Snoezelen a lidé s MP


V mnoha zemích se nyní hledají nové, zcela netradiční formy práce s lidmi s těžkým a hlubokým postižením, které vycházejí z jejich možností, schopností a snaží se respektovat jejich zájmy.

Jednou z těchto forem, podle níž se již začíná pracovat i v některých našich zařízeních, je tzv. snoezelen. (V českém jazyce zatím nemáme pro tuto formu práce s lidmi s nejtěžším postižením odpovídající vhodný ekvivalent, proto budeme užívat její původní označení.)

„Snoezelen“ vznikl tak, že se v praktické činnosti s nejtíže mentálně retardovanými hledala možnost, jak jim nabídnout přiměřené aktivity. Výraz „snoezelen“ (vyslovuje se snuzelen) je kombinace slov „snuffelen“, to znamená čichat, a „doezelen“, což znamená dřímat.

Snoezelen je zvláštní nabídkou k využití času pro nejtíže postižené lidi, kteří nemohou chodit ani do školy, ani do „práce“ a tráví převážnou část svého života na pokoji, kde jsou ubytováni. Umožňuje jim vyjít z jejich běžného prostředí a přejít do jiných prostor, kde mohou získat zcela jiné nové zkušenosti. Právě u této skupiny postižených lidí se vychází z toho, že při vnímání a poznávání svého okolí jsou odkázáni na primární smyslové vjemy a odpovídající doprovodné pocity a pohyby – ty však v běžném životě nemohou být často správně prožity a zpracovány.

Proniknout do způsobů vnímání a prožívání lidí s nejtěžším postižením je velmi složité, protože i tito lidé, přes svá závažná omezení, jsou stejně jedineční jako každý jiný člověk. Můžeme si však na základě své zkušenosti ze styku s nimi všimnout některých znaků: Nejtíže postižený člověk nám zpravidla nemůže zpřístupnit svět své zkušenosti verbálně. Není schopen nám sdělit slovy, jak se cítí a jak pociťuje naši přítomnost. Subtilními tělesnými reakcemi, jako je mimika obličeje či doteky (řeč těla), se někdy pokouší nám cosi sdělit. Jen někteří citliví jedinci dokážou tato sdělení dešifrovat.

Téměř všichni mentálně nejtíže postižení žijí ve stadiu vnímání vázaném výlučně na tělo: svět pro ně sestává z věcí, jež lze prožívat jen konkrétně a tělesně a jimž lze přikládat význam jen tak, že se na nich a s nimi pohybujeme, cítíme je, ochutnáme, vidíme a slyšíme. Přisouzený význam se přitom možná přibližuje kategoriím „příjemné“ či „nepříjemné“. O skutečném asociování či strukturování okolí a jeho předmětů nemůže být u nejtíže postižených řeč. Zůstává otevřená otázka, zda přikládají věcem stejný význam jako my. Tato otázka zůstává nezodpovězená i proto, že musíme nejtíže mentálně retardované chápat jako individua: musíme takového člověka chápat jako někoho, kdo svým originálním způsobem hodnotí své okolí, lidi a nálady – přikládá jim významy platné pro něho osobně, významy, jež se mohou od našich „normativních“ zřetelně odlišovat. Svět nejtíže postižených lidí je možná jiný, můžeme však do něho proniknout, umíme-li najít správné „dveře“.

Jedněmi z těchto dvířek, která se podařilo pootevřít, je právě snoezelen, který představuje náplň „volného“ času pro nejtíže postižené, při níž se uklidní a mohou prožít něco nového. K tomu je nutné prostředí, v němž (na rozdíl od běžného života) nejsou zaměstnávány smysly komplexně, nýbrž v němž se může postižený soustředit jen na některý smyslový podnět, např. na hmatání. Smyslových zážitků nemá tedy být mnoho, ale mají být hluboké. Abychom toho dosáhli, snažíme se nabízet podněty selektivně a současně redukovat podněty zbytečné. Nabídka podnětů musí být uzpůsobena tak, aby umožňovala nejtíže postiženému člověku prožívat pocity příjemné, libé a nadto mu nabízela i zcela zvláštní zkušenosti, které by v běžném životě nemohl učinit.

