrátit situaci v legraci: "Zajímalo by mě, jestli s tebou ta koza souhlasí nebo naopak protestuje."


Nikodém se zasmál. Dobrá, nebude dnes smutný, vždyť s Dominikem je snad fajn. Vezme ho na výpravu do středu ostrova a snad společně objeví pirátský poklad. Podíval se na Dominika - byl by z něj dobrý kapitán námořníků, neměl by mu předat velení?


VIII. kapitola

V koňském sedle si Nikodém připadal vždycky jako silný a odvážný rytíř, žádné problémy v té chvíli jakoby neexistovaly. Jen houpavý koňský krok, který mu posléze připomněl sny o námořním dobrodružství. Už dlouho nemyslel na své lodníky a opuštěný ostrov a přitom by vlastně měli pátrat po pokladu, aby měli větší naději na záchranu. Jakmile nějaká loď najde jejich vzkaz v lahvi, že mají poklad, jistě otočí plachty směrem k nim. Jenže napřed musí poklad najít. Nikodém se naplno vnořil do svého snění. Právě stáli před tajemnou jeskyní, kterou jim ukázal zajatý Číňan, pamatoval si cestu podle mapy a Kapitán Nikodém se ani v představách nechtěl zdržovat dlouhým hledáním. Proto dlouho neváhal a pobídl námořníky k sestupu do nitra jeskyně. Jenom svit loučí osvětloval ponuré a nevlídné prostory nebezpečné skalní chodby. Nikdo netušil, jaké nástrahy je možná čekají." Poklad je důležitý pro záchranu našeho života, musíme ho najít!", povzbuzovali se navzájem. Občas je vystrašil houf probuzených netopýrů nebo jiné záhadné zvuky či zvláštní svit některých kamenů.


Sestoupili hluboko do podzemí. Před nimi se třpytilo jezírko, na něm ke břehu přivázaná loďka a v ní truhlice! "Niky, ty spíš v sedle?", vytrhl chlapce ze snění čísi hlas. Nikodém se probral a pohlédl na Dominika. Vedle něj stála usměvavá žena. " Jak jsem říkal, kůň se jmenuje Jeremiáš a námořní kapitán na něm je Nikodém," vysvětloval Dominik cizí paní. Nikodém je oba pozdravil. Žena k němu natáhla ruku:" Já jsem Zdislava. Byla jsem zvědavá na vaše koně, vídávám je po cestě autobusem, a protože si tady pan vychovatel všiml mého zájmu a vzal mě sem, mohu je vidět zblízka. Ráda tě poznávám, Niku."Hochovi byla žena sympatická, byl rád, že zůstala ještě i ve chvíli, kdy se přesunul na vozík. Vesele si povídali, až došlo na blížící se vánoce. " Co by sis nejvíc přál pod stromeček? ", zeptala se. Nikodémovi zmizel úsměv z tváře. Má jí to říct? Vlastně proč ne. " Nejvíc ze všeho bych si přál maminku, žádnou nemám." Otočil se, aby nebylo vidět, jak se mu lesknou oči. Zdislava ho rozpačitě pohladila po rameni. Netušila, co svou otázkou způsobí. Dominik začal mluvit o zvířatech, která jsou zde kromě koní, aby je trochu rozptýlil a pozval Zdislavu, aby brzy zase přišla." Niky vás jistě rád uvidí," podotkl. Nikodém přikývl a Zdislava přislíbila další návštěvu.


IX. kapitola

Za pár dní Zdislava rovnou vyhledala Dominika a na vše se ho podrobně vyptala. Další dny chodila za Nikodémem, povídali si, smáli se spolu, vyrazili si do lesa, na výlet. Vánoce slavil Nikodém ve své nové rodině, šťastný, že dostal ten nejkrásnější dárek. Věděl, že nic není jen jednoduché a snadné, jako když o tom člověk sní. Je potřeba hledat společná řešení, přijmout, že každý z nás má své dobré i horší chvíle, své dary i omezení a nic se neobejde bez problémů, ale měl zvláštní jistotu, že do své nové rodiny bude vždycky patřit, že ho nikdy nevrátí. Večer před spaním naposled poslal svou fantazii na opuštěný ostrov vstříc námořnímu dobrodružství. Kapitán Nikodém a jeho lodníci právě otevřeli nalezenou truhlici s pokladem. Byla v ní písmena z ryzího zlata, seskládaná v nápis "Naděje". Každý popadl některé z písmen, vyběhli z jeskyně a utíkali ke břehu. Postavili se vedle sebe a hleděli na obzor. Slunce se opřelo do zlatých písmen tak mocně, že zářila jako pochodně. Ke břehu se neobyčejnou rychlostí blížila plachetnice a na její palubě stáli tátové a mámy všech ztroskotaných námořníků. Také Nikodém tam měl ty svoje. U kormidla zahlédl Dominika.


Všichni ztroskotanci se šťastně nalodili a odpluli domů. Byli zachráněni. Nikodém se probudil z příjemného snu, radostný z dobrého završení plavby. Hned dokončil zápis ve svém lodním deníku a odložil ho za postel, protože nyní bude prožívat jiná, opravdová dobrodružství. Jediný, kdo mu bude hodně chybět, je Dominik. Stejně, jako se záhadně objevil, tak též náhle zmizel. Jakoby byl skutečně tím andělem, který měl Nikodéma doprovázet k nové rodině. "Asi teď pomáhá jiným dětem," pomyslel si Nikodém. "Mami", zavolal a dychtivě čekal na tu chvíli, kdy se otevřou dveře a v nich se objeví jeho opravdová MÁMA.


Autor: Jarka Cýrusová