Spiritualita a duševní nemoc

Společnost

Vy se zabýváte vztahem duševní nemoci a náboženství, jak spolu tyto fenomény souvisí?


Souvisí spolu a to na mnoha rovinách. Především jde o to, že náboženství je u mnoha lidí důležitou hybnou silou duševních procesů a má tedy velký vliv na duševní zdraví jedince. Dříve byly zdůrazňovány zejména negativní dopady náboženství, například vliv přísné sexuální morálky, která může zapříčinit určité psychické potíže. Dnes je ale řada autorů, kteří upozorňují i na terapeutický potenciál náboženství. Ukazuje se například, že víra může v mnoha případech účinně tlumit úzkosti, nebo může přispět k sebepřijetí a jisté životní spokojenosti.


Náboženství má tedy podle vás léčebný potenciál?


Ano. Různé formy duchovní praxe mohou přispět k duševnímu i tělesnému zdraví. Správně vedená zpověď a s ní spojená eucharistie (svátost smíření) pomáhá odpustit sobě i druhým. Toto duchovní uzdravení má pak často dopad i na tělesné zdraví. Některé výzkumy dokonce empiricky doložily, že náboženská praxe může snižovat míru stresu. Velice užitečná může být v tomto směru jóga. Dalším příkladem může být tzv. Hagioterapie, což je metoda využívající tvůrčí práci s biblickými příběhy (tato metoda je využívána v některých českých psychiatrických léčebnách). Ukazuje se, že náboženství umí vtisknout životu smysl a prožitek smyslu má zase často pozitivní vliv na imunitu. Těch možností, jak využít terapeutického potenciálu náboženství je opravdu celá řada.


Je možné, že v dobách před ústupem náboženství byli lidé méně duševně nemocní?


To je trochu spekulativní otázka. Předně se zdá, že náboženství dnes není celosvětově na ústupu, jak se to říkalo za komunismu. Také se obávám, že není možné zpětně posoudit, kolik lidí trpělo dříve duševním onemocněním. Důvodem je mimo jiné to, že pojem duševní nemoci je z hlediska historie celkem nový a stále se proměňuje. Je ale pravdou, že některé výzkumy naznačují například to, že v tzv. rozvojových zemích, kam ještě nepřišly výdobytky moderní společnosti (včetně sekularizace), je průběh psychotických onemocnění lehčí, než v zemích tzv. rozvinutých. Možná, že to je podobné s pohledem do historie, podle některých indicií se totiž opravdu zdá, že určitých duševních onemocnění bylo dříve méně, nebo měli lehčí průběh.


V této souvislosti je ale důležité to, že před vznikem novověké vědy byli náboženští představitelé hlavní autoritou při výkladu toho, co dnes považujeme za duševní nemoci. Některé stavy, které dnes řadíme mezi duševní nemoci, byly označovány jako posedlost a pracovalo se s nimi, jakoby jejich příčinou byla nějaká temná nadpřirozená síla. Jiné stavy, podobající se duševnímu onemocnění, byly zase vnímány jako mystické zážitky. Duchovní autority s těmito stavy také uměly docela dobře zacházet. Jsem přesvědčen, že jejich přístup by pro nás dnes mohl být v mnoha ohledech inspirativní.


Historickým zkoumáním se ukazuje, že duševní nemoc je kategorie kulturně podmíněná, v různých dobách a různých kulturách je hranice duševní nemoci odlišná. To, co my vnímáme jako projev šílenství, tedy může být v jiné kultuře považováno za normální či nadpřirozené. Některé stavy, které by u nás byly považovány za blud či halucinaci, mohou být jinou kulturou vnímány jako určitá komunikace s nadpřirozenými silami. V tomto směru jsou zajímavá psychotická onemocnění.


Proč zrovna psychotická onemocnění?


U psychotických onemocnění se totiž setkáváme s náboženskou tématikou častěji, než je tomu u jiných diagnóz. Je to zejména proto, že symptomy typické pro psychózu jsou halucinace a bludy. Halucinace jsou nejčastěji sluchové (tzv. hlasy), nemůžeme se přitom divit, že daný člověk často tyto hlasy interpretuje jako hlasy duchů, andělů, nebo přímo jako hlas boží.


Psychotické symptomy mohou mít i další religiózní obsahy: např. člověk je přesvědčen, že dosáhl osvícení, nebo byl Bohem zavržen, bojuje s ďáblem, je Bohem vyvolen, aby spasil svět, ovlivňuje lidi na dálku, nebo je naopak nějakými nadpřirozenými silami ovlivňován on.


Problémem je v tomto směru například to, že někdy není jasné, jak určit hranici mezi bludem (jako příznakem duševního onemocnění) a vírou. Zde může dojít k patologizaci religiozity pacienta.


Co myslíte patologizací religiozity?


Dnes se například v rámci psychosomatické medicíny často hovoří o tzv. medicinizaci, či medikalizaci. Jde o situace, kdy je označováno za nemoc něco, co ve skutečnosti není nemocí. Stává se to dnes například se stářím, přičemž je s příznaky stárnutí nakládáno jako s nemocí. Podobný problém je diskutován v souvislosti s těhotenstvím, na které se mnohdy nahlíží jako na nemoc. V oblasti duševního zdraví je to podobné, příkladem může být smutek po ztrátě blízké osoby, který je mnohdy léčen jako deprese. Podobně někdy expanduje medicína i do oblasti spirituality, kde je duchovní krize řešena medicínskými prostředky.


Problém patologizace religiozity souvisí s vlivem psychiatrů, jako byl Freud, který vnímal náboženství jako formu psychopatologie. U nás byly tyto tendence podpořeny komunistickým režimem, který se na věc díval podobně. Jedna pacientka mi kupříkladu vyprávěla, že před lety doktorovi řekla, že Pán Kristus vede její kroky a lékař reagoval větou: „Kněží blbnou lidem hlavy a my pak abychom to napravovali.“ No, ale k tomu už dochází čím dál méně. Dnes řešíme spíš ten problém, že pro řadu pacientů je spiritualita velice významným hybatelem duševních procesů a bylo by třeba, aby psychiatr či psycholog, který s člověkem pracuje, neignoroval tuto rovinu pacientova života. V ideálním případě by bylo dobré využít terapeutického potenciálu religiozity daného pacienta.


Zmínil jste Sigmunda Freuda, jak přesně přispěl k patologizaci náboženství?


Freud považoval náboženství jako celek za určitou formu duševního onemocnění. Tvrdil, že jde o kolektivní neurózu. Náboženství přitom podle Freuda souvisí s neurózami na několika rovinách. Jako všechno u Freuda, i toto téma souvisí se sexualitou. Podle něj náboženství potlačuje sexualitu věřících, což má za následek neurotizaci. Důsledkem může být například hysterie.


Druhým příznakem náboženské neurózy je podle Freuda jakási infantilita. Freud si mimo jiné všiml, že děti mají sklon k jakémusi magickému myšlení. Mohou si například vymyslet nějakého přítele, s kterým si povídají, když jsou sami a bojí se. Freud se domníval, že náboženství je podobnou formou iluze, kdy si dospělý člověk udržuje iluzi o mocném bohu, který ho chrání. Náboženství je pro něj tedy také jakési infantilní přilnutí k iluzi o bohu, který je vlastně idealizovanou otcovskou postavou.


Další podobnost, kterou Freud nacházel mezi náboženstvím a neurózou, je sklon k obsedantnímu jednání. Obsese jsou často spojeny s přehnaným důrazem na pořádek a jinými formami úzkostlivého puntičkářství.


Patologickou podobu pak mají, když si člověk musí například mýt ruce padesátkrát za den, nebo desetkrát zkontrolovat, jestli zamkl dveře. Od těchto chorobných stavů není příliš daleko k tomu, že musím udělat deset kroků vzad, když mi přeběhne kočka přes cestu, nesmím šlapat na kanály, jinak se mi nebude dařit u zkoušky… Toto bychom mohli označit za ritualizovanou pověrčivost, která už se více podobá určitým formám spirituality.


Freud tedy nacházel jistou spojitost mezi obsedantním jednáním a ritualizovanými úkony při náboženské praxi. Třikrát se pokřižuji a jednou ukloním. Když se zapomenu pokřižovat, tak se vrátím a zopakuji to důsledně atd. V této souvislosti si Freud celkem správně všiml, že obsedantní rituál většinou vede ke snížení úzkosti podobně jako rituál náboženský.

Freud tedy upozorňuje na to, že náboženská praxe může fungovat jako neurotický rituál. Mytí rukou a kontrola zamčených dveří jsou zde nahrazeny očistnými rituály, opakováním modliteb a úzkostlivým dodržováním pravidel. Takový neurotik může vykonávat náboženskou praxi s neobyčejnou pečlivostí. Výsledkem pak může být situace, kdy není neuróza vnímána jako nemoc a je dokonce považována za ctnost. Neurotik tak může získat vlivnou pozici v církvi a své obsese interpretuje jako výraz vlastní nadřazenosti. Úzkostné dodržování pravidel pak vyžaduje i u druhých. Takto se může v církvi realizovat neurotik s touhou po moci. Za ctnostnou fasádou se ale často skrývají sadistické sklony. Takový věřící se většinou křečovitě drží náboženských pravidel.


Jinou formou náboženské neurózy je stav, kdy náboženství v člověku vypěstuje přebujelé svědomí. Věřící neurotik proto často trpí hlubokými pocity viny, je plný komplexů a má sklon k sebemrskačství. Některá náboženská společenství přímo podněcují takovéto neurotické sklony, proto se pro ně někdy užívá termín „eklesiogenní neurózy“. Tato teorie vlastně počítá s tím, že církve vytvářejí neurotické jedince. Jde zejména o to, že je vedou k potlačování negativních či nepřijatelných emocí a myšlenek. Freud v této souvislosti často hovořil potlačování libida (některé náboženské skupiny například zakazují onanii). Nepřiměřené potlačování sexuálních představ je pak příčinou psychických potíží.


Freud se vlastně snažil o to, aby se společnost osvobodila od náboženství. Někdy se říká, že Galilei vyhnal boha z vesmíru, Darwin z přírody a Freud se pokusil vyhnat ho i z duše.


Není to Freudovo hodnocení příliš zjednodušující?


Je pravdou, že řada jeho postřehů byla velice podnětná a odhalovala skutečné problémy, které se v církvích často vyskytují. Ale také je pravda, že své soudy nevhodným způsobem zobecňoval. On se zaměřil jen na ty chorobné projevy náboženského života a úplně opomenul lidi, jejichž spiritualita přispívá k jejich osobnímu zrání, k sebepoznání a vnitřní svobodě.


Kde je tedy hranice mezi zdravou a patologickou spiritualitou?


No, to je velice složitá otázka. Složitost této otázky spočívá zejména v tom, že zdraví není nějakou empirickou veličinou, ale spíše hodnotou.


U většiny forem chorobné spirituality se vyskytuje přísné rozlišování na dobré a zlé, čisté a nečisté, my a oni, prostě černobílé vidění. Patologickou spiritualitu často doprovází jakási duchovní pýcha. Takový člověk nemá pokoru, nebo jí jen předstírá. Domnívá se přitom, že všechno ví nejlépe. Tímto přístupem pak daný věřící terorizuje lidi ve svém okolí. Neustále jim předhazuje, jaká pravidla porušují, co mají dělat atd.


Jsem přesvědčen, že výraznější patologie mají svůj zdroj většinou už v dětství. Proto jedním z hlavních problémů je příliš přísná výchova dětí. Někdy to vyjadřuji větou: „Bůh si myslí to samé co rodiče.“ Dítě v takové rodině nemá žádný prostor pro seberealizaci. Vzpoura proti rodičům se rovná vzpouře proti Bohu.


Tento přístup zanechává opravdu hluboké jizvy na duši dítěte. Rodičovská láska zde není bezpodmínečná (což je vlastně křesťanský ideál), ale je vždy jen odměnou za poslušnost.


V náboženské výchově je proto třeba velice jemně vyvažovat mezi vinou a trestem na jedné straně a odpuštěním a milosrdenstvím na straně druhé. V tomto ohledu Freud správně kritizoval přepjatý tlak na to, aby dítě stále odpovídalo nějakému vysokému ideálu. Ale je potřeba říci, že s tímto problémem se setkáváme i v nevěřících rodinách.


Vraťme se zpět ke vztahu náboženství a duševní nemoci. Nedochází zde tedy dnes k nějakému střetu autorit, myslím tím střet náboženské a medicínské, respektive psychiatrické autority?


Otevřené střety medicínské a duchovní autority už naštěstí patří zejména do minulosti, ale stále dochází k jistému tření. Někdy se stane, že duchovní nachází příčinu tíživého stavu jedince v duchovní oblasti, ale psychiatr k němu přistupuje jako k důsledkům nějaké chemické nerovnováhy v mozku, kterou je třeba napravit chemickou cestou. Interpretace daných stavů se pak někdy liší natolik, že to v člověku jen prohlubuje zmatek. Rozdíl jednotlivých perspektiv může být opravdu zásadní. Psychiatr většinou v symptomech nenachází žádný smysl, zatímco duchovní může daný proces vnímat jako něco, co se mělo stát, aby se daný člověk proměnil.


Duševní nemoc tedy podle vás má nějaké pozitivní aspekty?


Ano, domnívám se, že duševní nemoc člověku může pomoci se stát lepším člověkem. Již William James (který žil na přelomu 19. a 20. stol.), jeden z prvních psychologů, upozorňoval na to, že jisté sklony k psychopatologii jsou často spojeny s určitou empatií a duchovní vnímavostí. Když se mluví o pozitivních aspektech duševní nemoci, tak se nejčastěji zmiňuje to, že lidé s psychickými problémy jsou častěji kreativní. Různí autoři proto upozorňují na to, že velké procento umělců trpí různými psychickými problémy (např. van Gogh, Ernst Hemingway a další). Jsem přesvědčen, že kdybychom se více zaměřovali na tyto pozitivní aspekty psychopatologií, tak by to mohlo přispět k lepšímu zvládání těchto problémů. V duchovní oblasti pak lze vnímat některé duševní nemoci jako těžký, ale žádoucí transformační proces.


V jakém smyslu jde o transformační proces?


Mnozí autoři poukazují na to, že duševní nemoc může být určitou krizí, která má svůj smysl. Jeden pastorální psycholog, Anton Boisen, například říká, že na psychózu je možné se dívat jako na součást duchovního zrání. Psychózu pak přirovnává k horečce, která se na první pohled jeví jako nemoc, ale při bližším pohledu se ukazuje, že jde o součást ozdravného procesu, psychóza je pak vnímána jako nutná součást osobního zrání daného člověka. S podobnou koncepcí přichází i transpersonální psychologie, která mluví o psychospirituální krizi. Další koncept, který má velice hluboké kořeny, je tzv. temná noc duše, která se v mnohém podobá depresi (či jiným duševním poruchám), ale je k ní přistupováno jako k určité fázi duchovního zrání. Z autorů, kteří se tomuto tématu věnují, jsou nejvýznamnější sv. Jan od Kříže, Anselm Grün nebo Thomas Moore.


Temná noc duše, co to přesně je?


Různí autoři to vymezují různě, ale můžeme najít jisté společné jmenovatele. Obecně jde o těžká životní období, která mají svůj hluboký smysl. Člověk, který prochází takovým temným obdobím, by měl své utrpení přijmout, aby nalezl jeho smysl. Tato koncepce jde proti současnému trendu ve společnosti, kdy je každé trápení okamžitě zaháněno a ideálem je šťastný, mladý a zdravý člověk. Zmíněný Thomas Moore ale hovoří o tom, že když přijde nějaká temná noc, tak je kontraproduktivní před ní utíkat, ale měli bychom se tomu stavu spíše odevzdat, objevit hloubku tohoto stavu a skrze toto utrpení se stát lepším člověkem. Zajímavé je, že když na tento koncept člověk přistoupí, tak jeho utrpení dostává nový rozměr a stává se tak snesitelnějším.


Čtenáři, kteří by se o těchto tématech rádi dozvěděli více, se mohou zúčastnit Večerní akademie religionistiky, kterou organizujeme na Husitské teologické fakultě.


Tomáš Vaněk pro Lidemezilidmi.cz, listopad 2013, www.lidemezilidmi.cz


Jiří Motl (1978) je religionista, který se zabývá vztahem duševní nemoci a náboženství. Je spoluautorem knihy Spiritualita v pomáhajících profesích. Absolvoval studijní a pracovní stáže na univerzitách v Istanbulu, Krakově, ale také v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. V současné době prochází psychoterapeutickým výcvikem směru Gestalt. Účastnil se několika výzkumných grantů a je garantem religionistického bloku Letní filosofické školy, která se koná každý rok v Dubu nad Moravou. Vyučuje na Husitské teologické fakultě předměty: Psychologie náboženství, Hlubinná psychologie náboženství, Psychopatologie a náboženství, Techniky navozování spirituálních zážitků.