Jako zásada přitom platí ponechat nejtíže postiženému člověku co nejvíce volnosti a času, aby si sám zvolil, resp. označil, které podněty pociťuje jako příjemné, na co se chce déle soustředit či čím se chce zabývat. Postiženého přitom nemají motivovat pečovatelé, nýbrž samy věci v místnosti: materiál a prostředí mají být tak přitažlivé a stimulující, že nejtíže postižení lidé jsou aktivováni například po něčem sáhnout nebo si lehnout na měkkou matraci. Zároveň by mělo prostředí vyzařovat potřebný klid, aby nejprve umožnilo uvolnění. Prožívání působení bezprostředního okolí a příjemné pasivní vychutnávání jsou již cíle samy o sobě.

Cílem snoezelenu je celkové uvolnění postižených. Abychom to pochopili, musíme si uvědomit, že postižení jsou v pokoji vystaveni často značnému napětí a stresu. „Uvolnění“ chápeme většinou jako protiklad k „napětí“, jež spojujeme s namáhavou tělesnou a duševní aktivitou. Tu bychom na první pohled v běžném dni nejtíže postižených lidí nepředpokládali. Z rozhovorů s lidmi, kteří o hluboce postižené denně pečují, se však můžeme dovědět, že stálá přítomnost mnoha dalších obyvatel v bytových skupinách (na pokojích), s jejich zvláštnostmi a případně i rušivým chováním, omezený prostor, jakož i prostředí, v němž se postižení nedovedou orientovat, že vše toto může do značné míry u nejtíže postižených lidí vytvářet napětí a stres. Psychologové a psychiatři poukazují na to, že poruchy chování, jako je agresivita, hyperaktivita, stereotypy, lze spojovat též s příliš velkými skupinami a příliš těsným obývacím prostorem.

Snoezelen se svou atmosférou otevřeného prostoru má být místem, kde je možno nechat vše za sebou a skutečně se uvolnit. Klidná hudba a tlumené světlo přispívá k tomu, aby se vytvořila působivá atmosféra.

Další zásadou při snoezelenu je „nic se nemusí, všechno je dovoleno“. Na rozdíl od běžného života na pokoji, kde je určité chování či činnosti (hygiena, jídlo, zákaz útěku) od nejtíže postiženého člověka vyžadováno, má při snoezelenu postižený dovoleno být zcela sám sebou a smí dělat, co chce. Doprovázející pečovatelé nesmějí proto, pokud možno, do snoezelenu vnášet své vlastní představy a normy a musí ponechat nejtíže postiženým lidem více volnosti, než je jinak obvyklé.

Při snoezelenu tedy nemusí předměty plnit vždy jen tu funkci, pro niž jsou původně zkonstruovány. Je tu třeba trampolína, původně určená na skákání. Na této trampolíně může však též nejtíže postižený obyvatel ležet a pohybovat se

– eventuálně s naším přispěním – pomalu nahoru a dolů. Tento pohyb ve vlnách pociťuje třeba jako příjemný či nepříjemný, v každém případě ale prožívá trampolínu zcela jinak než při normálním použití.

V některých místnostech je možné nabízet zvuky. Postižení je mohou slyšet z reproduktorů a ze sluchátek v různých formách. K čichovému vnímání slouží výběr z mnoha voňavých předmětů: flakonky s parfémy, mýdla atd. Jako objekty k hmatání mohou být použity vlněné koberce či plyšová zvířátka. Může tam být stůl s vodou a pískem, lepenková skříň a umývadlo s pěnou. Využívají se i misky s jídlem, které chutná slaně, sladce či kysele. Osvědčilo se i dlouhé ploché koryto naplněné zčásti drobným štěrkem a zčásti pískem různé zrnitosti, takže se v něm dá chodit, lézt či poslouchat zvuk přesýpaného materiálu.

Nejde zde o sestavu materiálů, jež musí postižený zvládnout jako „učivo“, systematicky, nýbrž o působivou mnohostrannou nabídku smyslových dojmů, již mají postižení využívat spontánně a rádi. Kdo ani po více zkušenostech nenalezne ve snoezelenu zalíbení, nemusí se jím zabývat.

 

Autor: Iva Švarcová

Zdroj: ukázka je z knihy Mentální retardace, vydalo nakladatelství Portál, 2003

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz