Školní integrace je o souhře kolektivu

Škola

Mgr. Vladimíra Venhodová učí na pražské ZŠ Klausova. V posledním 5. ročníku ceny Martina Palase, která je určena učitelům, kteří se nejvíce zasloužili o začlenění dítěte s postižením do běžné školy, získala jednu z hlavních cen.

Můžete prosím představit sebe a svou třídu?

Od prosince 2000 působím na ZŠ Klausova jako učitelka 1. stupně. Mám vystudovanou Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity. Pocházím z Třebíčska a přiznám se, že školství mě po skončení studií vůbec nelákalo. Nakonec díky kamarádům, kteří učí na ZŠ Klausova, jsem přesídlila do Prahy a rozhodla se to ve školství zkusit.

Začala jsem ve čtvrtém ročníku, pak přišel pátý, kdy děti přestupují na druhý stupeň. V té době mi byla nabídnuta práce učitelky 1. třídy. Protože práce prvostupňového učitele je opravdu rozmanitá, chtěla jsem si projít všechny ročníky, a tak jsem loňské září nastoupila u prvňáčků.

Jsme běžnou třídou 2. ročníku se sníženým počtem žáků na 12 (povoluje MŠMT). V dnešní době je nás 11 (z toho jeden integrovaný žák s Downovým syndromem).

Jak se k Vám do třídy Péťa dostal a jaké byly začátky?

V době zápisů do prvních tříd se s maminkou přišel do naší školy zkrátka zapsat. Ze strany tehdejšího vedení školy nám všem byl dán návrh na zvážení možného zapojení Péti v běžné první třídě. Nikdo tenkrát neměl nic proti. Konečné rozhodnutí bylo na učitelkách - učitelce 1. třídy. Během půl roku jsem absolvovala kurz integrace zdravotně postižených dětí do běžných škol, seznámila se s Péťou a snažila se zjišťovat informace, které by mě přiblížily k takto hendikepovaným dětem a k jejich zapojování ve výuce, jejíž nezbytnou součástí je osobní asistent.

Začatky nebyly vůbec jednoduché. Pro Péťu i po několikerých návštěvách školy v průběhu června a srpna, byla naše škola novým prostředím. S tehdejším asistentem - občanem na civilní službě - si také zrovna nesedli, a protože Péťovy komunikační možnosti v té době byly přece jenom omezeny, odneslo to několik květináčů a my dospělí popliváním.

Co bylo nebo je pro Vás nejtěžší?

Nejtěžší pro mě byly začátky (první půlrok), kdy nefungoval vztah Péťa - asistent, který je pro integraci podstatný. Asistentovi jsem se snažila pomáhat já, speciální pedagožka SPC Vertikála, která má Péťu pod patronátem, i pedagog SPC Rytmus, které pořádá školící kurzy pro osobní asistenty. Chápu, že každému nejde všechno, ale když se vše i díky byrokracii prodlužuje, máte chuť toho nechat. Naštěstí děti mě pak přesvědčovaly o opaku.

A naopak, co Vám to přináší?

Snížený počet žáků ve třídě mi umožňuje navodit uvolněnější atmosféru při výuce, tak aby se neodehrávala jenom v lavicích, což je proti mému přesvědčení, zařadit pohybové aktivity, hry atd.

Myslím, že to je také výrazná výhoda pro ostatní děti.

Jak funguje interakce mezi dítětem s postižením a ostatními členy kolektivu?

Vzájemný vztah dětí a Péťův je podle mého názoru přirozený, respektující individualitu v kolektivu. Vzpomínám si, že zpočátku děti na Péťu koukaly, zvláště když projevoval "svůj" nesouhlas, nevěděly co si k němu mohou - nemohou troufnout. Povídali jsme si o našem vzhledu, o nemocech (kam jsem zařadila i Downův syndrom), i o tom, že když se mi něco líbí a nelíbí, tak je dobré to ostatním říci.

Největší radost nám, když vidím děti a Péťu, jak společně pracují, dokáží se dohodnout i nonverbálně na všem, co potřebují, vyjádřit libost i nelibost nad nějakým jevem nebo činem.

Co je podle Vás pro úspěch integrace nejdůležitější?

Integrace nestojí na jednom člověku, je to souhra celého kolektivu lidí (učitel/ka, osobní asistent/ka, rodiče, speciální pedagogové, vedení školy, kolegové a další), kteří více či méně přispívají svojí troškou do mlýna, vzájemně se podporují. Nejdůležitější je, aby tato souhra a podpora fungovala. To, že něčeho nedosáhnete tou "běžnou" cestou, se dá potom vyřešit s pomocí ostatních i jinak.

A nakonec Vaše poselství rodičům dětí s postižením, kteří se rozhodují kam do školy...

Myslím si, že možnost být v různorodém kolektivu, pohromadě s individuálně přijímanými dětmi je ohromně motivující, jak pro samo znevýhodněné dítě, tak pro ostatní děti školy.

Rozhodně bych se nebála zkusit možnosti, které se v dnešní době nabízejí, ať už integraci samotnou nebo "jen" vyslechnout rady odborníků, kteří s takovými dětmi pracují. Ne vždy můj i Váš vlastní názor musí být nejlepším, co se týče rozvoje schopností dítěte. Vše nemusí vždy vyjít, Vy však budete o něco zkušenější. Nic tzv. nelámejte přes koleno, pokud Vám to není příjemné, natož Vašemu dítěti, jděte od toho a pokuste se najít něco jiného podle Vašich představ.

Vím, že nic není jednoduché, a proto Vám přeju, aby bylo vše k Vaší spokojenosti i spokojenosti Vašich dětí.

 

vl/dobromysl.cz

 

Další informace:

Výhody a předpoklady integrovaného vzdělávání

Školní integrace - otázky a odpovědi

Legislativní zázemí pro školní integraci v ČR

Tři desítky učitelů dostaly cenu za snahu o integraci

Změny ve vzdělávání dětí s mentální retardací v USA




Související články

Třídní asistenti jsou pilíři integrace
Charakter speciálních potřeb integrovaného žáka může vyžadovat natolik individuální přístup, že neumožňuje vyučujícímu věnovat se v potřebné míře žákovi i ostatním dětem ve třídě... celý článek