Stimulační harmonizace

Terapie

Seznamujete se s prezentací terapeutického programu Stimulační harmonizace zaměřeného na zlepšení života nejen handicapovaných osob, ale i těch, kteří se ocitli v tíživé životní situaci, jejímž důsledkem je ztráta či zhoršení zdravotního i duševního zdraví trvale či přechodně. Program je přirozeně určen i pro ty, kteří nejsou se svým životem zcela spokojeni, prochází neustále nepříjemnými životními problémy, stresovými zátěžemi, depresemi, těžkými životními zkouškami anebo jsou prostě rozhodnuti udělat ve svém životě zásadní změnu a sami se převážnou měrou přičinit o vlastní štěstí.


Prezentujeme zde celostní metodu, která má především stimulační a empirický charakter. Je zaměřena na stimulaci komplexního procesu harmonizace těla, mysli a ducha prostřednictvím kontinuálního cíleného programu vnímání a poznávání vnitřních zážitků a získávání osobních zkušeností jako reakce na terapeutické podněty. V programu pracujeme s vědomím toho, že nejsme nikdo z nás ve své podstatě odlišní ani oddělení.


Pomáhá lidem v situacích, kdy dostupné standardní léčebné či terapeutické metody nemusí být dostatečně účinné nebo jsou třeba i nedostupné. Tento program může do jisté míry a za jistých okolností (o jejichž optimalizaci neustále v programu usilujeme) přinášet pozitivní výsledky i tam, kde je stav obecně považován za neřešitelný nebo dlouhodobě chronický s patologickými příznaky. Všechny přístupy používané v programu jsou synergicky propojeny a jsou cíleny na přítomný a vědomý prožitek harmonie (rovnováhy), který následně stimuluje organizmus, mysl a vědomí jedince k žádoucím systémovým změnám (pokud možno trvalým nebo alespoň z dlouhodobého hlediska a v rámci možností daných mírou handicapu částečným změnám) na všech úrovních.


Pracujeme s ověřeným faktem, že naše vědomí je neustále zakrýváno našimi chaotickými myšlenkami pevně ukotvených v naší mysli. Mysl se tak na základě smyslových vjemů a myšlenek zákonitě odklání od čistého vědomí a podřízeností tělesnému svým způsobem „degraduje“, přičemž ztrácí tolik potřebnou přirozenou intuitivní soudnost o realitě. Ztrácí tak přechodně schopnost zabývat se širším spektrem všech dostupných příležitostí k řešení životních situací z nepřeberné nabídky potenciálních možností v daném okamžiku. Mysl v takovém případě vždy inklinuje k takovému řešení, kterým se prostřednictvím svých myšlenek nejvíce zabývá, a následně tak posiluje ta neuronová spojení, která jim odpovídají a oslabují či zcela eliminují ostatní možnosti spojení. Program je zcela bezpečný a nikomu neublíží, pokud se provádí s pokorou a v každém ohledu nenásilně (tělesně i myšlenkou či prvotními úmysly). Možnosti jeho uplatnění jsou velmi široké a přesahují i daleko za rámec běžné terapeutické praxe (psychiatrické i psychologické).


Všichni bez rozdílu toužíme po šťastném životě, zdraví a naplnění všech dnů radostí bez utrpení, v přítomnosti našich blízkých a přátel. Každý bychom rádi byli připraveni na dobré i zlé, ale ono to ne vždy vychází a především to „zlé“ nás téměř vždy nemile překvapí, zaskočí a mnohdy nás přivádí k zoufalství, skepsi, depresi či nikdy nekončícímu strachu ze všeho a ze všech. Jak potvrzují současné statistiky, lidí s depresí a se ztrátou jakékoliv životní naděje bohužel neustále přibývá. Ačkoliv jsme dnes a denně obklopeni spoustou lidí, cítíme se být osamoceni, opuštěni, trpíme pocitem nejistoty a chybí nám uchopitelný smysl života. To nese své „hořké ovoce“, krutou daň – psychosomatické „civilizační“ choroby, o kterých naši dávní předkové neměli ani zdání.


Všechna pozitiva rozvoje současného světa, jako je velmi rychlý a nepochybně v mnoha směrech užitečný pokrok v průmyslových technologiích, informatice, lékařství atd., jsou velmi draze vykoupena daní, kterou platíme my všichni, bohužel však zcela dobrovolně a nevědomky ochotně. Tou daní je dramatické potlačení našeho osobního vědomí, dominantní uspokojování hmotných potřeb a ztotožnění se výhradně se vším, co jakkoliv souvisí s žádostmi našeho těla a upevňování pocitu naší důležitosti. Žijeme v prostředí absence uspokojování osobních potřeb vyššího řádu než hmotného. Z našich životů se vytrácí etika a morálka, dnes a denně se setkáváme s nedostatkem úcty ke zdraví a k životu, úcty jednoho k druhému i k sobě samému, a v důsledku toho prožíváme pocity zoufalého nedostatku životního štěstí, lásky, harmonie, sounáležitosti, uznání, vytrácí se nám skutečný smysl života, který žijeme.


Hlavním důsledkem toho všeho je život v disharmonii uvnitř sebe sama i v našem okolí. Tato disharmonie způsobuje kromě jiného tělesné i duševní nemoci, celospolečenskou krizi řádu a ducha, nečekané životní situace vnímané vesměs jako náhody či „zlý sen“, zoufalé mezilidské vztahy, životní utrpení a permanentní strach. Nedostatek uvědomění sebe sama způsobuje nedostatek empatie a citů. Jsme citově vyprahlí, toužíme po štěstí a nevíme kde ho hledat, a přestáváme věřit, že vůbec nějaké životní štěstí existuje. Jsme v neustálém spěchu, nestíháme jedno pro druhé a všechno bychom chtěli hned a pokud možno bez většího osobního přičinění či přiznání si osobní odpovědnosti. Žijeme pod diktátem času, nemáme čas se zastavit a zažít chvilku klidu v tichosti se sebou samým. O absenci altruismu a soucitu v našich životech ani nemluvě. Chybí nám odpuštění, pokora, naděje, láska.


Současná medicína ani terapeutické postupy nejsou pod náporem nových a nových projevů disharmonie již mnohdy schopny dostupnými prostředky uspokojivě odstraňovat nebo dostatečně účinně snižovat stále rostoucí napětí, kterému podléháme bez rozdílu více či méně všichni, projevujícímu se nejen na úrovni těla, ale především na úrovni naší mysli. Zapomínáme na to, že především naše mysl pod vlivem našich myšlenek s ne vždy čistými úmysly je odpovědná za to, co v životě děláme nebo spíše neděláme a dělat bychom měli, jak myslíme nebo spíše nemyslíme, co cítíme nebo spíše necítíme, kým skutečně jsme nebo kým nejsme, ačkoliv bychom být měli, jak se chováme k druhým lidem a k sobě samým. To vše determinuje naše chování (ať vědomé, ale především to častěji se vyskytující nevědomé) a naše vztahy s ostatními lidmi, partnerské a rodinné nevyjímaje.


Obecně nevěnujeme dostatečnou pozornost neustále se zhoršujícímu způsobu dýchání, jež se opět v konečné fázi velmi krutě projeví jak na úrovni těla, tak především na úrovni psychiky, stavu naší mysli a míry přítomnosti či absence našeho vědomí. Podobně se dramaticky snižuje naše schopnost být „vnitřně vědomě přítomní“ a cílevědomě se proaktivně zapojovat do procesu žádoucích změn v průběhu našeho života. Už ani nevíme co je intuice, jak utišit naší roztěkanou mysl stíhanou jednou nesmyslnou a chaotickou myšlenkou za druhou. Snažíme se navenek dělat správné věci, ale úmysl, který uzrál v naší mysli a předchází našim činům je zcela odlišný a našemu okolí i nám samým pečlivě utajený, v našem podvědomí či zažitých návycích. Naše pravé niterné úmysly předurčují to, jaké ovoce skutečně naše činy ponesou. S tím souvisí i to, jak myslíme a jaká používáme slova, jaké emoce (energii) do nich vkládáme. Slova a myšlenka mají značnou sílu, kterou k naší škodě trestuhodně podceňujeme.


Velmi často se můžeme sami přistihnout, že celou řadu činností děláme v průběhu každého dne podvědomě, návykově nebo jen s povrchní pozorností, jakoby „nevědomky“ plníme své pracovní i rodinné povinnosti, vykonáváme každodenní péči o tělo, pečujeme o naše děti, rodiče, jakoby automaticky a „z povinnosti“ bez většího užitku a smyslu spotřebováváme volný čas apod. Nerozumíme řeči našeho těla a už vůbec řeči „života“, který přináší dnes a denně jednu událost za druhou, nepřeberné množství příležitostí k poučení i ke „zmoudření“, nepřeberné množství možností jak dát našemu životu řád, otočit jej správným směrem a dát mu vyšší smysl. Ztratili jsme schopnost rozeznávat pravou podstatu a „vyšší smysl“ působení harmonie a její přítomnosti či absence. Mysl zaměřená na hmotné a smyslové požitky nekompromisně zbavuje naše životy přirozené spirituality, a přestože ji nejsme ochotni akceptovat či schopni přijímat, je ve všem, všude a vždy, je jsoucí stejně jako např. zemská gravitace.


Nevěříme na přítomnost a neustále se s nepoučitelnou zarputilostí vracíme do již proběhnuvší minulosti a současně „živíme“ takřka naivně svá očekávání obrazem vysněné a nereálné vize budoucnosti, zpravidla nedostižné z pohledu věčnosti přítomnosti. Nelze se pak divit rozčarování, které následně přichází společně s frustrací, zklamáním a dalším navyšováním míry strachu a to nejen z budoucnosti, z toho, co nás zase zítra potká. Paradoxně se ve své mysli nejvíce zabýváme tím, čeho se nejvíce bojíme (a to se bojíme takřka všeho), čím nebo kým se cítíme být ohroženi a bohužel nikoliv tím, co bychom si opravdu z celého srdce přáli a přinášelo nám tak toužebně očekávané štěstí. Svá životní štěstí hledáme ve zvyšování míry uspokojování svých hmotných a tělesných potřeb či žádostí, založených na vnější smyslové realitě. Ztratili jsme schopnosti vnímat přítomnost a vědomě spoluvytvářet harmonické prostředí v nás i kolem nás. Ztratili jsme tak svoji vnitřní sílu, vůli a především odvahu změnit své paradigma.


Nevíme, kdo jsme a kým bychom chtěli být. A už vůbec se nezabýváme otázkou: kým máme být, jak nastavit náš život, aby byl užitečný a prospěšný. Stáváme se dobrovolně pasívními a nevědomími „konzumenty“ všeho, co život přináší, bez vůle hrát „hlavní roli“ a ještě lépe být „scénáristou a režisérem“. Chybí nám dostatek odvahy zbavit se předsudků o tom, že náš „osud“ nelze změnit, ať děláme cokoliv. Pravda o životě je však taková, že máme ve svých rukou vše, co je v danou chvíli potřebné a dostatečné k provedení odpovídající změny na té úrovni, na které se právě nacházíme. Chybí nám však touha a vůle po poznání Pravdy samotné a správný úsudek o tom, kde tuto Pravdu hledat, jak jí rozpoznat od ne-pravdy. Máme málo zkušeností s tím, jak Pravdu na vlastní kůži zažít a v tomto vědomí setrvat co nejdéle, nebo alespoň kdykoliv se sami rozhodneme.


Terapeutický program Stimulační harmonizace si klade za cíl celostním přístupem systémově přispět k odstranění nebo alespoň ke zmírnění důsledků životního „osudu“ či celoživotního „handicapu“, k radikální změně našeho života bez ohledu na to, jakou roli v něm sehráváme. Vycházíme z přesvědčení, že v každé situaci je VŽDY reálný prostor pro zlepšení kvality života, zvýšení míry radosti a štěstí, zmírnění utrpení, odstranění strachu. Zcela zásadní je stav naší mysli a naše schopnost či ochota využívat v plné míře všech potenciálních možností naší genetické přirozenosti (jinak biblicky řečeno svěřených hřiven) – spojení s životní energií, vyvážené spirituality, intuitivního vnímání a jednání, neomezené svobody rozhodování a vlastní vůle, mimosmyslové vnímání, láska, soucit a laskavost.


V programu jsou používány s velmi uspokojivou účinností postupy s primárním využitím synergie harmonie ducha, mysli a těla, maximalizace využívání všudypřítomné životní energie. Náš program však v žádném případě NENAHRAZUJE odbornou lékařskou péči, kvalifikovanou rehabilitaci či jiné osvědčené terapeutické metody. Právě naopak. Program si klade za cíl nabídnout pomoc potřebným a jakkoli handicapovaným svým osobitým přístupem vycházejícím z vlastních osobních zkušeností tak, aby bylo dosaženo pozitivních změn v oblasti tělesného či duševního zdraví a celkové kvality života. V praxi program probíhá již od roku 2012.


Zdroj: Jiří Nývlt, www.stimulacniharmonizace.cz